Britské ministerstvo zahraničí je po desetiletí střežilo v útrobách nepřístupných archivů. Schované za ostnatými dráty na pozemku známém jako Hanslope Park, kde rovněž sídlí britská organizace HMGCC, jež má na starosti vývoj komunikačních technologií pro vládu a tajné služby.
Nesměli k nim ani historici, nepomohlo ani tradiční britské pravidlo třiceti let, což je doba, po jejímž uplynutí státní archivy obvykle tajné vládní dokumenty zveřejňují. Zbytečný byl i zákon o svobodě informací.
Britská diplomacie existenci koloniálních dokumentů přiznala teprve loni, u nejvyššího soudu, jenž řešil žalobu skupiny starých Keňanů na Londýn za utrpení, jež jim Britové způsobili během věznění při povstání Mau Mau (Keňané se odškodnění a omluvy dočkali).
Ministerstvo nakonec předalo staré koloniální záznamy národnímu archivu a ten v pátek zveřejnil jejich poslední část. Z ní vyplývá, jak moc si britská správa dala záležet, aby nezanechala ve vznikajících nezávislých zemích žádné kompromitující důkazy. Ať už kvůli poškození reputace (třeba kvůli rasovým či náboženským předsudkům) a nejspíš také kvůli případným soudním žalobám za nepravosti spáchané koloniálními představiteli.
Dým nad Dillí
Čistka se v 50. a 60. letech minulého století nevyhnula žádné britské kolonii včetně Keni, Ugandy, Tanzánie, Jamajky či Malajsie. Získala i pojmenování: Operace dědictví. Londýn tehdy správcům kolonií posílal detailní instrukce, jak s citlivými materiály naložit. "Pokud budou dokumenty spáleny, musí z nich zůstat jen popel a ten musí být rozdrcen," nařídilo ministerstvo kolonií svým podřízeným.
Přičemž místní úředníci neměli mít tušení, že se něco takového děje. Výsledkem byly hořící vatry na zadních dvorcích britských koloniálních misí po celém světě. Vzplály před tím, než Britové předali správu místním, popsal list The Guardian. Londýn upozornil také na to, aby koloniální úředníci pálili dokumenty rozumně a neopakovala se situace z roku 1947, kdy udivení Indové sledovali, jak Dillí zahalil dým, jenž se nesl z hranice na britské misi.
Druhou možností bylo potopení svazků v moři. "Musí být v těžkých bednách a potopeny v hlubokých vodách, kde není proud, a co nejdále od pobřeží," nařizovaly instrukce. Podmínkou také bylo, aby se na likvidaci podíleli pouze "etničtí" Britové.
Mise splněna
Mnozí koloniální úředníci přitom z nařízení nebyli nijak zvlášť nadšení. "Jaksi mám pocit, že odmítnu to potěšení z myšlenky, jak pádluji v kanoi naložené těžkými bednami dokumentů, abych je vhodil do hluboké vody bez proudů v co největší vzdálenosti od břehu," psal tehdy třeba koloniální představitel pro Brunej A.M MacKintosh svým nadřízeným.
Co nebylo zničeno, muselo být převezeno do britské metropole. I transfer měl přísná pravidla. Dokumenty mohly putovat do Británie jen ve strojích královského letectva anebo v britských lodích, jimž velel britský kapitán. Právě tyto dokumenty skončily v Hanslope Park.
Nicméně jak podotkl deník The Daily Mail, zveřejněné dokumenty obsahují jen velmi skrovné informace o nepravostech páchaných Brity v koloniích. Z čehož podle něj vyplývá, že většina potenciálně výbušných spisů byla nejspíš zničena. A to včetně záznamů o mučení a zabíjení povstalců Mau Mau v Keni v 50. letech minulého století či o masakru 24 malajských vesničanů v roce 1948, jejichž příbuzní se stále snaží domoci odškodnění.
