Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

CHOVATEL KONÍ: Kovbojové drželi slovo. Dětem se dnes musíme podbízet

  10:07aktualizováno  10:07
Čisté boty, džíny, klobouk, nažehlená košile a pod límečkem bolo se zdobnou kovovou sponou. Ať jde k lékaři či do stáje, jinak než ve westernovém chovatele koní Milana Dolínka alias Freďáka z Koryčan na Kroměřížsku neuvidíte. „Jít ven je dnes pro děti za trest,“ říká jeden z posledních českých kovbojů v rozhovoru pro seriál Lidé Česka.

Čtyřiašedesátiletý chovatel koní Milan Dolínek. | foto: Anna Vavríková, MAFRA

Kdy jste naposledy spal spolu s koněm pod širým nebem?
Naposledy minulou sobotu. Spávám takto vždy, když jedeme na vandr, přes zimu většinou každý druhý víkend. Stan nevozím, postavím si tropiko, tedy áčko, které za dva provázky uvážu ke stromům.

To máte asi dobrý spacák...
Mám. Taky s sebou samozřejmě nosím karimatku a těžkou vojenskou deku. V dnešní době to není žádné hrdinství. Hrozné bylo, když jsme takto jezdívali v patnácti, spacák plněný vatelínem moc nehřál. Tehdy jsme vtipkovali, že jsi dělal celou noc projektanta, protože jsi projektal celou noc (směje se).

Lidé Česka

Seriál iDNES.cz

Lidé Česka

Zapomeňte na politiky, vrcholové sportovce, hvězdy showbyznysu a další celebrity. V Česku žilo k 1. lednu 2014 přesně 10 512 419 lidí a příběhy mnoha z nich jsou často zajímavější.

Portál iDNES.cz proto přinášíseriál rozhovorů s mediálně neznámými lidmi. Pečlivě vytipoval reprezentanty sociálních či zájmových skupin napříč Českem a během roku zveřejní několik desítek rozhovorů, ve kterých zprostředkuje radosti i starosti zpovídaných.

Motto projektu zní:
Každý má co říci, na každém je něco zajímavého.

Projekt je inspirovaný cyklem slovenského deníku SME, který dohromady spojuje dva jiné nápady - motiv z fotografického projektu Humans of New Yorka motiv z knih výtvarníka Vladimíra 518 Kmeny a Kmeny 0 mapující osudy různých subkultur.

Máte zajímavý tip na dalšího hosta našeho seriálu?
Napište nám na na adresu: lideceska@idnes.cz

Jak jste se k jezdění dostal a jak vás napadlo se tím živit?
Otec byl holič a matka dělnice, takže od nich to nemám. Vyučil jsem se jako chovatel koní v Kladrubech nad Labem. Na pokoji jsem tenkrát bydlel s Josefem Váňou, čtyřicet let jsem ho neviděl. Řekl bych, že jsem se ke koním dostal přes lásku k romantice a přírodě. Že se tím živím, je zásluha mé ženy, sám bych do toho nešel.

Co obnášelo studium?
Prošli jsme si všechno od A do Z. V kovárně si všichni museli umět ukovat háček na kopyta, v sedlárně se naučit šít. Pak bylo potřeba zvládnout vše od péče o jalové klisny, hříbata, odstávčata, pušťáckou stanici s hřebci, zapřahání kočárových koní, jízdu i voltiž (gymnastika na koni - pozn. red.). Taky jsme drželi služby v porodnici, kde se spávalo v takové slámou vystlané dřevěné bedně. Když byl porod, stájník tě přišel vzbudit, abys mu pomohl.

Jak přišel nápad zřídit v Koryčanech vlastní stáje a jízdárnu, zkrátka celé hipocentrum?
Dětem a koním jsme se původně věnovali jen pro zábavu ve zdejším JZD. Po revoluci ho zrušili, tak jsme s manželkou, která sice pochází z koňácké rodiny, ale povoláním je učitelka, před 25 lety koupili za 700 tisíc starý kravín a postupně ho opravovali. Pořádali jsme v lesích tábory a tím pět let vydělávali na splátky.

Říkat pravdu je dnes přepych

Je kůň skutečně tak chytré zvíře, jak se traduje?
Pes je určitě chytřejší. Ano, jsou chytří, ale vždy pro sebe. Míříme do terénu a on se nenápadně stáčí nazpět do Koryčan, kde by nemusel pracovat, nebo k jízdárně, kde trénink obvykle trvá třeba hodinu, kdežto v terénu tři. Jsou pohodlní. Kůň se ale naučí skvělé věci: brát s klidem, že v sedle střílím, točím hořícím lasem a zvládne i stát uprostřed hořícího čtverce.

Pamatujete si jméno svého prvního koně?
Mám ho pořád, pořídil jsem si prvního koně teprve před 25 lety. Jmenuje se Fargo, už je to stařešina, ale pořád se drží. I když jsem zarputilý Moravák, preferuji americká plemena, která jsou klidnější. Momentálně je pod naší střechou 39 koní, osm z nich patří soukromníkům.

Je pro vás kůň spíš pracovní nástroj, nebo si k němu budujete vztah?
Samozřejmě k nim mám vztah. Když jsem musel nechat zastřelit svého hřebce, protože oslepl a byl dušný, řval jsem s prominutím jako kráva. Byl to můj nejlepší kůň a lepšího už mít nebudu. Je těžké, když člověk musí rozhodnout o životě či smrti půltunového zvířete, které dokonale zná, má přečtené jeho reakce, vypiplá si ho odmala. Ale je to chovatelské a je to život. Kůň se určitě dá přečíst lépe než člověk, nepřetvařuje se a nelže. Každý je ale jiný, jak postavou, tak chováním. Vše záleží i na přístupu ke koni a výcviku.

Milan Dolínek

Narodil se v Koryčanech. Je mu čtyřiašedesát let a nikdo včetně manželky Stely mu neřekne jinak než Freďák. Poté, co se v Kladrubech nad Labem vyučil chovatelem koní, působil rok v hřebčíně v Napajedlích. Protože se tam sloužilo i o sobotách a nedělích a on se chtěl účastnit víkendových vandrů, odešel do společnosti vyrábějící v Otrokovicích pneumatiky, kde vydržel 3,5 roku. Následujících 16 let pracoval jako nábytkář v koryčanské firmě Koryna. Posledních 25 let provozuje s manželkou Hipocentrum v Koryčanech. Mají jednatřicetiletou dceru Kristýnu.

Kdo jsou lidé, co s vámi vyrážejí na vandry?
Od inženýra, přes doktora až po dělníka. Zkrátka známí, kteří se na mě nabalili od dob, kdy jsem byl šerifem trampské osady. Trochu je tlačím k westernovému životnímu stylu, vyhlašuji nestylovějšího jezdce, protože mi záleží na tom, aby neměli kulicha ale klobouk, westernové boty, legíny a nevyjížděli do přírody v červeném. A hlavně, aby měli čistého koně, to je základ. Krásní koně a hezké oblečení jsou podstata westernového jezdectví. Slovo kavalír je odvozeno od jezdce na koni.

Jakými pravidly kovbojského života se řídíte?
Uznávám staré motto: Sesedni a pobuď. A líbí se mi, že drželi slovo. Dohodli se, že si dají za měsíc sraz na konkrétním místě v Texasu a dodrželi to. Dnes je to samé ještě si brnkneme, zamailujeme a nefunguje to! Své kamarády podnikatele musím dusit. Pozvánky na akce jim posílám klasickou poštou, nikdy ne e-mailem. Za prvé to neumím a za druhé je to neosobní. Mile je oslovím kamarádko či kamaráde a oni pak nejsou schopni ani napsat SMS, jestli jedou nebo nejedou! U výmluv, že neměli čas, už pak vypěním a škrtám adresu.

Když po nich chci fotky, abych si je mohl založit do kroniky, tak mi furt cpou něco na Rajčeti, což nevím, co znamená, anebo takový stříbrný kolečka, do kterých se díváš proti světlu a nic nevidíš (směje se).

V čem to mají dnešní kovbojové těžké?
Jsem ze staré školy a dbám na jezdeckou etiku. Jezdec by třeba měl jako první pozdravit chodce, i když je mladší, aby se nepovyšoval. Říkat pravdu a svůj názor, je dnes přepych. Já to dělám, a proto jsem u některých neoblíbený. Arméni mají dobré přísloví: „Když mluvíš pravdu, nechej koně stát u vrat a jednu nohu ve třmenu.“

Dívky koně „ňuhňají“ a mají problém s důsledností

Jak lidé reagují, když vás vidí v kovbojském i mimo ranč?
Chodím tak i v civilu, ať jdu kamkoli. Až mi někdy vadí, že jsem kvůli tomu středem pozornosti. Jednou jsem čekal u ordinace a sestra na mě vyhrkla, ať si koukám sundat klobouk. V tu chvíli jsem ale zatím jen čekal na chodbě, tak co je jí do toho, co mám na hlavě?

Fotogalerie

Vaše hipocentrum se zaměřuje na děti, co pro ně kůň v dnešní době znamená?
Celkově k nám chodí hlavně děvčata, která jsou romantičtější a mají ke koním bližší vztah. Vytrvají, i když je budou jen pucovat a zametat stáje. Kluci nevydrží tolik, v pubertě jim často víc zavoní děvčice nebo benzin.

Doba, kdy jsem dal holce z oddílu zaracha a ona byla nešťastná, že nesmí týden jezdit, je dávno pryč. Dneska je pro děcka trest, když musejí jít ven. U nás můžou jezdit od nevidím do nevidím, ale nakonec jim ještě musím přikazovat, aby místo hraní si s tabletem vyjeli s koněm ven. Je to smutné, ale je to tak. Z těchhle zázračných skřínek teču jak vana.

Dětí tedy ubývá. Proč už je jezdění tolik netáhne?
Moc to k nám netáhne místní děti, většina jich je přespolních. Přitom se tady za stovku na měsíc naučí nejen jezdit, ale i komunikovat s dospělými. Dnes se ale musíme podbízet, abychom si je udrželi.

Další rozhovory:

Lidé Česka

Nepropásněte ani jeden díl, objednejte si zasílání avíz na nová pokračování seriálu do e-mailu ZDE.

Minulý díl:

UČITELKA: Školkou mi prošly tři generace. Holčičky už si nehrají na mámy

V poslední době si všímáme většího zájmu o příměstské tábory než ty klasické. Je zvláštní, jak rodiče upřednostňují mít děcko na noc doma. Jestli je to kvůli penězům, nebo mají strach z pedofilů, nechápu to. Když už ho na tábor pustí, chtějí ubytování v kamenné budově, kde budou děti na pokoji po dvou a ještě v něm budou mít malou televizku. Přitom mnozí dnešní čtyřicátníci vzpomínají na naše tábory na Vršavě jako na nejlepší zážitky v životě.

Chodí k vám dívky, pro které kůň představuje dominantního partnera, o kterého se však zároveň musí postarat?
U dívek bývá problém s důsledností. Mají mateřské pudy a koně „ňuhňají“, takže je zvíře pak dominantnější než jezdec a z toho pramení nebezpečí úrazu. Kůň vždycky musí být podřízený, následovat jezdce a respektovat ho. Žádný savec na světě podle mě nebude reagovat na hlazení a pamlsky. U koně je to typicky udělej, co chci, a máš ode mě pokoj. Obzvlášť u hřebců je ta důslednost nutná.

Jak dlouho trvá naučit se jezdit? Naučí se to každý?
Teď už to vidím tak, že když do 20 minut nenaučím jezdce vysedat při klusu, je to moje vina. Nikdy jsem nad nikým nezlomil hůl, že je beznadějný případ. Když se na jízdárně za šest hodin naučí základy, bereme ho do terénu. Někomu to logicky trvá déle. Někteří chlapi výuku dostanou jako dárek, při prvním klusu si ale nabijí varlata a končí. Dokonce jsem tady měl i borce, který se začal učit jezdit v 87 letech. I prezident Masaryk začal na Hektorovi jezdit v šedesáti.

Už od začátku 90. let se věnujete i hipoterapii. Komu tato metoda pomáhá?
Jsme vedeni jako nestátní zdravotnické zařízení. Hendikepovaným jsme se dřív věnovali ve skupině, ale už to neděláme, nebyl o to zájem. U této rehabilitace se zlepší jeden z deseti a hlavně musí chodit pravidelně, třeba třikrát týdně. Někteří dávají metodě velkou váhu, že je to velký zázrak, ale není to až takové.

Tušíte, kolikrát jste spadl z koně?
To vím úplně přesně. V Kladrubech dvanáctkrát a tady za 25 let třikrát. Bojím se padat, tak nepadám. Musím to zaklepat, ale z koně jsem nikdy neměl zranění. Jednou jsem si zlomil nohu, když jsem sesedl a uklouzl na ledu. Kvůli zdvihání bedny s kačírkem se teď potýkám se zády a čeká mě náhrada i druhé kyčle. Po té první jsem byl za dva měsíce v sedle.

Radost, strach a život

odpovídají všichni hosté seriálu

Co vám dělá v životě radost?
Že jsem relativně zdravý a mohu dělat, co chci - věnovat se koním. Taky mám radost po každém vandru či akci, že lidé přijdou poděkovat s tím, že se jim líbila. Raduji se z maličkostí. Potěšilo mě, že jsem v listopadu viděl motýla. Nebo stádo muflonů. Dělá mi radost někoho obdarovat.

Z čeho máte v životě strach?
Ze stáří a toho, že nebudu moct jezdit. A taky se obávám toho, že klesá úroveň westernu a tramping zmizí třeba úplně. Mladí už o to zájem moc nemají. Nejsem nějaký staromilec, ale nejen vztahy lidí ve westernové komunitě i obecně byly dřív jiné a trochu mě děsí, že už to nebude jako dřív.

Jak se vám žije v Česku?
Dobře. Asi bych nikam jinam nešel. Tady je větší svoboda než třeba v Americe, alespoň podle toho, co jsem slyšel.

Přitom stále závodíte ve westernovém sportu. V jakých disciplínách?
Hlavně v trailu, kde jezdec překonává překážky a má imitovat práci kovboje. Dále v superhorse, který se skládá ze čtyř disciplín. Můj největší úspěch v ní byl na evropském poháru, kde jsem sice skončil první, ale byli jsme tam tři (směje se). Soutěž je méně obsazovaná, protože je nutné mít všestrannějšího koně.

Přežije jen westernový sport, ne životní styl

Western je pro určitou skupinu lidí životní styl. Je to v Evropě více méně český fenomén?
V podstatě ano, ale je to hodně komerční záležitost - český Šiklův mlýn, německé Pullman City. Jediné nekomerční městečko v Česku je Beaver City (Bobří městečko - pozn. red.) u Strážku na Vysočině. Opakovaně dostali americké ocenění za nejstylovější westernové městečko v Evropě. Jsou to nadšenci.

Udrží se podle vás do budoucna komunita kovbojů v Česku?
Přežije jen westernový sport, ne životní styl, a to z jednoduchých důvodů. Krásně oblečená holka po závodech strčí klobouk do futrálu, natáhne si bermudy, obuje kroksy a tím to končí. Ta jezdecká či kovbojská hrdost a všechno s tím spojené už moc vidět není. Westernoví jezdci berou často koně jako sportovní náčiní, půjdou k němu denně a budou drilovat na jízdárně, ale nemají ho jako partnera, se kterým jsou v terénu a musejí se o něj postarat.

Závody také sami pořádáte...
Třikrát po sobě jsme pořádali mistrovství republiky. Disciplín je hodně, dělí se na rychlostní, což je jízda kolem barelů a slalom mezi tyčemi. Dále dobytkářské, zaměřené na práci s krávami, a přiježděnostní (nebo také předváděcí - pozn. red.) zaměřené na předvedení schopností a ovladatelnost koně, některé obsahují překážky jako trail, jiné předepsané drezúrní prvky jako reining. Většinou se každý jezdec na něco specializuje. Reining spadá pod Českou jezdeckou federaci, zbytek organizuje Western riding club.

Byl jste někdy v USA poznat pravý Divoký západ?
Nebyl. Teď nedávno mě zval kamarád na Floridu v době, kdy tam měli kovbojové setkání. Ale nakonec jsem tam poslal dceru, asi už nejsem tak odvážný. Na Americe obdivuji hlavně tu starou tradici, ne modernu. Kovbojština nebyla to, že pracovali s dobytkem, ale ta volnost a svoboda.

Projekt iDNES.cz Lidé Česka: přečtěte si další rozhovory

Lidé Česka
Článek se mi líbí






Hlavní zprávy

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.