Manželka Helena Medková oznámila ČTK, že její muž "zemřel na nemoci a stáří".
V posledních letech už se Ivan Medek téměř nemohl hýbat a čas trávil ve svém bytě. Dál se ale zajímal o dění ve společnosti i politice. Ven ale - jak sám říkal - vlastně ani nechtěl. Iritovala ho doba orientovaná na spotřebu a rychlý úspěch.
Na otázku, zda ho ještě baví sledovat zprávy, odpovídal: "Nebaví, ale stále je sleduju. Rozčiloval jsem se vždycky, takže v tom pokračuju." - rozhovor z prosince 2008 čtěte zde
OHLASY NA ÚMRTÍ IVANA MEDKAVáclav Havel Ivana Medka jsem znal mnohá desetiletí jako muže pevných názorů a postojů. Byl signatářem Charty 77 a mnozí si jistě dodnes pamatují jeho komentáře z vysílání Hlasu Ameriky. V posledních letech jsem ho několikrát navštívil a vím, že navzdory těžké nemoci dění ve společnosti do poslední chvíle sledoval a komentoval. Jeho smrt mě velmi zasáhla, protože ho znám jako vzácného člověka i spolehlivého spolupracovníka, kterého jsem si vždy hluboce vážil. Mirek Topolánek Ivana jsem si vážil jako člověka, který si cení svobody natolik, že se kvůli ní vzdal i toho, co měl rád a co uměl, své práce. A který se naopak ani kvůli možnosti dál se věnovat své profesionální dráze nevzdal své svobody. Jeho odvážná vůle se projevovala v jeho přímém a neuhýbavém pohledu. Projevovala se v jeho hlase plném vnitřního klidu a síly. Projevovala se v jeho postojích, které neměnil ani před sametovou revolucí, ani po ní. Ani ve vynucené emigraci, ani během pobytu ve vysoké demokratické politice. Karel Schwarzenberg Ivana Medka jsem zažil ve Vídni, když tam byl zpravodajem, zažil jsem jej jako kancléře na Hradě. Byl uznávaná osobnost, ke které se všichni obraceli. Je to i pro mne osobně veliká ztráta. Karel Hvížďala Byl to doopravdy takový kníže ducha. Byl to člověk neobyčejně čestný, sošný, mramorový. Nikdy se neshrbil, neuhnul. Měl dobrý rodokmen a nezradil ho. |
Ačkoli původně vyrazil Medek po dráze hudební teorie a chtěl být historikem, skončil u politiky. V době předlistopadového exilu proslul zejména jako komentátor a objektivní zpravodaj Hlasu Ameriky. Aniž tušil, jak vysokou cenu má jeho hlas pro posluchače v Československu.
"Měl jsem štěstí, že jsem mohl přispět k některým věcem, které se povedly. Nakonec jsem dělal věci, o nichž jsem netušil, že je dělat budu," vzpomínal Medek.
Střet s Havlem nad jménem Zilk
V polistopadové době utkvělo širší veřejnosti jeho angažmá v kanceláři prezidenta Václava Havla.
Od roku 1993 řídil rozsáhlý odbor vnitřní politiky. Připravoval pro hlavu státu podklady pro rozhodování a politické analýzy. O tom, že byl pro Havla klíčovou osobou, svědčí například i dokumentární film Občan Havel.
Jejich přímá spolupráce skončila s rokem 1998, když prezident Medka odvolal. Před tím se střetli nad tématem českého státního vyznamenání pro dlouholetého starostu Vídně Helmuta Zilka. Odvolání s tím prý ale přímo nesouviselo, neboť bylo dohodnuté dříve.
Medek na základě informací o Zilkově minulosti a spolupráci s StB doporučil prezidentovi vyznamenání neudělit, o čemž se rozhodlo na poslední chvíli. Jako důkazy předložil informace od bývalého ředitele Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu Václava Bendy. O Zilkově spolupráci se dodnes vedou spory, naposledy se téma připomnělo letos na jaře. - čtěte Zilk s tajnými službami očividně spolupracoval, obrátil znovu Havel
Pestrý život mezi slavnými příbuznými
Ivan Medek se narodil jako syn legionáře a spisovatele Rudolfa Medka 13. července 1925 v Praze.
V jeho rodokmenu figuruje řada slavných jmen: byl bratrem malíře Mikuláše Medka, vnukem malíře Antonína Slavíčka a synovcem Herberty Masarykové (vnučky prvního československého prezidenta T.G .Masaryka).
Studoval skladbu a hudební teorii na konzervatoři, po válce byl hudebním kritikem v denním tisku a spolupracoval s dirigentem Václavem Talichem a Českou filharmonií. V šedesátých letech byl jejím jednatelem a dramaturgem.
V 70. letech pak pracoval jako redaktor hudebního vydavatelství Supraphon a podepsal Chartu 77. A začala mu krušná léta. Odnesl si z nich krédo "nevěřit komunistům nikdy nic". - čtěte také Komunisti to říkají, ale zdravotnictví zdarma nebylo ani za nich
Sousto pro komunisty
O místo v Supraphonu po podpisu charty přišel a střídal různá zaměstnání. "Myl jsem celé dny nádobí v hospodě, a když jsem měl volno, další hodiny jsem trávil u policejního výslechu," vzpomínal Medek.
Dělal také saniťáka nebo šatnáře a pozvolna poznával, že jediným řešením je emigrace. Poslední kapkou byla policejní akce, kdy ho vyvezli za Prahu a zbitého a omráčeného pohodili ve škarpě. V srpnu 1978 emigroval do Vídně.
Tam se angažoval ve prospěch uprchlíků a navázal dlouholetou spolupráci s rozhlasovou stanicí Hlas Ameriky, která vydržela až do začátku svobodných devadesátých let.
Tehdy se Ivan Medek vrátil do vlasti, aby nabídl své služby Václavu Havlovi a opět spolupracoval s Českou filharmonií a Hlasem Ameriky. Do zániku federace také vedl radu pro rozhlasové a televizní vysílání.
Po zvolení Václava Havla prvním českým prezidentem nastoupil v roce 1993 na Hrad jako ředitel odboru vnitřní politiky Kanceláře prezidenta republiky. Od března 1996 do konce roku 1998 vedl celou kancelář.
V dubnu 1999 neúspěšně kandidoval za Čtyřkoalici (KDU-ČSL, Unie svobody, ODA a DEU) v doplňovacích volbách do Senátu v Praze 1.
Medek byl dvakrát ženatý. Z prvního manželství s Ljubou Medkovou-Strakovou má tři děti. Za svoji práci i postoje získal řadu vyznamenání, mimo jiné Řád T. G. Masaryka III. třídy a medaili Za zásluhy (1999).
