Arktidu zasáhla ropná horečka. Válku mocností o pól může odvrátit OSN

Arktidou procházela "horká hranice" už v době studené války, teď je v hledáčku mocností znovu. Pod ledovým příkrovem, který kvůli globálnímu oteplování rychle mizí, dřímá čtvrtina světových zásob ropy a plynu. Chtějí je USA, Rusko, Kanada i Norsko a kvůli hraničnímu sporu nebudou váhat použít sílu.

Vleklá válka o Arktidu má za sebou další bitvu, tentokrát se však obešla bez zbraní a intrik. Rusko a Norsko udělaly minulý týden překvapivou tečku za čtyři desetiletí trvajícím sporem o hranici v Barentsově moři.

O ZBROJENÍ
V ARKTIDĚ

"Závody ve zbrojení v Arktidě jsme už zahájili," tvrdí profesor Robert Huebert z univerzity v Calgary. "Rok 2010 v Arktidě je podobný roku 1935 v Evropě," dodal.

Předběžná dohoda znamená, že si Rusové s Nory rozdělí spornou oblast o rozloze 175 tisíc kilometrů čtverečních přibližně rovným dílem. Tato epizoda z historie bojů o Arktidu skončila dobře. Budoucnost ale může přinést i střet velmocí. Jde o důležité suroviny, kterých kvapem ubývá, a strategické námořní cesty.

Americký výzkumný geologický ústav odhaduje, že se v Arktidě ukrývá čtvrtina všech světových zásob ropy a plynu. A současné vrty to potvrzují. Jen Štokmanovo pole na dně Barentsova moře ukrývá takové množství plynu, že by to uspokojilo celosvětovou poptávku na rok.

Grafiku otevřete kliknutím

Donedávna byla tato ložiska nedobytná, ale globální oteplování je učinilo dostupnější a státy zaměřily na Arktidu svou pozornost. Oblast nejvíce zajímá Rusko, Kanadu, USA, Norsko a Dánsko.

Za komplikace může neúplná mapa mořského dna

Všem pěti hráčům zasahuje do Arktidy takzvaná exkluzivní ekonomická zóna, tedy pásmo sahající 200 námořních mil (371 kilometrů) od pobřeží, které mohou využívat k těžbě surovin nebo lovu ryb. Státy ale chtějí víc a mořské právo jim to umožňuje.

Podle něj každá země může protáhnout své exkluzivní vody až na 350 námořních mil, když prokáže, že je šelf na mořském dně prodloužením její pevniny. Geologické vzorky a další dokumenty musí předat speciální komisi OSN, která má konečné slovo.

Jádro celého problému se tedy ukrývá kilometry pod mořskou hladinou. Dno pod ledovým příkrovem prostě není dostatečně prozkoumané a chybí data k tomu, aby OSN jednou pro vždy nakreslila v Arktidě hranici. Nejasnosti zavdávají příčinu pro spory a divoké nárokování území.

V hledáčku mocností je především Lomonosovův hřbet, který protíná celou spornou oblast. Rusko se snaží dokázat, že je hřbet prodloužením asijského kontinentu, tudíž je severní pól jeho. To se ale nelíbí Kanadě a Dánsku (to své nároky uplatňuje přes Grónsko) a naopak říkají, že je podmořská hora protažením severoamerického kontinentu.

Zbrojení zahájily ruské batyskafy

Celý spor se odehrával potichu až do srpna 2007, kdy ruská expedice dobyla jako první dno přímo pod severním pólem. Jaderné batyskafy Mir-1 a Mir-2 umístily při riskantní operaci více než čtyři kilometry pod hladinou titanovou schránku s ruskou vlajkou a sebraly ze dna geologické vzorky.

Pobřežní stráž USA křižovala Severní ledový oceán celou studenou válku.

Posádka ruského ledoborce Lenin s jaderným pohonem na zamrzlém Severním ledovém oceánu.

JAK ROZDĚLIT ARKTIDU

Kromě rozdělení na základě vzorků podmořských šelfůstáty prosazují i další dělení. Kanada a Dánsko podporují mediánovou metodu, která by rozdělila území podle délky nejbližšího pobřeží. V takovém případě by Severní pól dostalo Dánsko, ale získala by i Kanada. Je možné použít i sektorovou metodu, která považuje Severní pól za střed a území pak rozděluje podle zeměpisné délky. Tak by ztratila Kanada, ale získalo by Norsko a Rusko.
Velký problémem je také to, že USA stále neratifikovaly konvenci OSN z roku 1982, která upravuje mořské nároky států.

Celá operace, údajně nebezpečnější než let do vesmíru, okamžitě vyvolala bouřlivé reakce všech hlavních hráčů. "Toto není patnácté století," řekl tehdy šéf kanadské diplomacie Peter McKay. "Nemůžete jezdit po světě a prostě zabodávat vlajky a říkat: Toto území je naše," dodal.

Ostré reakce zanedlouho následovaly činy. Rusko umístilo ke svým severním hranicím deset tisíc vojáků a začalo a na dálném severu budovat vojenské základny. Norsko koupilo dvě supermoderní lodě, na kterých je instalovaný zbraňový systém Aegis.

Vojensky hodlá své zájmy v Arktidě hájit i Dánsko. Kanada poslala na sever země 900 vojáků a v Nanisiviku vybudovala vojenský přístav a v Resolute Bay vyrostlo nové armádní tréninkové centrum. Washington zatím do ledových vod vyslal jen vědeckou loď Healy.

"Závody ve zbrojení v Arktidě jsme už zahájili," tvrdí profesor Robert Huebert z university v Calgary. "Rok 2010 v Arktidě je podobný roku 1935 v Evropě," dodal. Země se sice posléze dohodly, že budou problém Arktidy řešit v OSN, ale zůstávají ostražité. (o zbrojení v Arktidě více čtěte zde)

Souboj o tisícikilometrové zkratky

V Arktidě přitom nejde jen o ropu, ale také o vodní cesty Severním ledovým oceánem. Globální oteplování je všechny uvolní na velkou část roku do dvaceti let. Tou severovýchodní by se pak mohlo plout kolem břehů Ruska a severozápadní zase mezi ostrovy arktické Kanady.

Lodě s vrtnými soupravami na zamrzlém Beaufortově moři.

SPORY V ARKTIDĚ

Rusko s Norskem své spory o hranice vyřešily. Na své řešení ale stále čeká spor o severozápadní cestu mezi USA a Kanadou a také disputace o malý ostrov u Grónska mezi Kanadou a Dánskem. Ruský parlament odmítá ratifikovat dohodu s USA o Beringově úžině a Dánsko si nárokuje severní pól.

Obě nové cesty by zkrátily námořní přepravu, která tradičně vede Suezským nebo Panamským průplavem, o několik tisíc kilometrů.

A o kontrolu strategických tepen už se také rozhořely první spory. Severozápadní cestu chce kontrolovat Kanada, s čímž ale nesouhlasí USA ani Dánsko.

A pak se tu skrývá ještě jedno nebezpečí. Pokud by se z těchto dvou cest udělaly úžiny, tak by nad nimi podle mezinárodní práva mohla přelétat letadla všech států.

Rusko by pak například legálně mohlo poslat vojenské letouny až do vzdušného prostoru USA, což bylo noční můrou Američanů především za studené války.