Pětice mužů z britské expedice Terra Nova se svépomocí vyfotografovala v kruté zimě přímo na jižním pólu. Po Scottově pravé ruce stojí Edgar Evans, po jeho levici se hrbí Lawrence Oates. Vpravo dole sedí Edward Wilson a vedle něj Henry Bowers, který jednou rukou tahá za provázek. To on pořídil selfie plné zklamání a zmaru.
Britští polárníci jsou na snímku nabalení v mnoha bavlněných vrstvách, pod něž tehdy oblékli vlněné oblečení, na rukou mají mohutné rukavice. To vše doplňují neveselé výrazy ve tváři. Důvodem je norská vlajka za jejich zády. Víc potupné už to být nemohlo.
Naprosté utrpení a více než 1 300 kilometrů totiž skončilo pro britskou výpravu zjištěním, že jsou až ti druzí. Na jižním pólu stanula Terra Nova 17. ledna 1912.
„To nejhorší, nebo skoro nejhorší, se vyplnilo,“ napsal si o den dřív Scott do svého deníku. V pusté krajině pokryté sněhem a ledem totiž spatřil mihotající se červenou vlajku s tmavě modrým heroldským skandinávským křížem. Nepatřila nikomu jinému než norské výpravě Roalda Amundsena, který jižní pól dobyl už 14. prosince 1911.
A Scottovi kromě vlajky připravil i jinou potupu. „Vážený kapitáne Scotte, protože jste pravděpodobně první, kdo se do této oblasti dostal po nás, požádám Vás, abyste tento dopis laskavě předal norskému králi Haakonovi VII. Pokud chcete použít některý z předmětů, jež po nás zůstaly ve stanu, neváhejte tak učinit. S laskavým pozdravem Vám přeji bezpečný návrat. Roald Amundsen,“ stálo ve vzkazu.
Nezbývalo, než skousnout porážku a dostat se zpět do bezpečí. Britskou expedici čekala strastiplná cesta zpět. „Antarktida je strašné místo a velmi mne rmoutí, že jsme přes vynaložené úsilí nedosáhli prvenství,“ napsal si tehdy Scott do deníku. „Teď nás čeká zoufalá pouť domů. Jsem zvědav, zda ji zvládneme.“
„Doufám, že budu dobrou vzpomínkou“
Návrat expedice vyžadoval velkou morální i fyzickou sílu už od vykročení z jižního pólu. První komplikace přišla 31. prosince, když si Evans pořezal ruku o sáně a rány se mu zanítily. Vyčerpaný a s četnými omrzlinami zemřel 17. února.
Na počátku března dorazila expedice k jednomu ze stanovišť se zásobami na Rossově šelfovém ledovci. Extrémní mrazy, nedostatek paliva a jídla, a také velká fyzická zátěž ovšem neustávala. Skupina navíc musela zpomalit kvůli Oatsovi, který měl velké omrzliny na nohou.
Oates, vědom si svého handicapu, jenž se stal přítěží pro celou skupinu, se rozhodl pro gentlemanské řešení. Dne 17. března opustil stan se slovy: „Jen jdu ven a možná tam nějakou dobu pobudu“. Odešel na smrt.
„Snažili jsme se ho zastavit, ale zároveň jsme si uvědomovali, že je hrdinou a pravým britským gentlemanem. Všichni doufáme, že až přijde naše chvíle, budeme schopni nevyhnutelnému čelit v podobném duchu,“ napsal si tehdy Scott do deníku.
Netušil, že si právě předpověděl budoucnost. V polovině března zbývalo expedici do dalšího zásobovacího stanoviště pouhých osmnáct kilometrů. Její postup však zastavila divoká vánice. Na kost vyhladovělí, promrzlí a dehydratovaní muži se začali smiřovat se svým osudem. Závěrečné řádky ze Scottova deníku pocházejí z 29. března.
Scottův poslední dopis manželceMé vdově Nejdražší miláčku, jsme v úzkých a mám pochybnosti, zda to zvládneme. Využívám onoho malého zdroje tepla k psaní dopisů, a připravuji se na možný konec. První dopis je samozřejmě pro Tebe. Pro tu, na níž myslím, ať už bdím nebo spím. Pokud se mi něco stane, chtěl bych, abys věděla, jak moc jsi pro mě znamenala, a že mě při odchodu provázejí pouze krásné vzpomínky.(...) Byl bych rád, kdyby sis z těchto skutečností odnesla také nějakou útěchu – nebudu trpět žádnou bolestí, ale odejdu ze světa svěží a plný zdraví a elánu. (...) Drahé srdce, chci, abys celou situaci brala rozumně, a jsem si také jist, že tak učiníš. Těšil jsem se, že ti budu pomáhat s výchovou našeho chlapce, ale je velkým zadostiučiněním cítit, že je u tebe v bezpečí. Myslím, že by o něj i o tebe měla země, pro kterou jsme koneckonců obětovali své životy, zvlášť pečovat.(...) Nejdražší, nehýčkej po mé smrti žádné sentimentální žvásty o novém manželství. Až přijde ten pravý muž, který ti v životě pomůže, měla bys být zase šťastná. Doufám, že budu dobrou vzpomínkou. (...) Kvůli zimě není snadné tu psát, ale věř, že jsem tě miloval. Mé myšlenky se musely neustále zabývat tebou. Nejhorší na této situaci je myšlenka, že tě už neuvidím, ale nevyhnutelnému je třeba čelit. |
Nehybná těla členů výpravy nalezly pátrací čety až v listopadu. Britská veřejnost se o osudu národní výpravy dozvěděla v únoru následujícího roku. Ze Scotta se pak stal národní hrdina.
Záporák Amundsen a hrdina Scott?
Scott v době dobývání jižního pólu nebyl žádným zelenáčem. Už dříve si připsal na Antarktidě úspěchy – s expedicí Discovery prozkoumal část Rossova moře a objevil Zemi krále Edvarda VII. A následovala další expedice, při níž Scott pronikl přes Západní hory až do Viktoriiny země.
Amundsen měl proti Scottovi na jižním pólu výhodu. Pojídal maso z tučňáků |
I v tomto neskutečném příběhu se ovšem potvrdilo, že dobrodružné srdce touží po metách nejvyšších. V případě Scotta se nejednalo o nic menšího než o jižní pól. Expedice Terra Nova za ním vyrazila v červnu 1910. „Hlavním cílem této expedice je dosáhnout jižního pólu a zajistit Britskému impériu čest tohoto úspěchu,“ prohlásil tehdy Scott. V Melbourne ovšem obdržel telegram, který všechno změnil.
Na scéně se totiž objevil Nor Roald Amundsen, jenž do té doby plánoval dobýt pól severní. Své plány ovšem přehodnotil v září 1909, kdy si severní pól začali nárokovat Američané Robert Peary a Frederick Cook. Malé velké tajemství, že místo severního pólu se jde dobývat ten jižní, si nechal Amundsen až do poslední chvíle pro sebe.
Dnes je již možné střízlivě vyhodnotit, že Amundsen byl na expedici nepochybně lépe připraven, a že mu do karet také zahrála větší štěstěna v podobě počasí.
Norský polárník zvolil pro svou výpravu kožešiny a také lehké saně tažené výlučně psy, z nichž někteří posléze posloužili i jako potrava. Scott naopak nevhodně zvolil látkové oblečení a v jeho neprospěch zahrál i malý počet psů spolu s neefektivními sibiřskými poníky, motorové saně a také nedostatek potravy. Smůla mu na závěr přinesla sněhovou bouři.
Tehdy však Amundsenův nesporný úspěch zastínila heroická Scottova sláva. Příběh o britské expedici, jež na Antarktidě byla vydána všanc uměle vykonstruovanému závodu a zahynula, udělala z Amundsena tak trochu záporáka, který se zachoval nesportovně.
Selfie na prodej
Snímky z nešťastné expedice Terra Nova dnes najdeme zakonzervované ve Scottově polárním výzkumném ústavu. Když pátrací čety objevily těla nešťastných polárníků, našli kromě negativů i sadu snímků z průběhu expedice. Ty stihl ještě v táboře na Evansově mysu vyvolat Frank Debenham, jeden ze tří geologů Terra Novy, který se poté tragické cesty na pól kvůli zranění kolene nezúčastnil.
Jak ale fotografie vznikly v tak nehostinném prostředí v dobách, kdy byly aparáty do extrémních podmínek ještě dalekou budoucností? Hrozilo nebezpečí přimrznutí kůže ke kovu na fotoaparátu, úroveň osvětlení bývala ošidná, a pořídit tak kvalitní snímek nebylo jednoduché.
Tyto problémy vyřešil hlavní fotograf expedice Herbert Ponting. Přestože Terra Nova se vydala na cestu více než dvacet let po vynálezu fotografického filmu, dal přednost lehkému kompaktnímu fotoaparátu a snímkům pořízeným na skleněné desky. Pořídil i krátké filmové sekvence na takzvaný kinematograf. Základy práce s fotoaparátem pak předal některým členům expedice, na níž se vzhledem ke svému pokročilému věku sám nevydal.
Otisk, pořízený z originálního skleněného negativu, který pomocí automatické spouště pořídil Bowers, šel v roce 2017 do aukce. Prodal se za 12 500 liber (zhruba 360 tisíc korun).
Místa smíření
V listopadu 1956 vybudovali členové amerického námořnictva 100 metrů od Jižního zemského pólu na Antarktidě výzkumnou stanici. Na počest obou dějinných událostí, jedné tragické a druhé šťastné, byla pojmenována Amundsen–Scott (Amundsen–Scott South Pole Station).
K odhalení katastrofy pomohly Scottovy deníky. Těla mrtvých polárníků se spolu s nimi našla zmrzlá ve stanu 12. listopadu 1913. Pátrací četa stan s těly zavalila a navršila na něj sněhovou mohylu. Oatsovo tělo se nikdy nenašlo.
Na svazích Observation Hill s výhledem na poloostrov Hut Point byl později vztyčen kříž s pěti jmény mrtvých britských polárníků a citátem z Tennysonova Odyssea: „Usilovat, hledat, nalézat a nevzdávat se“.
Slavné fotografiePokračování seriálu iDNES.cz, který nabízí příběhy slavných zpravodajských fotografií – ať už vznikly na bojištích, při přírodních katastrofách, ve vesmíru nebo „jen“ zachycují lidské osudy. Již jsme psali: Stando, ty jsi vyfotil zázrak. Jak vznikl unikátní snímek v louži? „Tak to Palach nechtěl.“ Fotka skauta vyprovodila Čechy do normalizace Vášnivý polibek v Paříži pošpinily soudy. Fotografovi zničil podzim života Otec legendy vyfotil v Moskvě okamžik národní extáze. Rusy uplácel čokoládou Válečné porno? Zmrzačil ji manžel, portrét měl obhájit boj s Tálibánem |