Filip Gregor se nás článkem Možnosti a meze odpovědné spotřeby, publikovaném v minulé Kavárně (v Kavárně on-line pod názvem I obyčejný spotřebitel může ovlivnit etiku výroby a obchodu - článek čtěte zde,) snaží přimět, abychom svým spotřebním chováním nepodporovali hrozivé podmínky v továrnách a farmách chudého Jihu. Měli bychom být odpovědní a svými nákupy zohlednit etické a environmentální důsledky své volby. Koupě trička s logem nadnárodní korporace vyrobeného dětmi? Neetické, odpovídá Gregor. Jenže je tomu právě naopak - málokteré z našich častých rozhodnutí má mravnější důsledky než nákup konfekce z třetího světa!
Ano, práce v továrnách rozvojových zemích je odporná, neexistují v nich standardy bezpečnosti práce, panuje přemrštěně dlouhá pracovní doba s pauzou jen na toaletu a plat v řádu desítek amerických centů; a to vše bez zdravotního pojištění, bez perspektivy. Hrozivá mizérie tovární roboty je však tou nejlepší alternativou, kterou dělníci, včetně dětí, v těchto částech světa mají.
Tohle jsou fakta
Podíváme-li se na mezinárodní statistiku mezd, zjistíme, že ony "tristní“ nadnárodní korporace vyplácejí svým zaměstnancům vysoce nadprůměrné mzdy. Ač se 49 amerických centů v Haiti, 1,31 dolarů v Hondurasu či 79 centů v Nikaragui za hodinu práce v textilní továrně promořené chemikáliemi zdá být zločinem, takový výdělek je troj- až sedminásobkem tamější průměrné mzdy. Mějme na paměti, že v Hondurasu 23,8 procent obyvatelstva musí vyžít za méně než jeden dolar denně, v Nikaragui stejné platí pro 45,1 procenta populace. Mzda je tam navíc mnohdy jen částí odměny a například kritizovaná firma Nike ve svých továrnách v Indonésii poskytovala zaměstnancům zdarma jídlo a základní lékařskou péči.
Nepřekvapí tedy, že budoucí vykořisťovaní zaměstnanci jsou ochotni náborovým pracovníkům dát úplatky ve výši měsíčního platu, aby je do továrny vůbec přijali. V porovnáním s každodenním údělem chudého člověka ve třetím světě je šest dnů v týdnu dvanáct hodin denně v továrně snem. Argumentuje-li kdokoliv proti koupi zboží vyrobeného v zlověstných továrnách třetího světa, přímo hrozí likvidací nejlepších možných pracovních míst v daných zemích.
Kdo je opravdu nucen
Filip Gregor, interpretující odhady Mezinárodní organizace práce slovy "pro nucenou práci je zneužíváno celkem 246 milionu dětí“, hrozivě podvádí. Fakt, že vychází ze starých statistik, které současný stav značně přeceňují, je tou chybou nejmenší (například počet dětí pracujících v nebezpečných sektorech klesá každé čtyři roky o více než čtvrtinu). Gegor účelově zaměňuje fakt, že daná statistika mluví o zaměstnaných dětech, nikoliv o "nuceně pracujících“.
Jsme-li i zprostředkovaně svědky podmínek, v nichž děti třetího světa musejí pracovat, vyvolá v nás jejich osud soucit, rozčilení a pocit nespravedlnosti. Závěr o nucené práci je tedy intuitivně jakoby správný, avšak fakticky chybný. Jen menšina ze zmíněných dětí je totiž do práce násilím nucena (což samozřejmě nic nemění na trestuhodnosti i trestnosti takového nucení k práci). Drtivá většina dětí pracuje dobrovolně. Kdyby pracovat odmítly, ony samy, sourozenci či rodiče by hladověli. Bohužel, volbu mají postavenu právě takto: buď hladovění, anebo strašlivá dřina. Nesmíme se nechat strhnout emocemi rozhořčení, nýbrž zvážit, jaké reálné možnosti tyto děti mají.
V devadesátých letech minulého století bylo hnutí proti dětské práci nejintenzivnější. Povedlo se vzbudit veřejné pobouření; zákazníci donutili firmy, aby mnohé továrny využívající dětskou práci uzavřely. Následkem nebylo navýšení počtu dětí ve školách, ani radostné dětství v rustikální idyle s rodiči. Děti ztratily zdroj příjmů, životní potřeby jejich rodin i jích samých pochopitelně zůstaly nezměněny. Aby chybějící peníze vydělaly, z některých se staly prostituti, žebráci a zločinci. Značná část se vrátila k „rodinnému farmaření“ s pracovními podmínkami ještě daleko horšími. V oblastech postižených propouštěním z továren narostl výskyt podvýživy, malárie a život ohrožujících průjmů.
Jak transparentní!
V extrémně chudém Bangladéši nebyla k dispozici ani práce v zemědělství a jak britská humanitární organizace Oxfam International později informovala, děti propuštěné z továren začaly umírat hladem. Z poloviny devadesátých let je známý i příklad nepálských manufaktur na tkané koberce zaměstnávající převážně mladé dívky. Po bojkotu zboží, vyvolaném hysterií, Dětský fond OSN sdělil, že řada manufaktur zbankrotovala a zbývající dětské dělníky propustily. Radost z dobře vykonaného úsilí kalila "jen“ skutečnost, že pět až sedm tisíc nepálských dívek skončilo v indických nevěstincích, kam odešly samy nebo do nich byly prodány vlastními rodinami. Individuální tragédie se rozprostřely do stovek vesnic a měst a ušly zájmu sdělovacích prostředků, jejichž pozornost byla zaujata fotkami dětí u strojů s transparenty, které tam rozvěsili aktivisté.
Následek a příčina
Dojde-li k vynucenému nárůstu mzdových nákladů ve třetím světě - ať pomocí certifikací či požadavků mezinárodních organizací na standardy práce - firmy upřednostní návrat do bohatších zemí, v nichž získají za stejnou mzdu kvalifikovanější a produktivnější pracovní sílu a nádavkem lepší institucionální podmínky.
Nízké mzdy a dětská práce nejsou příčinou chudoby zemí třetího světa, nýbrž jsou jejím důsledkem. Důsledkem špatné či žádné vymahatelnosti práva, nevalných obchodních a politických zvyklostí ústících do chabého ekonomického výkonu, méně pak následkem kultury, geografie či historie dané země. Vymizení dětské práce v dějinách vždy následovalo po ekonomickém rozvoji. V Číně padesátých let pracovalo 48 procent dětí. Po hospodářských reformách a otevření trhu mezinárodnímu obchodu v letech osmdesátých rapidně narostly průměrné příjmy, rodiče si mohli dovolit vydržovat své děti na školách a podíl dětská práce činil koncem devadesátých let 12 procent.
V situaci rozvojových zemí se začátkem 19. století nacházely i nynější rozvinuté státy; dětská práce byla naprosto samozřejmá. Při udělení patentu na parní přací stroj například Britský generální prokurátor poznamenal, že "i pěti- a šestileté děti“ jej zvládnou bez problémů obsluhovat. Od Charlese Dickense víme, jak otřesně se lidem a dětem v továrnách pracovalo a žilo, jenže i jeho géniu uniklo, že lidé šli do továren za lepším. Utíkali z vesnic, v nichž spali s dobytkem ve slámě na udusané hlíně, od čtrnáctihodinové každodenní práce na poli. Až továrny spustily průmyslovou revoluci a během sta let z Evropy dětská práce vymizela.
Poněkud nefér Fair Trade
Problematikou stále prosvítá jediná otázka - jak nastartovat prosperitu chudých zemí. Neexistuje na ni jednoduchá odpověď. Certifikace výrobků dokládající dodržování ekologických a pracovně-právních norem nebo spravedlivá cena jsou toliko okrajovými nástroji. Logo Fair Trade, vývěsní štít "odpovědné spotřeby“, se objevoval i na kávě z Peru, za jejíž pěstování získávali dělníci méně než minimální mzdu a černé plantáže se nelézaly v pásmu přísně chráněné přírodní rezervace. Nešlo o nějaké paběrkování: ze satelitních snímků bylo zjištěno, že celá jedna pětina plantáží firem asociovaných s Fair Trade se nacházela v zóně bývalého deštného pralesa.
Za zmínku stojí i ta "drobnost“, že za certifikační proces se platí obvykle mezi 1000 a 3000 dolary a mnoho malých farmářů a obchodníků na připojení k "spravedlivému obchodu“ jednoduše nemá finance.
Rovněž není náhodou, že zboží zapojené v projektu Fair Trade jsou zejména potraviny, jejichž výrobní proces je v chudých zemích primitivní. Jen tak lze sledovat, jaké zemědělské metody a stroje se užívají. Výroba čehokoliv složitějšího vyžaduje polotovary, nástroje, zařízení či služby, jež musejí být externě nakupovány. Nelze poté zajistit, zda-li nebyly vyrobeny neeticky či poškozujíce životní prostředí, nechceme-li tedy certifikovat veškerou světovou produkci. Fair Trade tímto způsobem přímo motivuje farmáře a výrobce třetího světa, aby ustrnuli v odvětví nejméně rentabilní primární výroby.
Jakoukoliv koupí zboží vyrobeného v chudých zemích motivujeme firmy postavit více továren. Tím zprostředkovaně poskytujeme tamním lidem širší volbu, v které z těch továren se nechají zaměstnat. Zvýšená poptávka po práci obvykle vede k růstu mezd, produktivity a potenciálně i pracovních a životních podmínek. Ještě v 60. letech minulého století se v Tchaj-wanu a Hong Kongu děti lopotily v textilním a rybářském průmyslu, dnes patří k občanům nejbohatších států světa - i bez Fair Trade a "spravedlivých cen“. Pomohlo, že každý v Evropě a USA nosil trička a šortky Made in Tchaj-wan.
