Ruský postup na Ukrajině je tak imperiálně bezohledný a neomalený, že věru těžko vybírat z množství chmurných historických paralel, které vytanou na mysli. Je tu často zmiňovaná podobnost se Sudety za hitlerovského Německa či se Stalinovým zabráním pobaltských států v roce 1940 nebo také s Gruzií v roce 2008, kdy vpád ruských vojsk pojistil vítězství proruského separatismu v abchazské a jihoosetské části té země.
Další komentáře najdete v dnešní MF DNES
 MF DNES v počítači nebo v iPadu/iPhonu |
Jenže všechny tyto dějinné zkušenosti, ať už je lze, či nelze napasovat na nynější dění, mají jednoho společného jmenovatele. Týká se hlavního protagonisty. Vladimir Putin je nebezpečný padouch. Chce ukusovat teritoria cizích států, aby posiloval svoje postavení. Proto by bylo hloupé myslet si, že se jeho hlad Krymem nasytí.
Krize na UkrajiněON-LINE: Dění na Krymu a Ukrajině podrobně REFERENDUM: Drtivá většina zvolila připojení k Rusku REPORTÁŽ: Na Krymu vládne napětí a strach KRYMSKÝ TATAR: Už se odsud ani nehnu POLITOLOG: Putin dělá jenom to, co od něj Rusové očekávají MOBILIZACE: Kyjev povolal do zbraně 40 000 záložníků VÝZVA SOBOTKOVI: Nedávejte Rusům víza, zmrazte jim konta |
Nad výsledky nedělního referenda o připojení poloostrova k Rusku se lze jen cynicky usmát. Jak asi mohla taková věc dopadnout v kraji, který byl už za Stalina genocidním způsobem vyčištěn pro následné osídlení ruskojazyčným obyvatelstvem a kde se dnes nachází velká ruská námořní základna?
Zběsilé tempo referendu nesvědčí
Navíc, pokud se na chvíli nad vším zamyslíme, když si lidé vybírají budoucnost, měli by mít především dostatek času, aby prodebatovali všechna pro a proti. Viz třeba diskuse, které se vedou v souvislosti s referendy o skotské a katalánské nezávislosti, chystanými v druhé polovině roku. Na Krymu žádný takový čas na reflexi nebyl.
Místo debatních arén se lidé dočkali jen masáže ve stylu bolševické propagandy, podle níž zůstávat v rámci ukrajinského státu by znamenalo vydat se všanc fašistům v košilích s klikyháky. Proč krymští politici nepozvali nějakého významného politika z Kyjeva, aby jim vysvětlil svůj pohled na věc a ukázal, že nic takového na sobě nenosí?
Hezky česky potichu a za bukem
Putin kráčí po silnici vydlážděné Stalinem. Celé hlasování není nic než účelové doprovodné divadlo. A zde v Česku si můžeme naivně myslet, že jsme dostatečně daleko.
Prostě že ta silnice nepovede až sem a roli dalších obětí sehrají jiní. Možná - jenže zároveň máme s kremelskou chamtivostí svou vlastní hořkou zkušenost. Z toho vyplývá odpovědnost varovat ostatní, zejména země položené západněji, aby se co nejrychleji vyléčily z případných iluzí o povaze moskevského režimu. Takže - dělají to naši politici? Stavějí mezinárodní hráz proti Kremlu? Kdo z těch ve výkonných funkcích byl v tomto ohledu dosud výrazný?
Nikdo.
Nebezpečí pro země v relativně bezpečné vzdálenosti jako Česko spočívá především ve společenském znejistění. A v takových situacích, jak známo, jeví lidé tendenci dávat průchod svým obavám a frustracím třeba i tím, že ve volbách hlasují pro nějaké šílence či dobrodruhy. Bylo by zkrátka tuze pomýlené očekávat, že případné budoucí uzurpace ozbrojenců v neoznačených uniformách prováděné někde za humny povedou u nás k rozumnosti a národní semknutosti ve vzdoru proti Rusku.
Nepovedou.
Často zaznívá, že za Ukrajinu stejně nikdo ze zahraničí nepůjde bojovat. A že sankce zvažované Evropskou unií a Spojenými státy sice budou lepší než nic, jenže nakonec stejně zvítězí snaha s Ruskem zase obchodovat. Přesně tak. Bojovat se nikomu nechce a sankce jsou spíše berličkou pro pocit morálního zadostiučinění než účinným nástrojem, jak padouchům vyrazit dech.
Aspoň nabídnout vyzbrojení
Země, jako je Česko, však mohou napnout své politické síly, aby Severoatlantická aliance například uspořádala ve zdejší části světa co největší vojenské cvičení. Zároveň může Praha učinit významné gesto, když ukrajinské vládě nabídne zbraně, pokud by Putin ve svém zabírání území pokračoval a v zemi by vypukla válka. A nabídne jí též k dispozici vojenské instruktory, třeba ty ostřílené se zkušenostmi z Afghánistánu.
Zejména může oživit i myšlenku, aby Spojené státy přece jen umístily do naší země protiraketový radar, hlídaný kontingentem o předpokládaném počtu až dvě stě vojáků.
Jistěže je jasné, že Barack Obama bohužel není v tomto stejný harcovník, jako byl George W. Bush, jenže i tak ať to zazní.
"Kryminálka", kterou právě sledujeme, se vyznačuje jednou věcí. Není pochyb o tom, kdo jsou gangsteři. Oběti jsou také jasné. Jenže kde jsou policisté? Nejsou, a právě proto je nutné se zvednout a intenzivně, odhodlaně dělat alespoň to málo, co lze.
