Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

KASKADÉR: Divák chce nesmyslné triky a létání. Reálnému boji by nevěřil

  13:33aktualizováno  13:33
Kaskadéři si pohrávají s fyzikálními zákony. „Když vás střelím, tak se složíte na zem. Tomu ale divák neuvěří, je potřeba letět pár metrů dozadu,“ říká Herbert Heissler, který se specializuje na bojové scény. „S věkem už netoužíte po slávě, ale máte radost, když slávu sbírají kluci, které trénujete,“ říká v rozhovoru pro seriál Lidé Česka.

Kaskadér Herbert Heissler. | foto:  Tomáš Krist, MAFRA

Pracujete jako kaskadér, a navíc máte zkušenost s tréninkem dalších lidí, kteří o tuto práci stojí nebo ji už dělají. Jak se podle vás pozná dobrý kaskadér?
Můj subjektivní dojem je, že dobrého kaskadéra poznám podle trhaček dozadu. Ty se dělají, když se hraje třeba zásah kulkou. Na člověka přiděláme lanko a trhneme s ním dozadu, takže odletí několik metrů. Mozek ovšem pracuje tak, že dopředu se nebojíme, ale dozadu ano. Třeba přemet dopředu je hrozně technicky složitý na rozdíl od přemetu vzad, ale většina lidí ho stejně nejprve zkouší dopředu. Je těžké mozek přesvědčit, aby šel přes hlavu dozadu. Dobrý kaskadér to zvládne.

Lidé Česka

Seriál iDNES.cz

Lidé Česka

Zapomeňte na politiky, vrcholové sportovce, hvězdy showbyznysu a další celebrity. V Česku žilo k 1. lednu 2014 přesně 10 512 419 lidí a příběhy mnoha z nich jsou často zajímavější.

Portál iDNES.cz proto přináší seriál rozhovorů s mediálně neznámými lidmi. Pečlivě vytipoval reprezentanty sociálních či zájmových skupin napříč Českem a během roku zveřejní několik desítek rozhovorů, ve kterých zprostředkuje radosti i starosti zpovídaných.

Motto projektu zní:
Každý má co říci, na každém je něco zajímavého.

Projekt je inspirovaný cyklem slovenského deníku SME, který dohromady spojuje dva jiné nápady - motiv z fotografického projektu Humans of New York a motiv z knih výtvarníka Vladimíra 518 Kmeny a Kmeny 0 mapující osudy různých subkultur.

Máte zajímavý tip na dalšího hosta našeho seriálu?
Napište nám na na adresu: lideceska@idnes.cz

Samotný pojem kaskadéra je ovšem těžké specifikovat. My (Czech Stunt Fighters Association, pozn. red.) jsme kromě jiného šermíři a dlouho jsme bojovali s tím, že nás jako kaskadéry neoznačovali. Jenže představte si, že dám jednu zbraň vám a druhou vašemu kolegovi a řeknu ať něco předvedete. Najednou se začnete bát, že ublížíte jemu, on se začne bát, že ublíží vám a budete se bát i sami o sebe. Není to jednoduché. I šermíři jsou proto svým způsobem čistokrevní kaskadéři. Pokud někdo trénuje několikrát týdně a je si jistý, můžete ho postavit proti herci, tak aby to za něj odšermoval, aby to vypadalo, že herec je borec a zároveň aby si nikdo neublížil.

Na co se kromě šermu specializujete?
Primárně na boj. Točíme například různé rvačky v hospodách, teď jsme dělali rvačku v kině, kde se přeskakovalo přes sedadla, vzal se chlap a hodil se přes lavičky a podobně. Boj máme rádi. Postupně jsme k tomu začali přidávat věci - pády, hoření. Naše největší specializace a to čím v současnosti v Česku nejvíce konkurujeme je létání na lanech. Dělá se to všude tam, kde je potřeba zdůraznit pohyb člověka, tak aby tomu divák uvěřil. On tomu paradoxně uvěří jedině tehdy, když je to nesmyslné.

Jak to?
Když narvu někomu pěstí zespodu do brady, zareaguje tak, že mu okamžitě mozek vypne a jak stojí na místě, tak se složí jak želatina k zemi. Ale to vám divák neuvěří. Vy mu dáte pěstí a on musí odletět dva metry daleko. Může sice odskočit, ale je vidět, jak se připravuje a je to nevěrohodné. Mnohem lepší je na člověka dát vestu, dát mu chrániče, přidělat ho na lanko a trhnout s ním dozadu. Pak odletí dva metry, pohyb je krásně dynamický, čistý a vypadá přesvědčivě. Stejně tak je to s ránou z pušky. Když vás střelím, tak se složíte na zem, maximálně z většího kalibru to s vámi trochu cukne a tím to skončí. Tomu ale zase divák neuvěří, je potřeba letět pár metrů dozadu. V tom jsme dobří, děláme to tři roky na profesionální úrovni.

Neztrácí diváci kvůli akčním filmům plných takovýchto triků cit pro to, jak vlastně přirozeně fungují fyzické zákonitosti?
My si tuto otázku klademe také. Zkušenost opravdu říká, že pokud to uděláte reálně, lidé tomu neuvěří, nelíbí se jim to a neprodáte to. Snažíme se proto hledat kompromis. Nechceme dělat úplně Čínu, která to přehání a kaskadéři létají hrozně moc daleko. My třeba víme, že když dám přímý kop a trefím vás dobře, tak metr a půl, dva metry můžete opravdu odletět. A my tam přidáme další metr, metr a půl. Je to pak hezčí a dynamičtější. A hlavně do něj nemusím kopat. Je jednoduší kopnutí hrát a odlétnutí udělat pomocí trhnutí provazem.

Zmiňoval jste, že točíte i hoření těla. Jak se to dělá?
To jsme nedávno točili v jedné scéně v hororu Stephena Kinga Jsem brána, na který získal režisér Robin Kašpařík za jeden dolar autorská práva. Musíte na to mít speciální gel a výcvik, protože ruce na to musí být trochu zvyklé. Bolí to ale i tak, nedoporučuji zkoušet. Předtím mám ruce nějakou dobu v ledu. Vyndám je, nastříkám speciálním gelem a pak mám pár vteřin, než gel začne vyprchávat. Nastříkám ruce hořlavinou, což je většinou lékárenský líh s přimíchaným lampovým olejem, aby to hořelo déle a bylo to vidět. Ruku dám do ohně a ona blafne. Hoří tak sedm vteřin a už to cítíte. Pak musím rychle s rukou do vody, zchladit, namazat nějakým chladivým gelem a nechat ruce odpočinout.

Trénink kaskadéra Herberta Heisslera:

Co když se záběr nepovede? Za jak dlouho můžete hořet znovu?
Naštěstí filmaři nejsou moc rychlí, takže to chvíli trvá. Ale záleží samozřejmě na nás, kdy se na to zase cítíme. Máme tam také víc kluků. V tomto případě jsme na to byli tři a každý dával vždycky jednu ruku. Jednomu hořela levé, druhému pravá a pak se mohli prohodit. Když mě už ruka pálila trochu víc a nechtěl jsem jít hned znova, tak místo mě dal ruku třetí kluk.

Jak jste se ke kaskadérství dostal?
Narodil jsem se do domu, ve kterém bydleli dva zakladatelé historického šermu a kaskadérské práce v oblasti boje - Karel Anderle a Václav Formánek. Odmala jsem chodil na šerm, což je pro dítě strašná nuda, ale nějak jsem to absolvoval. A chodil jsem také do dramatického kroužku. Kromě táty jsem měl velký vzor a to byl Belmondo. Vždycky jsem chtěl být herec, který skáče, padá, hoří. Bohužel jsem vyrůstal v socialismu, který dělal kádrovací posudky i pro děti a mně byl doporučený dvouletý studijní obor. Obešel jsem to tím, že jsem šel k vojákům, protože mi armáda nevadí, jsem z vojenské rodiny. Po revoluci, když mi bylo kolem dvaceti, jsem se vrátil zpátky k tomu, co jsem chtěl dělat. Na vojenské škole jsem absolvoval těžký výcvik v oblasti gymnastiky, atletiky, pohybových praktik, což mi pak v kaskadéřině také hodně pomohlo, stejně jako dramatický kroužek. Kaskadéřina je totiž také hodně o hraní. Nejede jen přijít a fláknout sebou.

Existují nějaké kaskadérské kurzy, nebo člověk musí být samouk?
Jsou kurzy profesionálních kaskadérů, ale mnoho z nich začínalo úplně jinak než v kurzech. Dnešní nejznámější grupy začínaly často tak, že kluci v nich měli nějakou praxi, každý v něčem jiném, skládali to dohromady a zkoušeli své hranice. Když mi do kurzu přijde nový kluk, tak už musí něco umět, to je základ, nikdy nevychovávám úplně od začátku.

Kde se to má ale naučit?
Jsou to třeba parkouristi. My jsme jako kluci také běhali po dvorech, zahradách, mezi baráky, po střechách, po nádraží a testovali jsme své hranice. Dneska se tomu říká parkour running. Když ke mně přijde takový kluk, tak umí perfektně spadnout, má pád naprosto pod kontrolou. Ale ještě to není kaskadér. Kaskadér je člověk, který pád udělá tak, že diváka přesvědčí, že ho vůbec pod kontrolou nemá. A to se pozná právě na těch trhačkách dozadu. Tam spousta kluků odpadne, protože mozek jim nedokáže říct: „Teď poletíš dozadu a řachneš sebou.“

Je to hodně o cvičení. Když si třeba řeknete, že chcete skočit ze čtyř metrů z okna do dopadliště, tak musíte začínat od začátku. Každý trénink se začíná tak, že se rozeběhnete a skočíte „mrtvolu“ ze země, pak z trampolíny, pak z metru a půl, ze dvou metrů. Z každé té výšky potřebujete mít naskákáno padesát šedesát skoků. Uděláte spoustu chyb, ale z malých výšek to není průšvih. Na chyby si pak zvyknete a naučíte se je odbourávat.

Herbert Heissler

Narodil se v roce 1974 v Praze, kde až donedávna také bydlel. Minulý rok se přestěhoval do vesničky Tuhaň u Mělníka. Při zaměstnání vystudoval střední školu a obor veřejná správa, specializace politologie a veřejné finance, na Vysoké škole finanční a správní. Má čtyři děti z druhého a třetího manželství. V roce 2003 spoluzakládal Czech Stunt Fighters Association (CSFA).

Zvyknete si i na bolest?
Bolest tam vždycky trochu je. Nemělo by to ale překročit nějaký rozumný práh. My se jako standfighteři stále pereme. A v boji to vždycky trochu bolí. Tak to je, jinak by to mohl dělat každý. Výcvikem ale eliminujete bolest na nějakou rozumnou hranici.

Který trik je pro vás osobně nejnáročnější?
Říkáme mu „ferrari“, protože kolega, když ho poprvé vyzkoušel, tak řekl: „To je stejné, jako když chcete přeskočit jedoucí ferrari v plné rychlosti a ono vás jen tak lehce lízne.“ Je to trik, který jsme viděli ve filmu 300: Vzestup říše. Tam nabíhá šermíř, druhý ho vezme štítem a přehodí ho za sebe takovou silou, že se za ním ještě ve vzduchu roztočí. Dělá se to tak, že běží útočník, odrazí se z trampolíny, musí skočit za kolegu, který ho odráží, do horizontální polohy a pak ho jakoby rozbalí. Je to hodně o cviku. Musíte to dělat několikrát za sebou, děje se hodně chyb. Ten kluk vám v horizontální poloze několikrát spadne, protože ho nestačíte trhnout včas. To je podle mě asi jeden z nejnáročnějších triků.

Další hodně náročná věc je, že běžíte, běžíte a najednou vámi škubne lano do opačného pohybu. To znamená, že běžíte dopředu a máte simulovat zásah šípem. A při tom trhnutí musíte zvládnout ještě hrát. Ve chvíli, kdy vás to trhne, musíte rukama a nohama škubnout a těsně před dopadem se srovnat a dopadnout tak, aby se vám nic nestalo.

Vy přesně víte, v který okamžik s vám trhnou? Nebo je lepší to nevědět?
Ze začátku jsem to nechtěl vědět, protože když víte, kdy to má přijít, tak se tomu mozek podvědomě začne bránit a neudělá to dobře. Ani, když cvičím další lidi, tak nechci, aby věděli, kdy to přijde. Později už jo, pro profesionální práci je dobré, když to má mozek natrénované, ví, že doběhne na určitou značku, a tam to přijde. Ale už na něm není vidět, že se připravuje.

Fotogalerie

Takový trik zřejmě vyžaduje velkou důvěru, že kolega něco nepokazí.
Kluci, kteří trhají s lanem, naši hlavní trhači, nás mají v ruce, znají naše pohyby. Přesně vědí, jak se odrážím, jak jsem těžký. Opravdu jim věřím. Vědí, kdy se mi to povedlo, kdy ne, a tím eliminují průšvih.

Jak se vyrovnáváte s neustálým rizikem, že se vážně zraníte nebo nedejbože zmrzačíte?
Začnu od ekonomiky - jsme pojištěni. Já mám čtyři děti, žena zatím tolik nevydělává, takže kdyby se cokoli stalo, tak na to je pojistka. Dneska už pojistí i kaskadéra. Není to malá částka, ale jde to. S počtem let a dětí samozřejmě roste i zodpovědnost, takže si dobrovolně ubíráte a neděláte všechny triky. Riziko, že se může něco stát odbouráváme tréninkem. Když to stále zkoušíte a skáčete, začnete tělu věřit a strach jde trochu stranou.

Říkáte, že s věkem si kaskadér postupně ubírá. Jsou ale i starší, padesátiletí, šedesátiletí kaskadéři a kaskadérky?
Jsou. Jeden z nich je třeba Standa Veselý, ten byl aktivní až do třiašedesáti. Padal z koně, šermoval v nebezpečných situacích, ve výškách a podobně. Jde o to, nepřestat dělat to, co jste dělali v mládí. Musíte aktivně chodit na tréninky a věnovat se tomu, pokud vás samozřejmě nepotká nějaká tragédie jako rakovina nebo jiná ošklivá nemoc. Nejdou úplně do všeho, ale dělají stále spoustu pěkné kaskadérské práce.

Kolik ve svých čtyřiceti ubíráte?
Dneska už nedělám to, co dvacetiletí, pětadvacetiletí kluci, kteří jsou bezdětní a nemají takové zábrany. Samozřejmě, když tady ti mladí jsou, tak se chcete vytáhnout a chcete udělat skoro to samé, co oni. Ale musíte vědět, kde je vaše hranice. Nikdy jsem tomu nevěřil, ale zhruba od pětatřiceti let chlapa začne všechno víc bolet. Dneska spadnu třikrát za sebou a už mě to bolí. Mladý to odskáčou dvacetkrát a nebolí je to. Příroda to naštěstí krásně zařídila - čím jste starší, tím víc máte tendenci být učitel, takže nechcete tolik skákat a padat, ale spíše máte snahu předat zkušenosti ostatním. Netoužíte po slávě na place jako takové, ale máte radost, když slávu sbírají kluci, které trénujete.

Když děláte nějaký kaskadérský kousek, jste si vždy stoprocentně jistý, že vyjde, nebo občas trochu riskujete?
To rozhodně, neriskuji já a nechci ani, aby riskovali kluci. V pubertě jsem samozřejmě zkoušej spoustu kravin, ale po dvacítce jsem už nikdy nic takového neudělal. Platí pravidlo, že když se na to kluk necítí, tak do toho nejdeme. I když jsme na natáčení, den je zaplacený, filmaři pospíchají a chtějí to udělat za každou cenu. Můžou nadávat jak chtějí, ale já nepošlu kluka do průšvihu. Přirovnávám to k penaltě. Kluk, který si postaví míč, tak si v tu chvíli věří, že tu penaltu dá. Ten samý pocit musí mít kluk, který jde skočit, padat, nechat se zapálit.

Příští týden pořádáme kemp, kdy budeme rozdělení na čtyři skupiny, jedna bude padat, druhá bojovat, třetí létat na lanech a čtvrtá hořet. Přijíždí obvykle tak třicet čtyřicet lidí a já si je vždy postupně testuji. Ve chvíli, kdy tam je kluk a řekne: „To dal Franta, tak to dám taky,“ tak to je špatně. Franta to dal, protože to má naskákané, nacvičené. A ten druhý si to také musí nejdříve nacvičit.

Další rozhovory:

Lidé Česka

Nepropásněte ani jeden díl, objednejte si zasílání avíz na nová pokračování seriálu do e-mailu ZDE. 

Minulý díl:
ANIMÁTOR: Lančmít už Češi na hotelu nesmaží. Hlášky z filmů pobaví vždy

Stalo se vám nebo vašim kolegům nějaké vážnější zranění?
Musím to zaklepat, ale na natáčení nikdy. Při trénincích se stávají menší zranění. Díky tomu odbouráte riziko na natáčení. Tam jsem pak ještě mnohem větší pes. Když koordinuji, tak si dávám pozor na sebemenší hloupost a všichni mají za úkol všechno hlídat.

Co na vaši práci říká rodina?
Žena je kaskadérka, také létá na lanech, skáče, padá, šermuje. Když dělám  něco nebezpečnějšího, tak se samozřejmě asi bojí. Ale zároveň ví, že mám v hlavě mozek a že to nebudu přehánět.

Jak často trénujete?
Třikrát týdně. O víkendu máme většinou nějaká živá show. Neděláme jen pro film, ale snažíme se to prezentovat i živě. Šermujeme hlavně v Německu, ale i v jiných zemích, třeba ve Francii, v Rakousku. Jednou měsíčně děláme velký kemp. V týdnu se chodí do tělocvičny podle toho, kdo se na co specializuje. Kromě toho mají tréninky jednotlivé skupiny. My (CSFA, pozn. red.) jsme taková složenina, nepřijímáme celou skupinu. Já třeba pocházím ze skupiny Kadetů, která působí čtyřicet let, ale v CSFA jsou jen tři. Vybíráme ty nejlepší a ti jsou pak součástí asociace. Tréninky jsou vždy večer, protože až na výjimky všichni pracují nebo studují.

Sám si ještě děláte doktorát a zároveň učíte na Vysoké škole finanční a správní. Jak se vám to daří skloubit s kaskadérstvím?
Chci hledat vhodný kompromis. Učení mě baví, baví mě přednášet. Napsal jsem pár učebnic, teď dopisuji disertační práci. Chci to mít vyrovnané. A akademická dráha to umožňuje. Nemusíte každý den přijít v osm a v půl páté odcházet. Máte poměrně dost volného času.

Působil jste v řadě filmů a seriálů. Na který jste nejvíce pyšný? Dubloval jste nějakou hereckou hvězdu?
Jen české hvězdy, pokud si pamatuji. Bylo toho už tolik... Dělal jsem v desítkách a desítkách hraných dokumentů pro německé televize. Šermoval jsem třeba s Davidem Prachařem v Ať žijí rytíři, s kapelou Nightwish ve videoklipu Sleeping Sun. Hrál jsem i v Příběhu rytíře s Heathem Ledgerem, ale tam jsme měli spíš vedlejší role - byli jsme pobočníci rytířů. Nejvíc jsem asi pyšný na poslední roky, kdy odvádíme opravdu čím dál profesionálnější práci. Třeba naposledy v připravované pohádce Korunní princ. V historickém filmu Lost Legion jsem si splnil sen, zahrál jsem si tak trochu na Belmonda. Byl jsem hodně vidět jako herec a zároveň jsem si tam toho hodně odehrál jako kaskadér. Točilo se to kompletně v Česku pro americký trh.

Točíte tedy i pro cizí produkce...
Ano, hodně pro německý kanál ZDF Arte. Točili jsme také pro Discovery Channel, BBC, rakouskou televizi. Tady v Čechách se zaměřujeme na mladé filmaře, pomáháme jim a už se nám to začíná částečně vracet v tom smyslu, že se o nás díky tomu více ví.

Můžete porovnat, jak se vám pracuje s americkou a českou produkcí?
Když točíte s českou produkcí, tak to děláte hlavně proto, že chcete odvést kus práce, budete mít reference a děti řeknou: „Hele, táta.“ Řeknu to na rovinu, Česká televize je jediný štáb na světě, kde si platíte catering. Rozdíl je i v přístupu ke kaskadérům. Na poslední pohádce jsme tleskali sami sobě. U zahraničních štábů je vždycky zvykem, že kaskadérům se tleská, jde o to, že to kluci přežili, odvedli kus práce, který by nikdo, kdo je na tom place, nezvládl. Nedávno jsme točili s brněnským štábem a to byly opravdu zážitky. Kdybychom si nedošli pro kameru, tak to ani nenatočili. Točíme, protože to je práce, chceme ji odvést na co nejvyšší úrovni, a je to super reference, že jsme točili se „státní“ televizí.

Když ale točíte nějaký komerční projekt s Němci nebo Američany, tak se o vás v tu chvíli starají úplně jinak. Není to tak, že bychom si chtěli vymýšlet, ale potřebujete klid. Nesmíme řešit, jestli se najíme, jestli máme svůj stan, jestli o nás bude postaráno. Potřebujeme se soustředit a udělat akci tak, aby se nikomu nic nestalo. A ne tam běhat, hledat stan a zjišťovat, kde jsou rekvizitáři, aby jsme je pak našli, jak sedí ve stínu a nechtějí nic dělat...

Práci si sháníte sami, nebo ji domlouvá nějaká agentura?
Hodně práce nám zajišťuje agentura Three Brothers Production. Snažíme se ale především shánět sami. Podepsali jsme smlouvu s největším motion capturovým studiem v Evropě, které nahrává pohyby pro počítačové hry. Letos už jsme byli ve čtyřech hrách nebo v simulátoru pro americké mariňáky. Ty objekty, do kterých na simulátoru střílí mariňáci, jsou tedy naši kluci, kteří tam skáčou, padají, nabíhají na ně. Dělali jsme třeba také simulaci chůze na Marsu. Máte třetinovou gravitaci a potřebujete vymyslet, jak by se tělo reálně pohybovalo.

Radost, strach a život

odpovídají všichni hosté seriálu

Co vám dělá v životě radost?
Děti a zejména syn.

Z čeho máte největší strach?
Od mala je chlap vychovávaný k tomu, že musí zvládnout uživit rodinu ať se děje co se děje. Takže největší strach mám z toho, že selžu.

Jak se vám v Česku žije?
Prošel jsem si několika fázemi. Dneska je to tak, že bych pryč nešel. Dřív jsem o tom ale přemýšlel. Blízký je mi Nový Zéland. Ale dnes už nikam nepůjdu, tady je mi dobře, i když mě někdy lidi štvou.

Jaký filmový žánr točíte nejraději?
Pro nás jsou samozřejmě nejlepší sci-fi nebo pohádky, protože tam můžeme popustit uzdu fantazii a dělat si co chceme. Nejsme vázaní realitou tak, jak by to ve skutečnosti bylo. V historických filmech stále bojujeme s „living history“. Neustále nám říkají: „Takhle by to v realitě nebylo.“ A my víme, že by to tak nebylo. Ale jste na nějakém trhu, a když to tak dělají Američani, Číňané a ty filmy se prodávají, tak to tak musíte dělat také, protože vám to jinak nikdo neuvěří.

Odvíjí se váš honorář od hodiny nebo i od náročnosti kaskadérského výkonu?
Je to vždy od náročnosti. Máme zhruba tři kategorie. Nejnižší je takový lepší kompars, zhruba 1000 až 2000 korun na den. To je kluk zvyklý chodit ve zbroji, má naučené pohyby a když ho postavíte před dveře, tak tam bude stát jako stráž a ne jako komparsista, který se bude kroutit, opírat. Střední kategorie jsou lidé, kteří už jsou hned za herci a jsou zvyklí na kameru. Naši kluci a holky tam jdou s tím, že chtějí odvést kus profesionální práce, už jsou lépe placení. A první kategorie jsou přímo kaskadéři. Vedle nich nemůže být kompars, musí tam být kaskadéři z druhé nebo třetí kategorie. Komparsista může náhodně dostat pěstí, loktem... I na takovéto činnosti jsou tedy potřeba profesionálové.

Říká se, že čeští kaskadéři mají dobrou pověst v zahraničí. Čím to podle vás je?
To mají. Budu teď parafrázovat našeho konkurenta Ladislava Lahodu, který říká, že jeden z prvních českých kaskadérů Jaroslav Tomsa to pojal úplně jinak než západní země. Západ, jak je ve všech směrech tržní, tak si pro každý film skládá jiný kaskadérský tým. Vybere si na konkurzu konkrétní adepty a skládá si je do týmu. U nás to naopak funguje tak, že se vytvořila kaskadérská grupa, která se tomu věnuje profesionálně a vy se jí snažíte sehnat práci a co nejvíce těch lidí ve filmu uplatnit. Takže k tomu přistupují trochu sociálněji. My to děláme tak, že vybereme ty nejlepší, jsme jedna grupa CSFA a snažíme se jako skupina prodávat.

Zmínil jste, že vaším hereckým vzorem je Belmondo. Máte také nějaký kaskadérský nebo bojový vzor?
Líbí se mi filozofie, kterou měl Bruce Lee. Tedy, že máte svého mistra, který vás něco naučí, pak potkáte někoho jiného, který vás naučí něco dalšího. Vy si to v hlavě poskládáte a uděláte si vlastní styl. To samé chci, aby se učili mí kluci. Nechci učit dogma, chci aby se mnou polemizovali, aby to posouvali dál. To říkal Bruce Lee: „Teď vám ukazuji svoji cestu a vy si ji přetvořte do vlastní.“ Proto byl pro mě inspirací. A taky proto, že to byl opět herec a kaskadér zároveň. A vycházel z reálného boje, což také praktikujeme.

Použil jste boj i v reálném životě?
Bohužel jsem musel. Byl jsem mladší a stalo se mi párkrát, že mě napadli nebo jsem se dostal do rvačky a párkrát jsem i dostal přes hubu. Každopádně když zažijete v reálu ring, tak se nechcete prát, protože vám je předtím opravdu zle, břicho se vám sevře, chce se vám zvracet, je to hrozně nepříjemné. Ale když vám jde o krk, tak to musíte zlomit a bránit se. Prát se nechceme, protože co já budu mít z toho, když se mi porvou kluci v hospodě a pak nebudou moct natáčet? Navíc mají za sebou trénink, takže pravděpodobnost, že tu hospodu vymlátí, je poměrně velká a pak by mohli mít ještě problémy se zákonem.

Na druhou stranu kamarád, který je jeden z nejúspěšnějších trenérů thaiboxu, říká, že kluka, který neprošel ulicí, trénovat nebude. Je potřeba, aby člověk v sobě měl ten hnusný pocit a zkušenost toho, že dostal přes hubu. Při pádech, které tu pak trénujeme, se vám mnohokrát stane, že máte špatně hlavu, že necháte někde loket, bouchnete se, a vy se z toho nesmíte podělat. Musíte znova vylézt a jít to udělat správně. Před každým výkonem jsem vždycky nervózní. Ale musím to v sobě umět zlomit, zasoustředit se a jít prostě do toho.

Projekt iDNES.cz Lidé Česka: přečtěte si další rozhovory

Lidé Česka
Článek se mi líbí


Témata: Lidé Česka




Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.