Bylo pro vás jako člověka velmi kritického ke kubánskému režimu obtížné dostat se sem do Prahy?
Věci se teď mají trochu jinak než dřív, loni se toho hodně změnilo. Dříve jste potřebovali povolení od ministerstva vnitra, nyní vám stačí jen pas a víza. Můžete cestovat prakticky kamkoliv (o tom, jak Kuba upustila od výjezdních doložek, čtěte zde). Vždycky ale víte, že někdo může rozhodnout o tom, že už nebudete moci dál vycestovat, a pokud se tak stane, tak skutečně nikam neodjedete.
Antonio RodilesKubánský aktivista a lídr fóra Estado de SATS vytvořeného v roce 2010 skupinou mladých umělců, intelektuálů a odborníků za účelem podpořit debatu o sociálních, kulturních a politických problémech na Kubě. Spolu s dalšími pracuje na kampani „Za jinou Kubu“, jejímž cílem je, aby tamní vláda ratifikovala Mezinárodní úmluvu o občanských a politických právech a Mezinárodní úmluvu o ekonomických, sociálních a kulturních právech. Je mu dvaačtyřicet let, momentálně žije v Havaně. Vystudoval matematiku na Florida State University a doktorská studia z fyziky absolvoval na Mexické národní autonomní univerzitě. |
Proč Kuba počátkem loňského roku zrušila k cestám do zahraničí povinnou výjezdní doložku?
Všechny nynější elity jsou jen krůček od smrti. Osobně si myslím, že tak do tří, čtyř, maximálně pěti let zemřou a poté se političtí aktéři budou nutně muset změnit. Řekl bych, že si nynější lídři uvědomili, že je třeba učinit jistou transformaci, že musí takto manévrovat, aby mohli předat politickou a ekonomickou moc svým rodinám. A to také právě teď dělají. Neprobíhá tu transformace za účelem stát se demokratickou společností. Elity tu dělají jen to, co už viděly v jiných zemích.
Kdo jsou v současnosti ti, kteří drží na Kubě moc ve svých rukou?
Rodina Castrových a skupina vojenských důstojníků. To jsou ti, kteří na Kubě třímají moc ve svých rukou.
Došlo k nějakým citelným změnám, když v prezidentském úřadu vystřídal Fidela Castra jeho bratr Raúl?
Nemyslím si, byly to spíš takové detaily. Fidel Castro vždycky miloval být v záběru kamer, míval dlouhé projevy a mobilizoval lidi proti něčemu - proti Spojeným státům, proti Evropě, svého času dokonce proti České republice, proti všemu možnému. Udržoval lidi v pohotovosti. Raúl Castro je v tomto ohledu jiný. Tenhle styl mu není blízký.
Myslíte si, že může systém ve stávající podobě vydržet i poté, co zemřou oba bratři Castrovi?
To závisí na vícero věcech. Závisí to na tom, jestli bude společnost schopná artikulovat své požadavky, jestli se Kuba bude schopná integrovat do mezinárodního společenství, a zároveň jestli mezinárodní společenství Kubu vůbec přijme jako normální zemi. Dále třeba také na tom, jestli se podaří posílit vztahy se Spojenými státy a podobně. Pokud ano, pak si myslím, že nynější elity mohou zůstat u moci. Bude to ale zároveň výzva pro nás, aktivisty, pokusit se využít situace k demokratické transformaci.
Fidel ani Che Guevara pro mě nikdy nebyli hrdinové
Vybavíte si moment, kdy jste si poprvé naplno uvědomil, že nežijete ve svobodné zemi?
Nepamatuju si přesně ten okamžik, ale byl jsem ještě dítě, když jsem si uvědomil, že nemám rád tento systém. Nikdy jsem nemiloval Fidela Castra ani Che Guevaru. Nikdy to pro mě nebyli hrdinové. Moje rodina mi vždycky ukazovala, že žijeme v diktatuře.
Jaké to bylo vyrůstat na Kubě 70. a 80. let?
Opravdu složité. Míval jsem problémy ve škole s učiteli, protože jsem otevřeně mluvil o tom, že nejsem fanouškem revoluce a systému jako takového. Obvykle jsem z toho pak měl problémy. Nechtěli mi například dovolit nastoupit na vysokou školu a bylo to skutečně obtížné se tam dostat. Nakonec se mi to povedlo, ale byl to opravdu složitý proces.
Navzdory obavám Kubánci z domova neprchají |
Vystudoval jste matematiku a fyziku. Existuje šance, že byste na Kubě mohl ještě někdy pracovat v tomto oboru?
Ne, nedovolí mi pracovat na univerzitě ani na jakémkoli výzkumném pracovišti. To vím zcela jistě. Abyste mohli takto působit, musíte být pro režim politicky korektní. Přestože to není lehké, myslím si, že bylo správné rozhodnutí vydat se směrem politického aktivisty. Je těžké čelit na Kubě otevřeně vládě, ale byla to podle mě správná volba.
Co vás k tomu motivuje? Proč tohle všechno vůbec děláte?
Svoboda. Myslím si, že žádná lidská bytost nepotřebuje další vysvětlování. Buď se cítíte svobodně, nebo ne.
A kdy jste se vy cítil naposledy skutečně svobodně?
Jako lidská bytost se cítím svobodný, ale je to tak, že tu vždycky bude tlak systému. Chci se cítit nenuceně ve své svobodě. Nechci být pořád ve střehu a myslet na to, že se něco může stát. A přeji si totéž také pro své dcery a pro každého jednotlivce. Chci chodit uvolněně ulicemi Havany. Nežádám až tolik, řekl bych. Je to něco normálního.
Kolik máte dětí?
Mám dvě dcery. Devatenáct a sedm let.
Tak to musí dobře vědět, co jejich táta dělá...
Ano, vědí o tom. To je pro mě také motivace. Myslím si, že se cítí být pyšné na to, co dělám, a to je pro mě obrovská motivace.
A nemají vaše aktivity dopad na jejich každodenní život? Nemají kvůli tomu problémy třeba ve škole, tak jako jste je měl vy?
Ne, žijí v Miami. Díky tomu taky můžu být trochu víc v klidu, protože na ně nedosáhnou.
I vy sám jste žil nějakou dobu ve Spojených státech. Jaké to bylo vracet se na Kubu ze země prakticky úhlavního nepřítele režimu?
Když jsem se vracel, tak mi lidé říkali, že nebudu ani moct vyjít ven z domu. Víte, že budete čelit reakcím vlády. Víte, že vás budou sledovat.
Život pod mikroskopem
A mělo vaše okolí pravdu, když vás takto varovalo? Sledují vás?
Většinou, když organizujeme nějakou událost, potlouká se kolem mého domu tajná policie a zatýká lidi, kteří se jí mají účastnit. Mají taky dvě videokamery přímo před mým domem, odposlouchávají všechny hovory a pravděpodobně mají i štěnice uvnitř mého domu. Mají vás neustále jako pod mikroskopem, nepřetržitě vás sledují.
Je to tak jako kdysi v bývalém Československu, že na sebe lidé donášejí ?
Ano, samozřejmě. Je tu obrovský aparát informátorů, lidí, kteří donášejí informace tajné policii. Jsou to nejspíš i lidé, kteří s námi pracují, lidé v naší blízkosti. Ale zvykli jsme si. Nepřestaneme dělat to, co děláme, jen kvůli tomu, že si myslíme, že by někdo mohl donášet policii. To je prostě věc, na kterou si zvyknete, když žijete v totalitním režimu.
Jedním z nástrojů, jak se totalitní režimy realizují, je násilí. Máte nějakou takovouto zkušenost?
Třeba v roce 2012 jsem byl zatčen a zmlácen policií. Byl jsem zadržován 19 dní.
Kvůli čemu jste byl zatčen?
Vydali jsme se směrem k policejní stanici a ptali se na kamarádku, která byla zatčena, ale policie nechtěla říct, kde ji drží. Po nějaké chvíli nás zmlátili. Uvědomili si ale tehdy, že jsem byl opravdu hodně pomlácený v obličeji i jinde, takže si mě nechali za mřížemi, než stopy po tom všem zmizely. Teprve pak mě pustili.
Na Kubu se vrátím třeba nelegálně, říká blogerka, kterou čte i Obama |
Stává se na Kubě, že by režimu nepohodlní lidé zcela zmizeli? Že by je zlikvidovali?
Ne, to ne. Drží vás třeba pár dní, odmítají říct kde, ale nakonec to přeci jen zveřejní. Jsou tu jisté případy, kdy rodiny říkají, že jejich blízcí zmizeli, a já jim věřím, ale obecně to takhle nefunguje. Teď mají jinou strategii. Místo toho, aby vás drželi dlouhou dobu ve vězení, si vás tam nechají krátce, pak vás propustí a zase znova, abyste měli pocit, že vás mají pod kontrolou. Je to taková psychologická hra. Dávají vám najevo, že vás můžou kdykoliv zatknout, kdykoliv zmlátit.
Jaké další nástroje má režim k potlačení aktivistů a vůbec nepohodlných lidí?
Nedostanete práci, neustále jste přetřásán, vaše rodina může trpět diskriminací ve škole nebo v práci. To jsou takové malé střípky, které se můžou vyskytovat. Jindy zase můžou zorganizovat skupinu lidí a přivézt je před váš dům, kde vás budou urážet, házet po vás kameny, nebo vám čmárat urážlivé věci na zdi. To jsou věci, které se obvykle dějí.
Jak se potom v takovéhle atmosféře setkáváte?
Ilegálně. Různě po domech. Někdy se objeví tajná policie a zatkne vás, jindy ne. Je těžké předvídat, jak budou reagovat.
Věříte, že přijde čas, kdy se to změní a budete se moci setkávat svobodně?
Přál bych si, aby lidé na Kubě žili svobodně. To je nezbytná podmínka k tomu, aby se země vůbec mohla pokusit prosperovat. Potřebujeme svobodu. Je tu hodně možností, co se může stát. Pokud se vydáme cestou skutečné demokratické transformace, pak se nám bude dařit dobře. Pokud se ale vládnoucím elitám podaří pouze transformovat režim v jakýsi autoritářský kapitalismus, pak nás čeká ještě hodně problémů.
