V minulosti to měli diktátoři a autoritářsky smýšlející vládci poměrně jednoduché. Ani ne před sto lety jim k dlouhému a ve většině případů krutému panování postačil kult osobnosti a dostatečný zástup represivních složek. V současnosti však na autoritáře číhá celá řada problémů, na které je čistá síla krátká. I proto čím dál častěji sahají k metodám, které ještě před několika lety zatracovali.
Světlana Gannuškinová Do 80. let pracovala jako profesorka matematiky na univerzitě v Moskvě. Během války o Náhorní Karabach zajišťovala podporu pro uprchlíky. V roce 1990 spoluzaložila nevládní organizaci Občanská pomoc (Graždanskoe sodějstvie) a vedla kampaně za ochranu lidských práv, zejména se snažila o integraci migrantů a uprchlíků. Je také spoluzakladatelkou centra pro lidská práva Memorial. Otevřeně vystupuje s kritikou Kremlu. Jednala mnohokrát jménem osob neprávem obviněných z terorismu. Často čelí hrozbám extremistických nacionalistických skupin. Několikrát byla navržena na Nobelovu cenu míru. |
Dobře to lze ilustrovat na příkladu současného Ruska, byť v mnoha ohledech nezapadá do škatulky čistokrevně autoritářských režimů. I přesto však má soudobé Rusko do čistokrevné demokracie daleko, jak na páteční konferenci Za vaši a naši svobodu v Praze potvrdila Světlana Gannuškinová, která dlouhodobě vede kampaně za ochranu lidských práv a je také spoluzakladatelkou centra pro lidská práva Memorial. Mimo jiné je to tím, že se tým okolo ruského prezidenta Vladimira Putina snaží obyčejné Rusy uchlácholit celou řadou „úhybných manévrů“.
„Putin často mluví o tom, že je garantem dodržování lidských práv. Zakládá zbytečné organizace na ochranu lidských práv, podobně jako Kadyrov (Ramzan Kadyrov, prezident autonomní Čečenské republiky, pozn. red.),“ myslí si Gannuškinová. Dodává, že Putinův režim se snaží na Rusy apelovat také prosazováním pravoslavných hodnot. „V rámci nich bychom podle něj měli fungovat a mimo ně neexistovat,“ uvedla.
Podobnou taktiku lze sledovat v mnoha dalších státech s autoritativními režimy. Určitou falešnou demokracii se vůdci těchto zemí snaží v obyčejných lidech budit i pořádáním pompézních akcí, ať už sportovních, nebo kulturních. Stačí jmenovat olympiádu v Soči, která vzhledem k tehdejší situaci na Ukrajině vzbuzovala přinejmenším nesouhlasně vrtění hlavou u mnoha západních zemí.
Tlak na národní hrdost a miliardy na čínskou propagandu
Pro Rusko je pak podle Gannuškinové specifická propaganda, která cílí na určitou historickou národní hrdost. „Lidem jsou nabízeny ideje, které jsou schopni z historického hlediska přijmout,“ vysvětluje. Proto jsou v médiích často slyšet výzvy k obnovení velkého ruského impéria.
„Lidé říkají, že život v něm byl v minulosti sice špatný, ale země byla velká a mělo cenu v ní žít,“ pokračuje Gannuškinová a dodává, že tomu tak bylo i kvůli síle Ruska, která se projevila mimo jiné při porážce nacistického Německa. V tomto kontextu tak není překvapivé, že se v současnosti ve spojitosti s krizí na Ukrajině volí „rétorika boje proti ukrajinských fašistům a tlaky na pomoc bratrům v zahraničí“ (více o propagandě v Rusku a na Ukrajině se dočtete zde a zde).
Jiang Shao Jako student Univerzity v Pekingu, která má za sebou dlouhou historii aktivismu, se začal zajímat o politiku. V roce 1989 se stal studentským vůdcem největších pro-demokratických protestů, jaké se v Číně kdy děly - na náměstí Tchien-an-men. Skočily masakrem civilistů a Jiang byl uvězněn na 18 měsíců. Nakonec opustil Čínu, dostal politický azyl a žije v Londýně. Sleduje současnou situaci v Číně a komentuje návštěvy zahraničních politiků. |
Přiblížení vládnoucí vrstvy k obyčejným lidem lze praktikovat i jinak, jak ukazují některé kroky čínských komunistů. „Stačí se podívat na zprávy o protikorupčních zátazích proti členům strany,“ připomíná Jiang Shao, který se v roce 1989 stal studentským vůdcem největších prodemokratických protestů v Číně na náměstí Tchien-an-men. Shao dodává, že jen na propagandu prý čínská komunistická strana ročně vynaloží na 700 miliard dolarů.
Udržení autoritářsky smýšlejících vůdců u moci napomáhá i stále častější sbližování jednotlivých států. V tomto nemusíme chodit příliš daleko. Stačí se podívat na nedávné výroky Miloše Zemana, který nenápadně naznačil, že se otázka politických vězňů v Rusku zbytečně zveličuje.
Čech nad výrokem prezidenta jen nechápavě zakroutí hlavou, v samotném Rusku však podle Gannuškinové tato slova mohou napáchat velké škody. Sráží lokální bojovníky za demokracii, kteří pak obtížněji hledají podporu v zahraničí. „Já osobně jsem podobnými výroky znepokojená,“ svěřila se Gannuškinová
Zahraničí však represivní režimy podporuje i skrytě. Dobrým příkladem může být situace v Bahrajnu. V únoru roku 2011 se zde v rámci Arabského jara objevily první protesty proti autoritářskému režimu. Odpovědí byl tvrdý zákrok vlády. Proti demonstrantům stáli policisté i vojáci. V akci byly i střelné zbraně. Na potlačení povstání se podílely mimo jiné i vojenské jednotky z okolních zemí, zejména ze Saúdské Arábie. Protesty Bahrajn neopustily ani v roce 2014.
Zahraničí jako zhouba i živá voda pro autoritáře
V čem tedy spočívá výše zmíněná „skrytá podpora“ ze zahraničí? Odpověď dává jeden z projektů organizace Bahrain Watch, kterou založila bahrajnská ekonomka a komentátorka Ala´a Shehabi. Tato organizace zjistila, že během potlačování protestů se běžně používaly granáty se slzným plynem vyrobené v Jižní Koreji.
Ala´a Shehabi Je ekonomka a komentátorka, která je aktivistkou od začátku protestů arabského jara v roce 2011 v Bahrajnu. Je zakladatelkou organizace Bahrain Watch, která se snaží propagovat transparentnost a společenskou odpovědnost. Podílela se na řadě výzkumů a kampaní. Snaží se odhalit konkrétní způsoby, jak bahrajnský režim udržuje své postavení a moc a potlačuje kritiky, mnohdy prostřednictvím západních PR agentur a IT společností. Bahrajnská vláda si najímá firmy, které jí radí, jak pracovat se svým image. Jiné jí dodávají software na monitorování komunikace. |
Vládní zdroj pak organizaci prozradil, že se chystá nákup dalších granátů. Množství mělo být absurdní. Na každého z 1,2 milionu obyvatel měly připadnout rovnou tři. Organizace Bahrain Watch spustila kampaň za zrušení smluv. Po sérii jednání se nakonec zadařilo. Ne však na dlouho. Po ukončení kampaně totiž Jižní Korea Bahrajnu nabídla ještě výhodnější nabídku, byť tedy v menším objemu.
Vlády pak mnohdy jdou ještě dál a nebojí se najímání zahraničních PR agentur. Jejich cílem je jediné - vybudovat co nejlepší mediální obraz svých chlebodárců a co nejvíce pošpinit protestující lid. „Bahrajnská vláda utratila za poslední tři roky 50 milionů dolarů (asi 1,1 milionu korun), které putovaly na konto 18 zahraničních PR firem,“ uvedla Shehabi. Po nátlaku některé z PR firem slíbily, že s podporou bahrajnského režimu přestanou. „Jiné tvrdily, že klidně budou spolupracovat s jakýmkoli režimem, klidně i KLDR,“ svěřila se Shehabi.
Paradoxní je, že právě zahraničí, které v mnoha případech pomáhá autoritářům, může jejich pádu hodně napomoci. „Všechny demokratické země musí mít zájem na tom, aby měly mírné sousedy. Po anexi Krymu stačilo, aby všichni velvyslanci opustili Moskvu, znamenalo by to hodně, to se bohužel nestalo,“ myslí si Gannuškinová.
Za pravdu jí dává i Shehabi. „V Bahrajnu pracují převážně přistěhovalci. Jsou bráni jako odpad, nezáleží na nich. Pokud je některý z nich aktivní a protestuje, deportují ho. Proto je nutné zapojení Bahrajnců, kteří žijí v cizině, a nejen jich,“ apeluje na aktivisty ze zahraničí a dodává, že vždy záleží také na tom, jak se k těmto problémům postaví velké mocné státy.
