„V západní Evropě jsme méně důvěřiví k cizím lidem a nedáváme se s nimi běžně do řeči. S tím jsem se v táborech nikdy nesetkala,“ popisuje Barochová svá setkání s obyvateli provizorních táborů, v nichž běženci vyčkávají na možnost vydat se dál do Evropy.
Migranty, na které během své cesty do Řecka a Turecka reportérka narazila, vnímá jako vstřícné lidi snažící se odpovídat na všetečné dotazy a ochotné pustit cizince i do svého skromného soukromí ve stanech, kde dočasně bydlí. Přestože projížděla tábory právě v době, kdy se k velké nelibosti utečenců uzavírala hlavní trasa přes balkánské státy, migranti se k evropské novinářce chovali slušně.
On-line s Annou BarochovouKladení otázek již skončilo. Jak na ně reportérka odpovídala, si můžete přečíst zde. |
Mnoho čtenářů se v rozhovoru ptalo, jak si imigranti představují svůj budoucí život v Evropě. „Někteří neměli představu, co budou dělat, a nyní mají jediný cíl se do Evropy vůbec dostat. Jiní by chtěli dělat práci, kterou dělali dřív,“ popisuje reportérka uvažování běženců, s nimiž mluvila. Mezi mladými lidmi podle ní převažuje touha dokončit studium.
Migranti podle Barochové doufají, že v Evropě získají azyl a začnou nový život. Dál do budoucnosti zatím nehledí. „Informace získávají stejně jako většina z nás - umí číst, vědí, co je internet a na zbytek se zeptají,“ glosuje pak rozšířené pochyby čtenářů o tom, jak si lidé z Asie a Afriky utvářejí představy o životě v západním světě.
Mnozí běženci by se prý rádi do Sýrie vrátili, až tam bude prokazatelně bezpečno, vysvětluje reportérka v další odpovědi. Jestli takové podmínky zajišťuje současné příměří, si však říct netroufá.
Pomahači a pašeráci
Na migračních trasách se ale pohybují i další lidé. Někteří se snaží na současné krizi vydělat a nabízejí utečencům možnost překonat fyzické překážky. „Uprchlická krize vytvořila podhoubí pro pašeráky, kteří spolupracují podle politiků i expertů napříč hranicemi,“ říká reportérka. „Jedna věc je však dostat se do Evropy, úplně jiná získat tu azyl,“ popisuje dále problémy, na něž migranti naráží.
Pašeráky považuje reportérka za jeden z největších problémů. „Fungují jako síť, předávají si běžence na nádražích, prodávají jim falešné vesty a slyšela jsem, že někdy je pak už nenechají couvnout a donutí je nastoupit na loď, i když nechtějí,“ uvádí novinářka. „Slibují jim cestu do Evropy a podle odborníka na migraci už fungují i takoví, kteří slibují snadnou integraci do společnosti,“ doplňuje.
Jiní lidé se zas do oblastí vydávají, aby běžencům poskytli nezištnou pomoc a zlepšili jejich životní podmínky. Na jejich úlohu a úspěšnost se ptá jeden ze čtenářů. „Hodně práce odvádí UNHCR, která spolu se Samaritans vede oba tábory na Chiu. Zdravotně pomáhá Červený kříž a Lékaři bez hranic,“ jmenuje Barochová některé z humanitárních organizací.
Vyzdvihuje však také roli jednotlivců a skupin, které se do táborů sjíždějí z různých koutů světa. „Hodně práce odvedou dobrovolníci, kteří přijedou jen tak na vlastní pěst a nejsou v žádné organizaci,“ upozorňuje.
Brání se také tvrzení, že by migranti pouze natahovali ruce a s ničím nepomáhali. „Není pravda, že by po sobě všude neuklízeli. Dobře si pamatuji, že například při minulé cestě po táborech na Balkáně v táboře sbírali odpadky,“ popisuje svou zkušenost. „Když jsem se nyní ptala například na trajektu, jestli po nich zůstává nepořádek, tak mi stevardka řekla, že ne víc, než po jiných cestujících,“ dodává.
České výhrady
Čtenáře zajímalo také, kde na nákladnou cestu berou lidé peníze. „Často uvádí, že se rodina složí, aby mohli vycestovat. Mnohým peníze po cestě dojdou a musí pracovat, aby si na další cestu vydělali,“ odpovídá Barochová. „Takhle žije početná menšina například v Basmane v Izmiru,“ odkazuje k jedné ze svých reportáží z Turecka (článek si přečtěte zde).
Na dotaz, proč lidé opouštějící svou vlast nezůstanou v první bezpečné zemi, podotýká reportérka, že „podle vedoucího hotspotu na Chiu jich několik o azyl v Řecku požádalo, ale není jich moc.“ Upozorňuje ovšem, že 2,7 milionu migrantů zůstává v Turecku, které se jich ujalo.
Na častou výtku, proč lidé nezůstanou ve své vlasti a nebrání ji, odpovídá novinářka obezřetnou poznámkou: „Málokdo může říct, jak by se zachoval, kdyby mu šlo o život.“
Pocit, který v ní po cestě zůstal, nakonec shrnuje takto: „Nikde na jihu není pohled na uprchlíky tak vyhrocený jako v Česku. Ačkoliv my jsme celou uprchlickou krizí zasaženi oproti nim zcela zanedbatelně.“
