Po týdnu v Česku jste na svém twitterovém účtu zveřejnila mnoho fotek - sněženky na Petříně, českého policistu, ale i šéfa diplomacie. Co vás zaujalo nejvíc?
Jsem tu poprvé. Není to ale mé první setkání s touto zemí. Hodně jsem o ní četla. Zprávy, texty Václava Havla, poezii a hlavně romány Milana Kundery. Objevuji tedy zemi, kterou svým způsobem znám. A která mě zasáhla. Především svobodou lidí. Tím, jak mluví o libovolném tématu - to na mě dělá největší dojem. Na Kubě jsme velmi expresivní, ale jakmile dojde na jistá témata, lidé ztichnou.
Kdy jste se dozvěděla o Václavu Havlovi a českých disidentech?
Koncem 90. let se mi do rukou dostal jeho esej Moc bezmocných, na Kubě zakázaný. Lidé ho četli tajně, balili jej do komunistického deníku Granma. Dnes už je to jiné. Přesto se dosud neprodává. Nikdo jej nevydá, ale Kubánci už nemají takový strach vyjít s ním na ulici.
Jak žijí disidenti na Kubě?
Nejen disidenti, všichni mají na Kubě těžký život. Od roku 1993 žijeme v zemi s dvojí měnou. Národní peso, v němž dostáváme plat, stačí sotva na nákup, lístek na autobus a kino. Každý Kubánec tak den co den vstává s otázkou: Kde seženu konvertibilní peso, abych koupil, co potřebuji? Vedle materiálních omezení existují další limity, hlavně omezená svoboda slova. Netrápí mě ani tak poloprázdný talíř jako poloprázdný kiosek s novinami. Cítím, že Češi mají podobnou zkušenost, že mi rozumějí.
Máte ráda německý film Životy těch druhých, v němž se agent Stasi stane součástí života dvou disidentů. Znáte "své" agenty?
Znám jejich obličeje, jména ne, alespoň ta pravá ne. Nevadí mi tolik, že mě sledují. Na webu říkám, co si myslím a co dělám. Pod svým jménem, s fotkou i číslem identifikačního průkazu. Ti, co mě hlídají, vidí, že nepřipravuji ozbrojený útok a že nespím se zbraní pod polštářem. Jasně, že je to někdy nepříjemné, ale věřím v lidskou schopnost změny, nápravy. Třeba to, že se kolem mě točí, může změnit jejich politický názor.
Generace YKomunistický režim bratří Castrů v uplynulých pěti letech zakázal Yoani Sánchezové vycestovat z Kuby více než dvacetkrát. Traduje se, že sedmatřicetiletá blogerka si vylepovala pozvánky na kongresy z celého světa na zeď jako tapetu a moc nevěřila, že se ještě někdy podívá do zahraničí. Zájem o ni je přitom obrovský. Kubánka, která v 90. letech vystudovala španělskou filologii, před šesti lety začala psát blog Generace Y, který bez příkras popisuje život v jedné z posledních bašt komunismu. Její texty si záhy získaly statisíce čtenářů. Označení Generace Y znamená něco jako u nás Husákovy děti. Jde o generaci lidí, kteří se na Kubě narodili v sedmdesátých letech. V době, kdy země dostávala ze Sovětského svazu miliardové částky v rámci RVHP. Blog si můžete přečíst zde. |
Československá StB používala různé metody zastrašování vůči rodinám disidentů. Máte osmnáctiletého syna, zažila jste podobný tlak?
Ano, umějí být podlí. Nejtěžší je vědomí, že mohou ublížit lidem, které mám ráda. Nejen mé rodině. Ztratila jsem již několik přátel. Žiju s tím, že vídám svůj obličej ve zprávách, kde o mě mluví jako o teroristce, o nepříteli národa. Myslím však, že to je trochu jiné než před pádem režimu ve východní Evropě. Sociální sítě nám umožňují říkat, co si myslíme, ale také fungují jako ochrana. Pojistka, že se nám nic nestane.
Měl váš syn Teo problémy ve škole?
Dříve ano. A někteří to mohou stále zažívat. Kuba se ale mění. Nikoli díky vládě, ale Kubáncům. V 80. letech lidé běžně napadali aktivisty v rámci režimních kampaní, ať si ve skutečnosti mysleli cokoli. Teď mnozí projevují disentu sympatie. Cítí, že se blíží změna.
Když jsem se před dvěma týdny loučila s rodinou na letišti, byla u toho televize a zprávu odvysílali v Miami. Viděli to i někteří Kubánci, kteří mají na ostrově ilegálně zavedený satelit. Učitelka mého syna pak řekla: Teo, viděla jsem tě loučit se s mamkou. Tohle by se dříve nemohlo stát! Ještě před deseti lety by prohlásila: Tvoje matka je lidský červ a nepřítel země!
Přesto jste nedávno při zadržení přišla o zub. Co se stalo?
Na podzim jsem s mužem a kolegou jela na soud s Ángelem Carromerem, který řídil vůz, v němž zemřel proslulý kubánský disident Oswald Payá. V novinách bylo, že proces bude veřejný. Za Havanou nás však zadrželi a na policejní stanici se mě tři ženy snažily svléknout do naha. Bránila jsem se, jedna mi trhla hlavou, upadla jsem na vojenskou botu a vyrazila si zub. Nebylo to mučení, ale nepřišla bych o něj, kdyby nepoužily sílu.
Proč jste v roce 2007 začala psát blog?
Po pravdě hlavně proto, že jsem cítila velkou frustraci. Jsem z generace Y, která se narodila v 70. letech a které slibovali ráj na zemi. Jenže čas plynul, můj syn už byl skoro v pubertě a zaslíbená Kuba pořád nikde. Chtěla jsem dělat tradiční, serióznější novinařinu, ale psala jsem věci, které by mi nikdo nevydal. Tak přišel blog.
Máte bezmála půl milionu čtenářů včetně amerického prezidenta. Cítíte při psaní zodpovědnost?
Obrovskou. Kdybych měla jedním slovem shrnout svou práci, řekla bych zodpovědnost. Mluvím o poraněné komunitě, o tématech, která vzbuzují vášně. Každé slovo, které řeknu, mi může přinést slávu i ránu. Názory se polarizují, nejen ty týkající se vlády a opozice. Diskusi se teprve učíme.
V rámci turné po 80 zemích pojedete i do USA. Na internetu vznikla petice, aby vás prezident Obama přijal. Máte o to zájem?
Kontakty jsou pro mě důležité. Nemyslím ale, že je někdo důležitější, protože je prezident. Zajímají mě hlavně obyčejní lidé, kteří jsou jako já. Kteří se krůček po krůčku snaží změnit svět. Na druhou stranu se cítím být jakousi vyslankyní lidu. Chci se sejít s každým, kdo by mohl pomoci Kubě. Myslím ale, že prezident Obama je zrovna v zahraničí. Tak snad jindy. Nebo v příštím životě.
Kdo je na blogu vaším cílem? Čtenáři v zahraničí, či Kubánci?
Blog nehledá čtenáře. Píši z niterné potřeby. Může si však najít příznivce. Myslím, že píšu hlavně pro Kubánce své generace. Blog ale čtou i Venezuelané, kteří říkají, že to, co píšu, jim připomíná jejich realitu. Vím i o čtenářích v Bělorusku a Číně, kteří říkají totéž.
Na Kubě má internet - podle oficiálních čísel - jen 23 procent lidí.
Ve skutečnosti to jsou pouhá tři procenta. Nejdřív jsem chodila na internet do hotelů, kam původně Kubánci nesměli. Hrála jsem cizinku. To už by teď nešlo, znají mě. Vláda ale také už povolila ostrovanům vstup do hotelů. Problém je, že internetová karta je neskutečně drahá. Twitterové zprávy posílám přes aplikaci, kterou lidé v běžném světě prostě nepotřebují. Mohu také text jen odeslat. Na Kubě se zprávy šíří přes SMS. Vedu kurzy, kde učím, jak efektivně ovládat mobilní telefon. A funguje to, i když to asi v Evropě působí bláznivě a zastarale.
V pondělí do Evropy přijela Berta Solerová, jedna z vůdkyň Dam v bílém. I ona se z Kuby dostala díky novele migračního zákona. Mnozí jej vnímají jako uvolnění režimu. Co vy?
Chápu ho jinak. Režim už nemohl vydržet tu tenzi zvenku i zevnitř. Kuba se desítky let chovala jak středověká vesnice, kde lidé žili schovaní za zdí. To bylo neudržitelné. A vláda už nedokázala na Západě vysvětlovat, že se tohle může dít v 21. století. Reforma ale není dostatečná: zákon obsahuje formulace, které lze interpretovat různě. Každopádně jde o pozitivní krok. I když reformy Raúla Castra jsou vždy nejméně dva kroky pozadu...
Bojíte se, že vás nepustí zpět?
Ani trochu. Pokud mě nenechají vstoupit legálně, dostanu se na Kubu nelegálně. Tím se vůbec netrápím.
Říkala jste, že jste četla Kunderovy romány. Vypadá Česko jinak, než jste si je představovala?
Jistě! Naprosto! Změnilo se mnoho, protože jeho romány byly napsané v době komunismu. Praha je jiná, celá země se změnila. Naštěstí. Myslím, že je to teď lepší země.
