Na lavičkách mezi hroby sedí postarší pán a čte si noviny. O kousek dál si povídají dvě ženy; jedna z nich drží v rukou svazek gladiol, které za chvíli položí na náhrobek. „To jsou prostě Olšanské hřbitovy. Lidé sem chodí na procházky a mohou tu klidně vzpomínat. Na starém židovském hřbitově by se něco takového nestalo. Atmosféra je tam smutná a tísnivá,“ popisuje moje průvodkyně, když uprostřed babího léta pozorujeme tuhle scénu.
Čím to? „To je síla historie propsaná do prostoru a jeho architektury,“ pokrčí rameny. Každé místo má svoji atmosféru, která působí na chování lidí. Mladá dívka po mém boku je architektka Alžběta Brůhová a pražské hřbitovy jsou její laboratoří.
Stejně jako nádraží, náměstí a obchodní domy. Všude tam může pozorovat chování místních - jejich symbiózu se stavbami a způsoby, jakými se podřizují místu.
Šestadvacetiletá Alžběta už při studiu v ateliéru architektury zaujala svým přístupem k veřejnému prostoru tak, že ji hned po státnicích škola požádala, aby u nich začala pracovat.
V říjnu tedy Alžběta nastoupila do ateliéru architektury Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze a studentům se snaží předávat způsob své práce.
Co chybí místním
Když mladá architektka pracuje na přeměně nějakého místa, tráví dny nad starými fotografiemi a mapami, dokola si místo prochází. V různou denní dobu, při různém počasí, různými cestami...
Neváhá se vypravit za místními nebo jim poslat dopis s dotazníkem. Snaží se poznat jejich životní styl, aby pak mohla představit ten nejlepší návrh - pro obyvatele, životní prostředí i okolní zástavbu.
Časovou velkorysost si může dovolit. Rozhodla se totiž, že přestane rozdělovat svoje dny mezi práci a volný čas. Tyhle dvě aktivity jí teď splývají dohromady, takže když je zaujatá architektonickým projektem, věnuje se mu téměř bez oddechu. Když pak zase zvolní, dělá to bez výčitek.
„Nechci být někde zavřená osm hodin denně a těšit se, až práce skončí. Raději si něco odepřu a snížím svoje životní náklady, ale chci žít svobodně a organizovat si čas podle sebe,” říká rezolutně.
Statek se čtyřlístkem
Aktuálně tráví každou volnou chvíli v malé vesnici na kraji Prahy. Jezdí sem pravidelně už celý rok - tenhle projekt je pro ni srdcový. „Na tomhle místě stával statek se čtyřlístkem ve štítu. Žil tady můj dědeček,“ vypráví Alžběta a za ní z vysoké trávy osaměle vykukují kamenné trosky.
Alžběta BrůhováNarodila se v dubnu 1990 v Českých Budějovicích. Studovala na místním gymnáziu a na Foothill High School v Americe. Po střední škole zamířila na UMPRUM, semestr strávila na Polytechnické univerzitě v Madridu. Podle jejího návrhu vzniklo porcelánové nádobí pro michelinskou restauraci Alcron. Od října pracuje na UMPRUM v ateliéru architektury. |
Statek musel Alžbětin děda opustit po jedné z prvních vln znárodňování v 50. letech. Z místa, kde prožil své dětství, se musel vystěhovat, na cestu si rodina brala jen to nejnutnější.
Po dlouhých čtyřiceti letech se do zdevastovaného statku sice mohl vrátit, ale už nechtěl. „Byla jsem tu poprvé až po jeho smrti,“ vypráví Alžběta. „Několikrát jsme předtím jeli kolem, ale pro dědu bylo vzpomínání moc bolestivé a podívat se sem radši nejel,“ vysvětluje.
V pozdním odpoledni se proplétáme bodláčím, prohlížíme polorozpadlou stodolu a Alžběta vypráví, jak ji kořeny táhly na tohle místo zpátky. Ještě na škole se rozhodla, že pro záchranu dědova statku udělá, co bude v jejích silách. Vypravila se tam a uchvátilo ji nejen místo, ale celá vesnička. Začala tedy z gruntu.
„Rozeslala jsem místním dotazníky, začala jsem zkoumat, co jim tu vadí, co mají rádi, jak bych jim jako architektka mohla pomoci,“ popisuje. K tomu se na celou zimu zahrabala do starých map a fotek, chodila od domu k domu a mluvila s pamětníky i nově přistěhovalými.
Na jaře uspořádala s místními workshop na výrobu laviček (materiál sama zafinancovala) a navrhla změny územního plánu na pozvolné rozšíření obce. Všechno proto, aby místní vytrhla z letargie a místo oživila.
„Architektura pro lidi se často vytváří bez lidí, to je podle mě velká chyba. Chci se ve své práci vymanit ze zavedených postupů a klišé naší branže a lidi znovu vtáhnout do plánování a formování jejich okolí,“ vysvětluje.
Model vesnice, kde se narodil Alžbětin dědeček. Mladá architektka se snaží místu pomoct a oživit ho.
Teď by se ráda domluvila se vzdáleným příbuzným, kterému dědův statek připadl v restituci, aby vzal v úvahu její návrhy na přestavbu. Doufá, že se na statek se čtyřlístkem podaří navázat a na místě nevyroste moderní, okolí nerespektující, vila, jak je v plánu.
Koncert ve vnitrobloku
Alžběta usedá ke klavíru a z pokoje vinohradského bytu se do vnitrobloku line známá melodie. Chvíli se nic neděje, pak se ale otevře jedno z oken odnaproti. A za chvíli další, a další...
Takhle svým sousedům hraje Alžběta pokaždé, když má náladu. A oni už jsou zvyklí otevírat dokořán, aby lépe slyšeli. Hraje trochu pro radost a trochu ze zvědavosti, jak ve veřejném prostoru působí hudba. Tohle je ale jeden z posledních spontánních koncertů.
Stěhuje se z bytu, který patří její rodině a chce se tak stát úplně nezávislou. Přestože s rodiči nebydlí od střední školy a na univerzitě si vydělávala stážemi v ateliérech, připadá jí, že až teď dělá tlustou čáru a pokračuje sama za sebe.
Žádnou nostalgii při stěhování necítí. „Nevadí mi stěhovat se a poznávat Prahu. Za svůj domov tu považuji UMPRUM. Z těch míst, ve kterých bydlím, pak poznávám různé části Prahy a jejich charakter,“ popisuje.
Cesty vzhůruNebylo jim ani třicet a už se o nich v branži mluví. Server iDNES.cz představuje mladé lidi, o kterých v budoucnu pravděpodobně ještě uslyšíte. S každým z nich jsme strávili minimálně den a sledovali je při práci i ve volném čase. Přečtěte si, co stojí za jejich úspěchem. Je to nekonečná dřina, nebo jen talent a štěstí?  Víte o někom, kdo by neměl v seriálu chybět? Napište nám o něm na Michaela.Cerna@idnes.cz. |
Po malém koncertě se vydáváme do obchodního centra. Místo nakupování se ale Alžběta usazuje pod schody a pozoruje šrumec kolem. „Tady teď řada lidí tráví zdaleka nejvíce volného času. Je to provázané s naším způsobem života, s kolotočem práce, vyděláváním peněz a nakupováním. Vidíte, kolik jich tu je? Kdyby se jen deset procent z nich přeneslo na venkovskou náves, to by tam bylo živo,“ přemítá. Co s veřejným prostorem, to je otázka, která ji, zdá se, pronásleduje všude.
Přitom kariéru architektky dlouho odmítala. Architektem je její otec i starší sestra a Alžběta se místo pokračování v téhle tradici chtěla přihlásit na konzervatoř. Jenže si uvědomila, že jí na hudbě přitahuje právě i to, jak funguje v prostoru. Věděla, že v hudbě může pokračovat bez školy, s veřejným prostorem jen těžko.
Při nástupu do školy se ale zařekla, že se nebude chovat jako předchozí generace architektů. „Říkám tomu klientelismus 2.0. V branži se navázalo na devadesátky - všichni se znají, často si dohazují kšefty, návrhy na změnu veřejných prostor kreslí na ubrousky přímo v hospodě,“ krčí čelo.
Ani veřejné soutěže však podle ní nejsou vždycky řešením. Na menších obcích totiž místo kvalitního návrhu vyhrává často nejlevnější projekt. „Obce chtějí zpravidla hlavně ušetřit, proto je pro ně hlavní cena, nikoli to, který z projektů by byl pro obec nejlepší,“ míní Alžběta. Veřejný prostor ale podle ní vyžaduje především odbornou a veřejnou diskusi. Místní musí aktivně říct, co jim chybí, architekti musí zvážit okolí stavby a historii místa.
A tento způsob práce hodlá vštěpovat i svým studentům. Mezitím chce ale dál pomáhat obcím s dobrým zadáním veřejných soutěží, mluvit se zastupiteli i místními. Není tak vyloučeno, že příště zaklepe na dveře i vám.
Jak pracuje Alžběta
|
