Zeman naposledy přirovnal norskou sociální službu, jež odebrala dva syny české matce, k nacistickému výchovnému programu Lebensborn (více čtěte zde). Výrok sice sám doprovodil vysvětlující poznámkou, že jde o záměrnou provokaci, nicméně tím asi předpokládaný špatný dopad na česko-norské vztahy příliš nevylepší.
Miloš Zeman patrně nachází smysl prezidentského úřadu v provokování, což je nejen v českém kontextu dosti netradiční. Podobně se chovají spíše opoziční či zcela okrajoví politici ve snaze upoutat pozornost a nabrat hlasy. Choval se tak i Miloš Zeman v devadesátých letech, když Klausově vládě „šel po krku“, ovšem tehdy to dávalo smysl. Na otázku, jaký to má smysl dnes, kdy Miloš Zeman zastává nejvyšší a nejprestižnější ústavní funkci, existují zhruba dvě odpovědi. Za prvé, že tím něco sleduje, a za druhé, že jde hlavně o projev celkově nedobrého zdravotního (duševního) stavu hlavy státu.
Sledovat může Miloš Zeman zájmy svoje, nebo cizí. Jeho nejvlastnějším zájmem by mohlo být znovuzvolení, nicméně vzhledem k tomu, že volební období ještě není ani v polovině, by se jednalo o poněkud předčasný finiš. A navíc o finiš alespoň zatím spíše kontraproduktivní, neboť důvěra v prezidenta zejména po jeho podzimní kaskádě vulgarismů v Hovorech z Lán prudce poklesla.
Dehonestace ruské opozice podobně jako řada výroků fakticky podporujících Rusko ve válce na Ukrajině napovídají hypotéze, že Miloš Zeman prostě splácí dluh za kampaň či vůbec za setrvalou podporu ze strany kruhů napojených politicky i ekonomicky na Kreml a jeho zájmy.
Což ale nevysvětluje zdaleka všechny prezidentovy provokační výstupy, a pokud jejich frekvence stoupá, může to svědčit též o snaze provokatéra odvést pozornost od předešlých, ne zcela vyvedených provokací. Miloš Zeman by se tak stal obětí nejen vlastní prostořekosti, nýbrž i špatně zvolené taktiky, jak se zbavit nepříjemných následků předchozích eskapád.
Pracovníci hradní kanceláře nyní údajně horlivě listují ročníky Peroutkovy Přítomnosti, aby jejich pán mohl národu doložit, že měl ve svém projevu na konferenci k sedmdesátému výročí osvobození Osvětimi pravdu (více čtěte zde). Hlavním pohřešovaným je údajný Peroutkův článek s titulkem „Hitler je gentleman“. „Pan prezident si je jistý, že ho viděl v dobách, kdy chodil studovat materiály jakožto elév,“ přesvědčoval posluchače Radiožurnálu hradní kancléř Mynář. Chybějící bezpečnostní prověrka možná nebude hlavním deficitem tohoto úředníka. Bezelstně totiž prozradil, že pan prezident lovil v paměti opravdu velmi velmi hluboko a především, že si pro svůj jistě velmi důležitý projev vůbec neověřoval důležitá fakta.
Velmi volný vztah k faktografii lze ostatně snadno vysledovat ve většině prezidentových výroků a projevů. Ovšem příhoda s Peroutkou tvoří zároveň pádný, byť nepřímý důkaz pro druhé výše zmíněné vysvětlení Zemanova „provokatérství“: vytrácení paměti, soudnosti, intelektuální výkonnosti. I kdybych si byl jistý, že jsem nějaký článek s pozoruhodným titulkem viděl včera, půjdu si i živou vzpomínku raději ještě ověřit, než o něm něco napíšu či pronesu na veřejnosti. Podobně se zachová téměř každý. Ne tak hlava státu, které, diplomaticky řečeno, asi odchází hlava.
Pro člověka je těžké přiznat si, že mu ubývají síly, zvlášť takové, na něž byl pyšný – ať už oprávněně, či nikoliv. Sečtělý a inteligentní bonmotář se sloní pamětí nyní už jenom uráží a škobrtá o základní fakta, tím více, čím zarputileji se možná snaží utvrdit sebe sama v přesvědčení, že je stále fit. Psychologicky je to sice pochopitelné, státu tím však hodně škodí.
