Postupně vycházejí najevo podrobnosti pádu airbusu společnosti Air France, který se 1. června 2009 při rychlosti 198 kilometrů za hodinu zřítil s 228 lidmi na palubě do Atlantského oceánu. Nikdo nepřežil.
Policisté zveřejnili údaje z černé skříňky a list The Daily Telegraph publikoval na svém serveru konverzaci mezi dvěma piloty, kteří byli při začátcích potíží v kabině - sedmatřicetiletým Davidem Robertem a dvaatřicetiletým Pierre-Cedrikem Boninem.
"Co myslíš? Co máme dělat?" říká Robert, když se Airbus 330 začal v tropické bouři naklánět ze strany na stranu. "Nemám nad letadlem žádnou kontrolu, vůbec ho neovládám," odpovídá Bonin, zatímco kontrolka poklesu vztlaku pípla už pošesté během dvou minut.
Nevím, co se děje, ale klesáme
Marc Dubois, osmapadesátiletý kapitán letadla, měl zrovna v tu chvíli obvyklou přestávku a v kabině nebyl. Stroj měli plně na starosti jen Robert, který měl nalétáno 6 500 hodin, a Bonin, který letadlo řídil jen 2 900 hodin. Ve srovnání s 11 tisíci hodin, jimiž se může pochlubit kapitán, je to málo.
"Tak už jde?" zamumlal Robert netrpělivě, příchod Duboise do kokpitu očekával každou vteřinou. "Hej, co se to..." říká Dubois, jakmile se vrátil do kabiny. Robert odpovídá: "Co se stalo? Já nevím, nevím, co se děje."
Letadlo podle všeho začalo ztrácet výšku a tlak a ukazatele rychlosti jako by se zbláznily, pravděpodobně zamrzly. "Mám problém, nemám vertikální rychlost. Nemám žádné údaje," říká Bonin. Kapitán odpovídá: "Nevím, ale právě teď klesáme."
Žádné řeči o smrti
Air France argumentuje, že piloty vykolejilo několik zmatených signálů palubních přístrojů airbusu, ale výrobce letadel trvá na tom, že byly v pořádku.
"Alarm hlásící ztrátu výšky se několikrát zapnul a vypnul, a to v rozporu se skutečným stavem letadla. To silně přispělo k obtížím, které posádka měla při analyzování situace," prohlásila společnost Air France, která v souvislosti s tragédií spolu s výrobcem stroje čelí vyšetřování z neúmyslného zabití.
Když letadlo kleslo až k Atlantskému oceánu, posádka začala krátce panicky vykřikovat: "Jakou máme nadmořskou výšku?" Další pilot reagoval: "Jak to myslíš, jakou máme nadmořskou výšku?" Pak se ozvalo: "Klesáme."
Když narazili na vodu, palubní počítač hlásil: "Pokles, zvedni to, zvedni to, zvedni to, zvedni to." Stoupáme," křičí Bonin.
Posádka se ale vůbec nebavila o možnosti, že všichni v letadle nejspíše zemřou.
Poslední slova, která vyřkl kapitán Dubois, byla: "Naklonění deset stupňů." Za půl sekundy se nahrávání přerušilo.
