V mnoha zemích takzvaného globálního Jihu není hodnota lidského života či životního prostředí příliš veliká. V ekonomisticky striktním pohledu však takové životní podmínky slibují a znamenají nízké výrobní náklady. Má to svůj konkrétní důsledek: zejména od počátku devadesátých let minulého století čím dál tím větší část toho, co na Západě spotřebujeme, se vyrábí ve třetím světě.
Tento offshoring neboli delokalizace výroby do zemí s nižší cenou lidské práce může hostitelským zemím a jejich obyvatelům přinést potřebné prostředky a rozvoj. Podmínkou je, že západní korporace budou platit spravedlivou cenu za to, co v těchto zemích vyprodukují, a nebudou zneužívat chybějících lidskoprávních standardů. Jenže pokud se některá ze západních korporací rozhodne dodržovat vyšší standardy, zvýší se jí náklady a je znevýhodněna v boji s bezohlednější konkurencí.
Obrázky z Evropy 19. století
Jedním z hlavních problémů produkce ve třetím světě je využívání dětské a nucené práce a obecně nerespektování základních zásad pracovního práva. Mezinárodní organizace práce odhaduje, že pro nucenou práci je zneužíváno celkem 246 milionů dětí, přičemž tři čtvrtiny z nich pracují v nebezpečném prostředí, jako jsou doly, továrny nebo místa s chemikáliemi či s pesticidy.
Dětské práce přitom západní společnosti využívají prostřednictvím dodavatelských řetězců - obzvlášť v textilním průmyslu není téměř žádné zboží světových značek vyráběno přímo těmito společnostmi. Z využívání dětské práce byly obviněny například společnost Bayer v Indii nebo Coca-cola ve Střední Americe.
Ve slavném případu Nike versus Kasky vyšlo najevo, že v asijských továrnách Nike pracovaly děti mladší šestnácti let, byly jim nařizovány povinné přesčasy, pracovní doba činila denně jedenáct až dvanáct hodin a pracoviště byla chemicky zamořená, ačkoliv manažeři Nike tyto informace popírali.
Postavení dělníků na plantážích nebo v továrnách produkujících zboží pro Západ připomíná - včetně násilného potlačování odborových hnutí a fyzické likvidace "rebelantů“ - situaci v Evropě v devatenáctém století. Klíčovým problémem je, že dělníci dostávají za svou práci mzdu, která jim sotva zaručuje přežití, ovšem neumožňuje jejich společenstvím žádný rozvoj. Bez ohledu na zvyšující se export do vyspělých zemí se jejich situace nemění vůbec nebo jen velmi málo.
Kdo za co může
Odpovědnost za tento stav padá především na korporace, které jej zneužívají a často uměle udržují. Na první pohled se zdá, že obyčejný západní člověk nemá možnost tyto věci ovlivnit. Spotřebitelé však mají absolutní moc nad jednáním podnikatelů, jejichž zboží kupují - ovšem musí výrobcům jasně dát najevo, za co je považují odpovědné.
Sdělením o míře naší ochoty je rozhodování se při konkrétním nákupu. Když kupříkladu zakoupíme nerecyklovaný papír, sdělujeme tím papírenskému průmyslu, že nám nijak zvlášť nezáleží na kácení lesů. Koupí papíru recyklovaného říkáme, že nám na tom záleží. Ačkoliv nikdo nikomu recyklovaný papír vyrábět nepřikázal, je dnes běžně k dostání, a to za cenu srovnatelnou s cenou běžného papíru. Před několika lety přitom kvalita ani cena recyklovaného papíru nemohly běžnému papíru konkurovat. Stačilo však, že se objevili zákazníci, a hospodářská soutěž udělala své.
A obdobně: jestliže se zákazníkovi nelíbí pesticidy v potravinách, můžete kupovat biopotraviny. Může podporovat lokální produkci, ať již proto, že chce podpořit - v našem případě - české výrobce nebo proto, že mu přijde ve světle debaty o klimatických změnách a ropném zlomu nesmyslné dovážet jablka z Argentiny. Otázka tedy nestojí, kdy můžeme svou volbou něco ovlivnit, ale spíše, kdy tomu tak není.
. O peníze běží, ne však pokaždéOdpovědná spotřeba bývá dražší, i když to nemusí být vždy pravda, jak dokazují úsporné žárovky. |
Nebo ještě jinak řečeno: smyslem odpovědné spotřeby je to, že spotřebitel nezohledňuje pouze cenu a technickou kvalitu zboží, nýbrž i jeho kvality "etické“, nebo, chcete-li, jeho "sociální a environmentální stopu“. Odpovědná spotřeba sice není ani žádoucím, ani úplně efektivním způsobem, jak napravovat nepřijatelná jednání korporací a etická selhání západních vlád, je však možností, jak tyto problémy ovlivnit. A touto možností disponuje každý západní spotřebitel.
Pochopitelně, odpovědná spotřeba má i praktická úskalí. Především je dražší, i když to nemusí být vždy pravda, jak dokazují úsporné žárovky. Nutí nás změnit zaběhané návyky, což sice není dvakrát racionální důvod, ale o to působí silněji. Překvapivě hodně lidí má problém navštívit specializované obchody například se zbožím zpracovaným dle zásad fair trade či s biovýrobky, neboť mají pocit, že vstupují do cizího a potenciálně nepřátelského prostředí, kterému nerozumějí.
Přitom - paradoxně - takto certifikované výrobky znamenají, že za jejich výrobou se neskrývají takové technologické postupy a do očí bijící sociální nespravedlnosti, které byly popsány výše.
Co označují certifikáty
K podpoře principů odpovědné spotřeby vzniklo mnoho iniciativ certifikujících, že výrobky byly vyrobeny eticky.
Fair trade nabízí "spravedlivou“ alternativu obchodu s výrobci z rozvojových zemí. Postaven je na zásadě, že při výrobě dané suroviny nebo výrobku jsou dodržovány určité základní ekologické a pracovně právní standardy a že přímí producenti dostanou zaplacenu tzv. spravedlivou cenu, která jim umožní uchovat si nezávislost a zvyšovat svůj životní standard. V České republice jsou zatím běžně dostupné pouze fair trade výrobky z kávy, čaje a kakaa. Portfolio dostupné v Evropě zahrnuje rovněž například banány, oblečení, míče, rýži.
Dalšími iniciativami, na něž však v České republice spotřebitel narazí pouze výjimečně, jsou kupříkladu Forest Stewardship Council (FSC), certifikující lesní porosty pěstované v souladu se zásadami udržitelného lesnictví, Marine Stewardship Council (MSC), jenž certifikuje mořské produkty pocházející z rybolovu dodržujícího zásady udržitelnosti, nebo Ethical Trading Initiative (ETI), která osvědčuje dodržování lidských práv v subdodavatelských řetězcích především textilních výrobců. Rozvíjejí se rovněž portfolia tzv. sociálně odpovědných investičních fondů, které klientům poskytují záruku, že jejich peníze budou investovány pouze do eticky bezproblémových společností a projektů.
. Tip k úvazeMěli bychom se zamyslet například nad legitimitou kampaně ČEZ nazvanou "zelená energie“. |
Jestliže si spotřebitel z nějakého důvodu nemůže zakoupit certifikované zboží, je odkázán na informace poskytované výrobcem na etiketě zboží nebo také na kodex chování, v němž producent přijímá dobrovolné závazky. Kodexy chování, pokud se jimi firma řídí, jsou většinou dostupné na jejích internetových stránkách. Záleží tedy vždy na spotřebiteli, jak vyhodnotí riziko možných negativních dopadů výrobku i množství a kvalitu informací poskytnutých výrobcem.
Uvedu osobní příklad. Doposud jsem v českých obchodech nenalezl sójový olej, jehož etiketa by mi řekla, že nebyl vypěstován v Brazílii na místě vypáleného deštného pralesa, odkud pochází dvacet procent světové produkce sójových bobů. Tudíž se držím oleje slunečnicového.
Image může klamat
Velké korporace reagovaly na zvýšený zájem veřejnosti o sociální a environmentální dopady propagací konceptu společenské odpovědnosti korporací (CSR z anglického corporate social responsibility). Jeho podstatou je, že obchodní rozhodnutí by korporace měly podřídit vedle ekonomických také sociálním a environmentálním posouzením. Jenže realita může být jiná - mnohé společnosti podporují CSR přístup tam, kde jim nevznikají velké náklady, zatímco skutečně problematické aspekty své činnosti neřeší. Nejproblematičtějším aspektem CSR fenoménu je však důraz na budování image odpovědné společnosti, který často předčí důraz na reálné naplňování.
O případu Nike v. Kasky jsme již hovořili. Obdobné kritice vloni čelila společnost Shell, které byla v Nizozemsku jako klamavá zakázána reklama, v níž její továrny vypouštějí do vzduchu místo CO2 květiny. Šlo o podobenství projektu, v němž část emisí CO2 je zachycována a využita pro pěstování proslulých holandských tulipánů. Jenže: množství takto využitého CO2 je asi šedesátkrát menší než množství tohoto plynu vypouštěné Shellem v podstatě nelegálně do ovzduší v Nigérii.
V České republice bychom se mohli zamyslet nad legitimitou kampaně ČEZ "zelená energie“, v níž zákazníci mohli ČEZ přispět do jeho fondu podporujícího veřejné povědomí o obnovitelných zdrojích výměnou za virtuální podíl zelené elektřiny v jeho rozvodné síti. Nebo nad akcí Bertíci korporace Ahold, jejíž výtěžek byl věnován dětským domovům. Množství věnovaných peněz však záviselo na tom, kolik každý konkrétní zákazník utratil za nákup a jaké zboží si vybral (Danone a Kraftfoods).
Nezbytným předpokladem odpovědné spotřeby zkrátka jsou obezřetnost a aplikace kritického myšlení. A je užitečné mít na paměti slova filozofa Edmunda Burkeho: "Nikdo nedělá větší chybu než ten, kdo nedělá nic v domnění, že to málo, co udělat může, je bezvýznamné.“
