Městský soud v Praze potvrdil tresty v případu tří bývalých příslušníků StB, kteří v červnu 1989 unesli a zbili tehdejšího disidenta Petra Placáka. Soud dvěma z nich uložil nepodmíněné tresty jeden rok a 1,5 roku, jednomu trest podmíněný.
Je to jasný, téměř symbolický vzkaz: den před připomínkou neslavného únorového komunistického převratu z roku 1948 soud rozhodl, že případ tří estébáků, kteří v roce 1989 zbili disidenta Petra Placáka, není promlčený. A tresty pro ně tedy platí. Pro dva z těch tří posluhovačů minulého režimu to znamená, že jim soud uložil trest vězení.
Další komentáře najdete v dnešní MF DNES
 MF DNES v počítači nebo v iPadu/iPhonu |
Pro třetího je to jen zdvižený prst: dostal podmínku. A pro Petra Placáka je to konečně zadostiučinění: ti, kteří mu nesmyslně a neprávem ublížili, budou potrestáni.
Jenže co to znamená pro nás ostatní?
Někdo řekne: Nic, byla to jejich soukromá válka. Estébáci šli tehdy proti demonstrantům, kdyby nebylo demonstrantů, nebylo by zbitých. A kdyby nebylo zbitých, nebylo by dnes odsouzených. Ostatně nebylo by ani těchto dnešních palčivých otázek; je možné vůbec najít spravedlnost po pětadvaceti letech od události?
Minulost se nedá smazat
Jenže další to vidí jinak, namítne: kdyby nebylo komunismu, nebylo by ani té "Placákovy" demonstrace a nebylo by ani zásahu tajné policie a nebylo by zbitého Placáka. Na světě neexistují soukromé války. Ani střety na kyjevském Majdanu jimi nejsou; nic z toho, co se odehrává (zdánlivě) daleko od nás. Je jedno, jestli daleko v minulosti, nebo daleko od nás.
Vzpomínka na únor 1948Zločinci minulosti se vrátit nesmějí vrátit, prohlásil Přemysl Sobotka |
Možná ten vzkaz od soudu zní takto: stejně jako nebyl promlčený případ Placák, není promlčená ani naše komunistická minulost, která začala tak dávno.
Komunismus nás zasáhl víc, než sami tušíme, a hlouběji, než cítíme. Jsme svým způsobem jeho děti - ne děti Husáka nebo Novotného, Zápotockého či Gottwalda. Jsme děti minulého režimu i tehdy, když si na něj sotva vzpomínáme.
Rodiče se s ním museli potýkat, anebo aspoň babička i dědeček. Není to promlčená minulost, stejně jako to není minulost za tlustou čárou. Co na tom, že o tu minulost jen občas pohledem zavadíme a nechceme se k ní vracet. Pak jen překvapeně zíráme, když slyšíme například podivná slova z úst komunistky Marty Semelové, a začneme přemýšlet o tom, co se asi tak učí naše děti ve školách.
Pořád padají Leninovy sochy
Avšak boj za demokratické hodnoty, které jsou v takovém rozporu s tím vším, co reprezentoval minulý režim, nikdy nemůže skončit.
Všimli jste si, že na Ukrajině nepadl jen Janukovyč, ale padaly i sochy Lenina? Byly symbolem nesvobodného systému, který má vždy tváří více; a některé přitom (stále či ještě) vůbec neznáme. Není to boj s minulostí, s komunismem, který padl, je to boj o to, co přijde. Samozřejmě, že všichni ti Leninové a Gottwaldové jsou dávno mrtví, ale neviditelná tyranie stále (ještě) někde v koutě přežívá. Bude mít nové tváře a nové symboly, jen ten boj možná budeme vést podobně jako ho (ne)vedeme nyní.
Proto je dobré, když všichni vidíme, že jsou některé trestné činy nepromlčené. Proto je dobré, když si připomínáme, jak snadno v únoru 1948 padl demokratický režim. To výročí je důležité pro budoucnost, nikoli pro minulost.
Boj člověka s tyranií je boj paměti se zapomněním, psal Milan Kundera. Měl pravdu. Zapomínání je nebezpečím, ze kterého může těžit jen jedna strana. A vůbec nejde o to, že se shodou okolností jmenuje komunistická.
Česko-americký historik Igor Lukeš právě vydal v češtině pozoruhodnou knihu o tom, jak byli američtí diplomaté v Československu překvapivě nepřipravení na komunistický převrat v únoru 1948. Dějiny tyranií nejsou prostě nikdy jen dějinami tyranií, jsou i dějinami těch, kteří se tyraniím (ne)stavěli na odpor.
S dějinami jsme se nevyrovnali
A dějiny tyranií nemusí být jenom plné krve. Byly doby, kdy se tyran spokojil s ponížením, ale vždy pracoval se strachem. To je klíč k pochopení, proč naše české i slovenské dějiny jsou tak různorodě matoucí, proč si nevíme rady s pohledem na (ne)stejný komunismus padesátých, šedesátých, sedmdesátých či osmdesátých let. A ani tento pohled není úplný.
Komunistický převrat v únoru 1948 otevřel doširoka dveře, které už dávno byly pootevřeny a které z druhé strany skoro nikdo nezamykal. Dost možná, že ty dveře nešly zavřít už v sedmačtyřicátém, možná už za války, snad to někteří tušili; jeden tyran sice prohrál válku, ale pomohl druhému. Tomu, který jej porazil.
I to je součást poselství výročí "února 48": nesvobodné režimy se navzájem posilují, i když to tak na první pohled nemusí vypadat.
Klíčem k pochopení toho všeho je však nepromlčení v tom nejširším slova smyslu. Stejně jako jsou zločiny, které nelze nestíhat, jsou dějinné události, kterými se nelze nezabývat: nezkoumat je a nehledat v nich klíč k budoucnosti. I když to někdy na první pohled vypadá jako naprostá ztráta času.
