Skutky, ze kterých je Dlouhý obžalován, se staly v 50. letech. Okresní soud v Semilech, který v tomto případě rozhodoval jako první, došel k závěru, že na bývalého náčelníka Veřejné bezpečnosti se vztahuje amnestie prezidenta Antonína Novotného z roku 1960. Znamenalo by to, že lidé, kteří se podíleli na násilné kolektivizaci na počátku padesátých let, by nebylo možné potrestat. Takových případů je více.
Nejvyšší soud ale zprošťující verdikt zrušil. Semilské soudkyni vytkl, že náležitě nevysvětlila, proč by se na případ Dlouhého měla vztahovat amnestie. Ta totiž zdaleka nebyla plošná, byly z ní mimo jiné vyňaty činy, které zasáhly do majetku. Jenže právě takové důsledky mělo rozhodování takzvaných vysídlovacích komisí, z nichž v jedné působil i Dlouhý.
„Soudy nižších stupňů již vůbec nepřipustily či nevzaly v úvahu, že obžaloba byla na obviněného podána z toho důvodu, že osoby, které nebyly souzeny - členové rodiny, byly nejen cíleně vysídlovány z místa jejich trvalého pobytu, ale také zbavovány svého majetku,“ vytkl semilskému i odvolacímu soudu Nejvyšší soud (dále jen NS).
Soud v Semilech řízení odbyl, věcí se pořádně nezabýval
Senát NS vedený Janem Egelmannem měl výhrady i k tomu, jak semilský soud postupoval. O případu totiž rozhodl v neveřejném jednání, kdy žalobkyně přečetla obžalobu, přísedící nahlédli do spisu, a tím bylo rozhodování odbyto. „Před vydáním rozhodnutí nebyly z hlediska použití příslušného ustanovení rozhodnutí o amnestii důsledně objasněny a posouzeny všechny skutečnosti, které jsou pro konečné řešení otázky, zda je dán důvod pro zastavení trestního stíhání stanovený v § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř., významné,“ konstatuje ve svém rozhodnutí NS.
Závěr NS je pro ostatní soudy závazný. Ten, ke kterému došel v případě bývalého náčelníka VB, má proto význam i pro další podobné kauzy. Je ale nutné podotknout, že NS ve svém rozhodnutí přímo neřekl, že pro Dlouhého amnestie neplatí. Z jeho závěru ale plyne, že amnestii z roku 1960 nelze aplikovat plošně a bez rozmyslu. Soudy musí vždy pečlivě zvážit všechny okolnosti, a NS ve svém rozhodnutí jmenuje ty, na které nesmí zapomenout.
Dlouhý byl v 50. letech náčelník Okresního oddělení Veřejné bezpečnosti v Turnově a členem vysídlovací komise, která se zabývala osudem lidí, které režim označoval za vesnické boháče. V roce 1952 a 1953 tato komise rozhodla o vysídlení 12 rodin, z nichž mnohé měly v té době nezletilé děti. Majetek připadl Jednotnému zemědělskému družstvu (JZD).
Vysídlení bylo záměrně kruté
Vysídlovací komise jednaly podle tajné ministerské směrnice, která byla nezákonná i podle tehdejších pravidel. V roce 1954 byla zrušena. Škody, které kvůli ní byly napáchané, se ale týkaly minimálně desítek rodin, které přišly o všechno. Jak popisuje obžaloba Dlouhého, samotné vystěhování určených rodin probíhalo záměrně krutě. Například se postižení o vystěhování dozvěděli na poslední chvíli, takže si nestihli ani sbalit osobní věci.
Navíc prováděcí orgány rozhodovaly, které věci si vzít nesmí, a počítaly do toho i sukni nebo osobní prádlo, i když původně se příkaz neměl vztahovat na osobní potřeby, ale jen na hospodářský majetek. „Podle svědka J. K. jim byl zabaven veškerý majetek a nesměli si s sebou vzít ani nic k jídlu,“ uvádí se v dovolání nejvyššího státního zástupce. Další svědek, tehdy dítě, soudu popsal, že on sám musel v usedlosti nechat i svou tašku s učením.
NS se nyní zabývá i dalšími podobnými případy (více zde). Již v minulosti byl za účast na násilné kolektivizaci odsouzen muž z Olomoucka. Stíhaní lidé jsou dnes již v pokročilém věku, nezřídka starší 80 let. Někdy jejich stíhání zabraňuje jejich zdravotní či mentální stav.
