Pouze částečný úspěch
Z velkého množství vajíček se totiž v dělohách náhradních matek ujmou jen některá. V případě Dolly vědci z týmu Iana Wilmuta z Roslinova ústavu nechali splynout 277 párů buněk. Uspokojivě se ale vyvíjelo jen 29 embryí z nich. Ta badatelé implantovali do děloh třinácti ovcí. Narodilo se však pouze jedno jehně - Dolly.
Vrozené vady
Dodnes přitom klonovaná zvířata přicházejí na svět s vrozenými vadami. Často mají až dvojnásobnou hmotnost, potýkají se s nedovyvinutými orgány a mají sníženou imunitu. Jejich organismus navíc předčasně stárne.
U Dolly, která dnes trpí artritidou, se ale zatím neprokázalo, zda jde o důsledek klonování. Taková zvířata také brzy umírají, aniž na svět přivedli potomka. I když nejslavnější ovci se to před necelými čtyřmi roky povedlo.
Jedou i pokusy s klonováním člověka
I pokusy s klonováním lidských embryí se v posledních letech rozšířily, a to i přesto, že to ve většině zemí zákony v podstatě nedovolují.
Například podle zatím jediné mezinárodní dohody o klonování, protokolu Rady Evropy, platného od loňského března, jsou zakázány všechny činnosti, jejichž cílem je vytvořit člověka geneticky identického s jiným živým nebo mrtvým člověkem. Vědci však pokusy provádějí tajně a využívají mezer v legislativě.
To se chystá provést i italský lékař Severino Antinori, který loni v březnu poprvé oznámil záměr přivést na svět klonované dítě. Podle něj je metoda, kterou vznikla Dolly, legální i u lidí, neboť buněčné jádro oplodněné vajíčkem vložené do jiného jádra nelze považovat za embryo.
První transnukleární klonování (přenosem buněčného jádra) s lidskými vajíčky provedli již v roce 1993 Jerry Hall a Robert Stillman ve Washingtonu. Jimi naklonovaná lidská embrya se vyvíjela - ovšem do určitého stadia. A zde spočívá jádro věci. Měřítkem úspěšnosti je totiž právě to, kolik vývojových stádií
zárodek přežije, či mu je dovoleno přežít.
Průlomovým se zdálo i prosincové oznámení společnosti ACT z amerického Worcestru o úspěšném naklonování lidského embrya. To se však v okamžiku zániku skládalo jen ze šesti buněk ve vývojovém stádiu, ve kterém by jich mělo mít asi 60. Proto je obtížné odhadnout, zda tento zárodek obsahoval použitelné kmenové buňky. Právě tyto univerzální buňky, které jsou schopné se dále diferencovat na kterékoli buňky v těle, stojí ve středu vědeckého bádání.
Terapeutické klonování má zelenou
Kromě reproduktivního klonování, při němž se člověk pasuje do role Stvořitele a vytváří fyzicky totožné jedince, totiž existuje i terapeutické klonování. Jeho cílem je vytvořit náhradní lidské tkáně, které by imunitní systém pacienta neodvrhl jako cizí.
Začátek je v obou případech stejný: z odebrané tkáně, která se v laboratoři namnoží, se izolují buněčná jádra, která se vkládají do vajíček, z nichž byla odstraněna jádra - nositelé genetické informace. Tak vznikne embryo geneticky totožné s dárcem, které se buď vloží do dělohy matky nebo se nechá vyvíjet v laboratorních podmínkách.
Ve druhém případě se pak vyberou kmenové buňky, jež vědci pomocí růstových faktorů přinutí změnit se v buňku orgánu, který je potřeba. Tato metoda, jež dává mimo jiné naději nemocným Parkinsonovou či Alzheimerovou chorobou, je ověřena jen u zvířat.
Kromě transnukleárního existuje poměrně rozšířené klonování embryonální - dělení oplodněného vajíčka a klonování molekulární, při němž genetici kopírují kousky řetězu deoxyribonukleové kyseliny DNA, včetně celých genů.
Od pradávna se klonuje i sama příroda jako například v případě měnavky či jednovaječných dvojčat. Člověk začal klonovat už od počátku devatenáctého století - roubováním rostlin.
