Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

PARKOURISTA: Nejlépe se skáče na sídlišti. Jedni nám fandí, jiní nadávají

  11:14aktualizováno  11:14
Parkour je pro Ondřeje Mrštného nejen pohyb, ale i styl života a myšlení. „Snažím se být stále nějak i fyzicky užitečný,“ říká v rozhovoru pro seriál Lidé Česka. Lidé se podle něj dělí na dvě skupiny: jedni parkouristy obdivují, jiní je považují za vandaly a volají policii. Nic neničíme, místa tréninku naopak uklízíme, upozorňuje Mrštný.

Parkourista Ondřej Mrštný | foto:  František Vlček, MAFRA

Můžete na úvod vysvětlit, co to je parkour? Je to spíš sport, nebo umění?
Je to právě něco mezi. Lépe řečeno, je to fyzická disciplína, která se zaměřuje na to, aby se člověk dostal z bodu A do bodu B co nejrychleji a nejefektivněji.

Lidé Česka

Seriál iDNES.cz

Lidé Česka

Zapomeňte na politiky, vrcholové sportovce, hvězdy showbyznysu a další celebrity. V Česku žilo k 1. lednu 2014 přesně 10 512 419 lidí a příběhy mnoha z nich jsou často zajímavější.

Portál iDNES.cz proto přináší seriál rozhovorů s mediálně neznámými lidmi. Pečlivě vytipoval reprezentanty sociálních či zájmových skupin napříč Českem a během roku zveřejní několik desítek rozhovorů, ve kterých zprostředkuje radosti i starosti zpovídaných.

Motto projektu zní:
Každý má co říci, na každém je něco zajímavého.

Projekt je inspirovaný cyklem slovenského deníku SME, který dohromady spojuje dva jiné nápady - motiv z fotografického projektu Humans of New York a motiv z knih výtvarníka Vladimíra 518 Kmeny a Kmeny 0 mapující osudy různých subkultur.

Máte zajímavý tip na dalšího hosta našeho seriálu?
Napište nám na na adresu: lideceska@idnes.cz

Jak se to odlišuje od freerunu?
Freerunisté si užívají skoky, vymýšlejí různé kombinace, otočky a salta, která vypadají dobře. Cílem parkouru je čistě dostat se co nejrychleji a nejefektivněji z jednoho místa na druhé bez toho, aby se člověk zranil. Já dělám spíš parkour. Freerun beru jako doplňkovou věc, kterou člověk dělá pro zábavu, protože má rád pohyb. V dnešní době jsou ale tyto dvě disciplíny hodně propojené, příliš se neřeší, kdo je parkourista, a kdo dělá freerun.

Má parkour nějaké dané prvky - cviky, nebo je to vždy improvizace?
Parkour má určité prvky, které se nějak jmenují a provádí se podle určitých pravidel. Máme základní druhy přeskoků, dopadů a výlezů nahoru na zeď. Používáme balanční prvky, když balancujeme třeba někde na zábradlí. Ale vlastní styl má každý traceur (člověk provozující parkour, pozn. red.) jiný.

V terénu tedy nacvičujete konkrétní sestavy?
Při tréninku si vymyslíme konkrétní sestavu, zkusíme si ji postupně po částech a potom prvky navazujeme dohromady. Důležité je, aby se člověk nejprve naučil základy a jednotlivé prvky, aby získal balanc a dostatečnou fyzickou kondičku. Pak teprve může začít navazovat prvky na sebe a dělat těžší a těžší věci.

Začíná parkourista trénovat někde v tělocvičně na žíněnce, nebo přímo „na tvrdo“ v terénu?
To záleží na tom, jaké má možnosti a zázemí. Když jsem já před šesti lety začínal, tak ještě nebylo tolik možností. Nebyly žádné parkourové kroužky a nevěděl jsem ani o žádné tělocvičně, kam bych si to mohl jít zkoušet. V republice dělalo parkour jen pár lidí. Osobně jsem v Praze neznal nikoho z nich, takže jsem si na internetu našel nějaká videa a rady, jak se to má dělat, jak vypadají jednotlivé prvky a zkoušel jsem si to sám. Skákal jsem rovnou na betonu, na trávě a přes zdi. Pak jsem přibral pár kamarádů, kteří to také chtěli zkoušet. Tak jsem se vlastně postupně všechno naučil. Později jsem poznal lidi, kteří parkour uměli lépe, už ho dělali přede mnou, takže jsem se učil i od nich.

Dneska sám vedu parkourové kroužky a děcka mají možnost trénovat v tělocvičně, kde jsou žíněnky nebo švédské bedny. Mluví se o tom, že by v Praze mohla vzniknout i přímo parkourová tělocvična s umělými zdmi a gymnastickým zázemím. Ve světě už leckde existuje. Fyzická kondice je u parkouru hodně důležitá.

Připravujete se tedy i jinak - obyčejným běháním či posilováním?
Jasně, to je potřeba. Když jsem v patnácti začal s parkourem, tak jsem byl hodně hubený, bez svalů. Takže jsem začal chodit do fitka a nabíral svaly ještě předtím, než jsem začal zkoušet parkour. Ale zdá se mi, že nejmladší generace si to teď úplně neuvědomuje. Vidím kolikrát malé děti bez tréninku běhat někde na zdech, seskakovat tři metry dolů a podobně. Ono je to v tu chvíli nebolí, ale neuvědomují si, že za pár let to může být jinak. Klouby si to pamatují. Děti nemají disciplínu. Je potřeba, aby si nejprve vybudovaly nějakou fyzickou kondici a teprve potom šly zkoušet prvky.

Ondřej Mrštný

Narodil se v roce 1994 v Praze. Vystudoval Gymnázium Jana Keplera. V současnosti studuje Fakultu tělesné výchovy a sportu UK, obor Management sportu. Parkouru se věnuje šest let.

Kromě jeho největší vášně, kterou je parkour, také rád vaří, kreslí - klasicky i na počítači a je instruktorem fitness.

Začátečníkovi, který předtím nikdy nesportoval, bych doporučil klidně jet celý rok trénovat na fyzičku, pak teprve přejít k parkouru. Ne že by některé přeskoky a prvky nezvládl, ale bude to mít dopad na jeho tělo. Já doteď polovinu času při tréninku věnuji jen fyzické kondici

Trénujete sám, nebo s partou?
Jak kdy. Myslím, že když člověk trénuje sám, tak se v rámci techniky posune dál. Nikdo ho neruší. Někdy se stává, že se na tréninku sejde víc lidí a místo toho, aby trénovali, tak si povídají mezi sebou.

V Praze pořádáte parkourové tréninky pro jednotlivce i pro veřejnost. Jaké je věkové složení účastníků a účastnic?
Trénuji třetím rokem a překvapilo mě, že přichází velké spektrum lidí. Nejstaršímu člověku, který chodí docela často, je přes čtyřicet let. Nejpopulárnější je parkour mezi teenagery, ale připadá mi, že často nemají disciplínu. Chtějí rychle umět kousky, které vypadají hezky. Hned by rádi dělali salta z freerunu, ale parkouru už moc nedají. Já se na tréninku snažím trénovat jiným způsobem, možná proto tam chodí spíše lidé mezi dvaceti, třiceti a tolik ne teenageři. Tréninky děláme venku ve městě a účastníci mi platí dobrovolný poplatek.

V parkourové komunitě jsou lidé, kteří dříve dělali bojová umění, fotbal nebo i hokej. Já jsem dřív hrál první ligu za starší žáky ve florbalu. Ale je tam i spousta lidí, kteří předtím nikdy nic nedělali. Jsou to často kluci, kteří pořád seděli u počítače. Pak zjistili, že v počítačových hrách je nějaký parkour a chtěli to zkusit v reálu. Baví je to a aspoň dělají nějakou fyzickou aktivitu. Zatím chodí víc kluků, holky začaly parkour objevovat v posledních pár letech, některé už jsou hodně dobré.

Je o vaše tréninky velký zájem?
Většinou přichází od tří až po dvacet lidí. V teplejších měsících jich chodí víc. Když je zima, tak se jim tolik nechce, s čímž já úplně nesouhlasím.

Co považujete za svůj největší úspěch v parkouru? A máte v této disciplíně nějaký cíl, překážku, kterou byste jednou chtěl překonat?
V parkouru se úspěchy moc nepoměřují. Já beru jako úspěch každou novou věc, kterou se naučím - když se naučím nový pohyb, skočím dál nebo překonám svoji psychiku při nějakém těžším skoku ve výšce. Člověk v parkouru hodně soupeří se svojí psychikou. Když jsem byl malý, tak jsem měl strašný strach z výšek. Nemohl jsem třeba vůbec chodit na rozhledny. Proto beru za velký úspěch, že se mi to podařilo překonat. Dneska udělám klidně stojku v třicetimetrové výšce. Strach tam trochu pořád je, ale už jsem si jistý svým tělem, jsem si jistý, že neudělám krok vedle. Překonal jsem to určitě díky parkouru. Když člověk začíná, může se bát i jen přeskočit nízkou zídku. Jsou takoví, kteří přijdou, a bojí se pomalu i dotknout se zdi. Během prvního roku tréninku udělají ohromný pokrok. Parkour tedy působí i na psychiku. Někteří lidé ho přeneseně používají i v běžném životě při řešení různých problémů.

Je to tedy i styl myšlení...
Dá se to tak říct. Je založený na neustálém překonávání sebe sama, překážek, které nám stojí v cestě. Heslo parkouristů „be strong to be useful“ bylo převzato z vojenského tréninku. Znamená to, že člověk by měl být silný, aby si uměl poradit v krizových situacích.

Fotogalerie

Jak se to v běžném životě projevuje?
Snažím se trénovat téměř pořád. Parkour souvisí i se zdravým životním stylem. Nekouřím a piji jen výjimečně. Když se objeví nějaká překážka, snažím se ji překonávat. Snažím se být stále nějak i fyzicky užitečný.

Je parkour čistě městská aktivita, nebo se provozuje i v přírodě?
Parkour je umění pohybu v přirozeném prostředí. Do toho můžeme zařadit lesy, skály, ale i město, protože to je pro nás dnes už také přirozené prostředí. Původně ale parkour pochází určitě z přírody. My se skupinou máme rádi skály, hezké výhledy v přírodě, lezení po stromech. V přírodě se trénuje suprově. Jedno z nejlepších míst, kde jsem si kdy zaskákal, bylo vyschlé koryto řeky, kde byly velké balvany. Byl to skvělý trénink jen skákat z jednoho balvanu na druhý a tím se úplně vyřídit.

Při pohledu zvnějšku se zdá, že nedílnou součástí parkouru je natáčení videí a jejich zveřejňování na sociálních sítích. Jakou roli hraje to, že svůj výkon natočím a „pochlubím“ se?
To je u každého jiné. Někdo dělá parkour hlavně proto, aby se natáčel, a ukázal, co dokáže. Já jsem třeba pět let nenatočil žádné video. Pár prvních jsem natočil až letos, protože jsem založil svůj parkourový tým, který se jmenuje Divernity, a potřeboval jsem ho nějak prezentovat, aby to vypadalo hezky. Jsou lidé, kteří dělají parkour týden a už se u toho natáčí a vystavují to všude možně. Já si tak trochu myslím, že ten čas, který věnují natáčení a stříhání videa, by měli spíš věnovat tréninku, aby se dostali na nějakou úroveň. Potom by teprve mohli sdílet videa, která by byla někomu jinému k užitku.

Radost, strach a život

odpovídají všichni hosté seriálu

Co vám dělá v životě radost?
Parkour a moje přítelkyně.

Z čeho máte největší strach?
Nad tím jsem nikdy moc nepřemýšlel... Strach moc neřeším.

Jak se vám žije v Česku?
Neutrálně. Není to ani super, ani špatné. V parkouru by to pro mě bylo určitě lepší žít v cizině. Mám v plánu jet studovat do Dánska. Myslím, že je hodně důležité mít zkušenost z jiného prostředí. Potom se uvidí.

Nevadí parkour ve městě některým lidem?
Jsou dva typy lidí. Jedni se zastaví, koukají, točí si nás a připadá jim to super. Jiní nám říkají, že se zabijeme. A někdy člověk narazí na lidi, kteří si myslí, že jsme vandalové a že ničíme zdi. My se ale naopak snažíme místa, kde trénujeme, udržovat v co nejlepším stavu. Například na Vltavskou chodí občas feťáci a zůstává tam hodně odpadků. My se snažíme tam uklízet, vyhazujeme jehly, sklo. Zdi neničíme, to bychom šli sami proti sobě, protože bychom pak neměli, kde trénovat. Lidé, kteří to nechápou, na nás řvou nebo rovnou volají policajty. Policie nám většinou řekne, ať odejdeme. My v tom případě klidně jdeme trénovat jinam. Žádné konflikty se zákonem tedy nemáme.

Kde jsou v Praze nejlepší místa na trénink?
Nejznámější místo, kde se schází nejvíc lidí, je u metra Vltavská. V menších skupinkách chodíme trénovat také na Černý most. Dobré jsou třeba Lužiny, Luka, Zličín, zkrátka různá sídliště v okrajových částech Prahy. Úplně nejlepší jsou komunistické stavby, protože komunisti dělali všechno hranaté, je tam hodně zdí, dobře se na tom trénuje. Nové stavby většinou ani nezkoušíme, protože jsou často kluzké. Moc se na nich skákat nedá, protože by se člověk zabil.

Jak často se při parkouru člověk zraní?
Moje nejčastější zranění jsou prošlápnuté nebo zvrtnuté kotníky, když špatně dopadnu. To se léčí třeba jen dva týdny. Vážné zranění, zlomeninu či natrženou šlachu, jsem zatím neměl. Ale znám lidi, kteří se zraněními válčí každou chvíli. Myslím, že když člověk trénuje zodpovědně a nepřeceňuje se, tak k žádnému zranění dojít nemusí. Nemyslím si ani, že by parkour škodil zdraví tím, že by opotřebovával klouby. Například fotbalisté si klouby ničí daleko více než my. My se snažíme dopadat tiše, ladně a měkce.

Další rozhovory:

Lidé Česka

Nepropásněte ani jeden díl, objednejte si zasílání avíz na nová pokračování seriálu do e-mailu ZDE.

Minulý díl:

CHOVATEL KONÍ: Kovbojové drželi slovo. Dětem se dnes musíme podbízet

Není od parkouru jen krůček ke kaskadérství?
V kaskadérství se parkour v poslední době hodně využívá. Například v Los Angeles, kde jsem nedávno byl, téměř každý dobrý parkourista dělá jako vedlejší práci kaskadéra ve filmu. Mě by to určitě také lákalo, u nás v Česku je ale poptávka po kaskadérech - parkouristech nižší.

Je parkour propojen s určitou subkulturou, popřípadě s nějakým stylem hudby či oblečením?
Hudbu každý poslouchá, jakou chce, to s parkourem nijak nesouvisí. V oblékání vidím určitou módu, například volné hadry a hodně široké tepláky. Když mám široké tepláky až dolů, tak se mi tam občas zasekne špička nebo nevidím na dopad. Nosím tedy takový kompromis. Nahoře mám tepláky volné, aby nebyl omezený pohyb, a zároveň dole jsou upnuté, aby nepřekážely. To je podle mě ideální oblečení pro parkour.

Chtěl byste se parkourem živit? Je to u nás možné?
Ve světě už profesionální traceuři jsou, v Česku zatím nevím o nikom, kdo by se živil jenom parkourem. Parkouristi si tu pouze přivydělávají točením videí a podobně. Ve světě si tím lidé vydělávají také v rámci zmíněného kaskadérství. Já nestojím o účast na různých freerunových soutěžích, které se ve světě pořádají. Chci šířit osvětu o parkouru, aby tam zůstala taková ta původní myšlenka: být silný a užitečný. Dělat instruktora už se mi podařilo. Ideálně bych se tím chtěl v budoucnu živit, třeba si časem otevřít svojí parkourovou halu. To je můj největší cíl.

Projekt iDNES.cz Lidé Česka: přečtěte si další rozhovory

Lidé Česka
Článek se mi líbí


Témata: Lidé Česka




Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.