Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

O lustračních zákonech koluje řada mýtů, tvrdí historik Blažek

  14:55aktualizováno  14:55
Debaty o účasti Andreje Babiše ve vládě rozproudily i diskusi o potřebnosti lustračních osvědčení. Podle historika Petra Blažka se v ní objevuje řada omylů, nepřesností a mýtů. Pro iDNES.cz napsal text, v němž zasazuje lustrační zákony do historického a politického kontextu.
(Ilustrační snímek)

(Ilustrační snímek) | foto:  Dan Materna, MAFRA

V současné diskusi, nakolik je pro společnost prospěšné, aby uchazeči o vybrané pozice ve státní správě museli nadále předkládat "čisté" lustrační osvědčení, se objevuje řada omylů, nepřesností a mýtů. Při bližším pohledu je patrné, že vychází především z neznalosti historického kontextu a znění platných právních norem.

Nejčastějším mýtem je, že se dva platné "lustrační" zákony týkají pouze spolupracovníků Státní bezpečnosti. Skutečnost je nepoměrně pestřejší a souvisí se záměrem předkladatelů těchto norem zabránit zkompromitovaným osobám z období komunistického režimu vykonávat vybrané pozice ve státní správě a ochránit demokratický režim před jejich vlivem. Současně obsahuje řadu úskalí.

Zákon č. 451/1991 Sb. (tzv. velký lustrační zákon, přijatý 4. říjnu 1991 federálním parlamentem) o některých předpokladech pro výkon vybraných funkcí ve státní správě v současné platné podobě stanovuje, že občan ucházející se o příslušný post nesměl v období komunistického režimu (tedy od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989) být:

  1. příslušníkem Sboru národní bezpečnosti zařazeným ve složce Státní bezpečnosti,
  2. nebyl evidován v materiálech Státní bezpečnosti ve vybraných kategoriích (rezident, agent, držitel propůjčeného bytu, informátor a ideový spolupracovník StB),
  3. funkcionářem Komunistické strany Československa či Komunistické strany Slovenska, okresním tajemníkem počínaje a členem ústředního výboru konče (s výjimkou těch, kteří tyto funkce zastávali v období od 1. ledna 1968 do 1. května 1969, tedy v období pražského jara),
  4. pracovníkem aparátu komunistické strany na úseku politického řízení Sboru národní bezpečnosti,
  5. příslušníkem Lidových milicí (tedy militarizovaných jednotek, které si zřídila komunistická strana),
  6. členem akčního výboru Národní fronty či členem prověrkových komisí po 25. únoru 1948,
  7. členem prověrkových a normalizačních komisí po 21. srpnu 1968,
  8. studentem na vysokých školách pro příslušníky Státní bezpečnosti či Státní bezpečnosti v Sovětském svazu.

Z uvedeného přehledu je více než zřetelné, že se "velký" lustrační zákon zdaleka neomezuje na někdejší spolupracovníky Státní bezpečnosti. Navíc vzhledem k masivním skartacím archivní dokumentace StB (to nejen v roce 1989, ale i v předchozích desetiletích), se nakonec na počátku devadesátých let zákonodárci rozhodli, že zásadní bude nikoliv skutečnost, zda dotyčný skutečně aktivně s komunistickou tajnou službou spolupracoval či nikoliv, nýbrž to, zda byl k dotyčnému evidován svazek ve vybraných kategoriích spolupracovníků StB.

Byl jste evidován. Tečka

Zda byl občan evidován jako tajný nebo ideový spolupracovník StB, zjišťuje dotazem u Archivu bezpečnostních složek, kde jsou zmíněné evidence nyní uloženy (při aktualizacích zákona byl jejich rozsah postupně rozšiřován), Ministerstvo vnitra ČR. Stejným způsobem také současně prověřuje, zda nebyl žadatel o vydání lustračního osvědčení příslušníkem StB. Ostatní skutečnosti nezjišťuje, dokládá je již sám občan čestným prohlášením, jehož pravdivost se již neprověřuje.

Lustrace

Právě okolnost, že se prověřují evidenční záznamy a nezkoumá se, zda dotyčná osoba skutečně aktivně spolupracovala s tajnou službou, patří k nejčastějším výtkám vůči této právní normě. Kritici hovoří o údajném uplatňování principu "kolektivní viny", vytýkají zákonu také jeho retroaktivitu, paušalizaci viny, hovoří o nepřijatelném vnímání lustračního zákona jako formy mimosoudního plošného potrestání bývalých spolupracovníků StB a vyzdvihují rovněž tezi o problematickém prověřování na základě dokumentů komunistické provenience.

Většinou již ovšem neuvádějí, že se omezení týká také značné části příslušníků někdejší mocenské elity a ozbrojených sborů bývalého režimu, jejichž role na budování či udržování totalitárního (či chcete-li autoritativního) režimu je očividná.

Na druhou stranu je paradoxní, že norma nepamatuje na příslušníky předlistopadové vojenské rozvědky a jak se postupně ukazovalo, v praxi nebyly při lustracích v někdejším Archivu ministerstva vnitra brány v úvahu všechny útvary Státní bezpečnosti).

Diskety z ministerstva obrany

Vydávání lustračních osvědčení provázela řada afér, které částečně vyplývaly z výše naznačené komplikovanosti při prověřování evidencí StB. Patrně největší vypukla na jaře 2001, když tehdejší ministr vnitra a jeden z hlavních představitelů sociální demokracie Stanislav Gross oznámil, že některým ze 150 tisíc prověřovaných osob na počátku devadesátých let bylo neoprávněně vydáno lustrační osvědčení.

Odhaleno však bylo nakonec pouze 117 případů;  všechny se týkaly bývalých příslušníků vojenské kontrarozvědky, která byla součástí StB. Dokumenty byly vydány ministerstvem vnitra, které lustrace provádělo, chybně, neboť nemělo k dispozici evidence ministerstva obrany, pod něhož byla vojenská kontrarozvědka již v roce 1990 převedena.

Někdejší federální ministr vnitra Ján Langoš v této souvislosti prohlásil: "Z ministerstva obrany chodily diskety s údaji, které se nedaly prověřit, protože ministerstvo obrany nás nepustilo do své evidence."

Další komplikací při popisu lustračního zákonodárství je skutečnost, že vedle "velkého" lustračního zákona byla ještě přijata druhá podobná právní norma. Dne 28. dubna 1992 schválila Česká národní rada zákon č. 279/1992 Sb. (tzv. malý lustrační zákon), který stanovuje některé předpoklady pro výkon funkcí pro výkon některých funkcí obsazovaných ustanovením nebo jmenováním příslušníků Policie ČR a příslušníků Sboru nápravné výchovy ČR.

Je paradoxní, že právě pro toto prostředí, kde se po listopadu 1989 pohybovalo nejvíce příslušníků Státní bezpečnosti, byla nakonec uplatněna mírnější podoba (vybrané funkce zde může zastávat i příslušník StB, který nepracoval "v úseku s kontrarozvědným zaměřením" nebo současně nebyl v jiných útvarech StB v náčelnické funkci).

Na okraj dodejme, že po rozdělení Československa se situace v obou nástupnických státech značně odlišovala. Zatímco na Slovensku nebyl za vlády Vladimíra Mečiara "velký lustrační zákon" uplatňován a po roce 1996 pozbyl platnosti, v českých zemích byla platnost obou lustračních zákonů prodloužena, nejdříve opět na pět let a poté nakonec na neurčito.

Není znám přesný počet, kolik lustračních osvědčení ministerstvo vnitra celkově vydalo. Jen do konce července 1994 přijalo 250 tisíc žádostí, které byly téměř všechny vyřízeny - více než 14 tisíc z nich bylo pozitivních. V letech 1993 a 1994 vyřizoval odbor lustrací ministerstva vnitra denně více než 100 žádostí. Vydaná lustrační osvědčení nemají časově omezenost, proto počty žádostí postupně výrazně poklesly. Tento vývoj ovšem souvisel i s přirozenou generační obměnou. Zmíněné zákony totiž neplatí pro osoby, které se narodily po 1. prosinci 1971, tedy pro občany, kterým je nyní méně než 42 let.

Dvojí prověření u Ústavního soudu

Lustrační zákony opakovaně prověřoval Ústavní soud. Na podzim 1992 Ústavní soud ČSFR na podnět 99 poslanců (tj. takřka jedné třetiny) Federálního shromáždění ČSFR, které zastupoval Petr Uhl, posoudil ústavnost "velkého lustračního zákona". Stížnost nakonec odmítl a ponechal podstatu zákona, zrušil pouze některá ustanovení zákona včetně sporných registračních kategorií svazků (důvěrník a kandidát tajné spolupráce), kde nemusela dotyčná osoba o údajné spolupráci (a následném zanesení do registru svazků) vůbec vědět - dodejme, že mezi kandidáty tajné spolupráce figurovali například Václav Havel a Vladimír Mečiar.

Plénum Ústavního soudu ČSFR odmítlo také přezkoumávat ústavnost "malého" lustračního zákona, prohlásila ho za nadále platný a účinný dokonce i v těch částech, které odpovídají protiústavním částem "velkého" lustračního zákona. V odůvodnění uvedlo, že opatření vyplývající z lustračních zákonů mají přednost před základním právem občanů mít za rovných podmínek přístup k voleným a jiným veřejným funkcím (či před právem vykonávat zaměstnání či povolání bez diskriminace.

Opakovaně se o zrušení pokoušeli někteří zákonodárci. V lednu 1999 zamítla Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR návrh zákona, jímž měl být "velký" lustrační zákon zrušen (stejně byl zamítnut návrh zákona, podaný v roce 1998, který také směřoval k jeho zrušení). Posledním vážným pokusem o napadení ústavnosti lustračních legislativy představoval návrh skupiny 44 sociálnědemokratických poslanců, který byl doručen Ústavnímu soudu 2. března 2001.

Rozhodnutí Pléna Ústavního soudu z 5. prosince 2001 tento návrh odmítlo, vyzvalo však parlament, aby urychleně přijal zákon o státní službě, který by lustrační normy nahradil. Služební zákon sice byl poté přijat (č. 218/2002 Sb.), nevstoupila však doposud v platnost jeho účinnost (podle platného znění se tak má stát od 1. ledna 2015).

Pokud se navíc podíváme do textu tohoto jinak jistě potřebného zákona, uvidíme, že lustrační zákony přes uvedené doporučení Ústavního soudu - pomineme-li odkaz na zákon o utajovaných skutečnostech - nenahrazuje, neboť otázku předlistopadové minulosti budoucích úředníků ve skutečnosti neřeší.

Je tedy více než pravděpodobné, že jsou před námi ještě vášnivé diskuse nejen o lustračních zákonech, ale i o podobě služebního zákona.

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.