Tři ze čtyř jeho kandidátů neprošli. Klára Samková-Veselá mluvila dokonce o veřejné popravě. Hradní kancléř Weigl pocítil "hlubokou frustraci" a označil Senát za zpolitizovaný sbor.
Skutečně chce Senát pokořit prezidenta? Nebo naopak Václav Klaus navrhuje své nohsledy s pochybnou minulostí? Pravda tentokrát asi není ani černá, ani bílá.
Horní komora parlamentu chce plně uplatnit ústavou daný vliv. A při tajném hlasování mluví úsudek, nálada a sympatie zákonodárců jako svrchovaných jednotlivců. Při prezidentské volbě to Václavu Klausovi proti vší stranické aritmetice pomohlo. Při volbě nejvyšších strážců práva a zákonnosti mu to zatím nevychází.
Důvody, které senátoři uvádějí proti kandidátům, nejsou ani politické, ani malicherné, a už vůbec nepřipomínají veřejnou popravu. Pouze veřejnou rozpravu. Ale o co jiného by mělo jít?
Jestliže Senátu vadí, když uchazečka nezaplatila pokutu za černou jízdu a je podezřelá z machinací s honoráři, nelze než to chápat.(Stejně však lze chápat prezidenta, který statečnou advokátku navrhl i přes tyto šrámy.) Podobně můžeme politické hříchy z dávné minulosti považovat za odžité, ale i za nedůstojné křesla ústavního soudce.
Aleši Pejchalovi a Vladimíru Balašovi zas bylo vytýkáno, že jako právníci pomáhali "nesprávným" klientům. Taková argumentace se zdá přinejmenším problematická. Možná si to senátoři už nechali projít hlavou a Pejchala napodruhé zvolí.
Jenže urážlivé výroky prezidentské kanceláře nepochybně hnuly jejich žlučí. Z uražené hrdosti tedy Pejchala nezvolí. Prezident si vybral boj, senátoři rukavici zvednou. Současná výměna názorů se tedy vskutku může změnit ve válku.
