Rozkazy odmítli nebo je nemohli poslechnout.
Za neuposlechnutí rozkazu na válečné misi hrozí grabštejnským psovodům Petrovi Bošukovi a Martinu Nývltovi až pětileté vězení (více o případu čtěte zde).
Se svými psy vycvičenými na vyhledávání výbušnin byli součástí dvou týmů složených převážně ze secvičených chrudimských výsadkářů. Oba psovodi svorně tvrdí, že své úkoly, spočívající v prohledávání vytipovaných domů, kde se mohly ukrývat zbraně nebo výbušniny, bez námitek plnili. Nývlt chodil navíc v noci hlídkovat i do obrněného auta, i když neuměl ovládat kanón ani granátomet. Nemohl prý jen loni 7. května spolehlivě v zákleku krýt záda patrolujícím výsadkářům, když měl psa na vodítku.
Jeho kolega Bošuk zase odmítl hlídat spící vojáky ve voze vybaveném zbraněmi, které neuměl ovládat. Na rozdíl od kolegy Nývlta se proti svému začlenění do nočních hlídek ohradil hned. V inkriminovaný den se navíc v souladu s předpisy staral o svého psa.
"Z výpovědí svědků vyplývá, že rozkazy byly v Afghánistánu zcela evidentně vydávány v rozporu s předpisy. V případu pana Bošuka se navíc o rozkaz vůbec nejednalo. Pokud přijde voják nižší hodnosti a neřekne mému klientovi, který je u jednotky jen pár hodin, že je nadřízený, je to neuvěřitelné," je přesvědčen advokát obou grabštejnských vojáků Jiří Císař.
U soudu vypovídali řadoví vojáci i velitelé. "Za prvních sedm dní se Nývlt účastnil všech sedmi patrol. Z prohlédnutí objektu, pokud vím, neměl obavu," vypověděl lékař jednotky, který se účastnil patrol, a pokud to situace vyžadovala, plnil roli střelce. Dne 7. května dopoledne byli oba vojáci od sebe dvacet metrů. Každý měl hlídat jednu ulici. "Slyšel jsem emotivní scénu. Mířil jsem, ale krátce jsem se tam podíval. Velitel říkal, že každý voják je především střelec a pak teprve přichází jeho specializace. Nývlt v tu chvíli držel psa za krk, a říkal, ať se podívá, co to s ním dělá," vypověděl lékař.
Chtěl jsem mít jen lidské jednání, tvrdí velitel stráže
Martin Nývlt u soudu vysvětloval, že musel dorážejícího psa, který mu nedovoloval mířit, držet u země za obojek. Pes se domníval, že si s ním chce klečící pán hrát. Velitel pak psovoda, který podle jeho slov mohl ohrozit bojeschopnost jednotek, odeslal k obrněným autům. Zbytek mise pak Nývlt odsloužil u druhé skupiny. A jeho místo zaujal Petr Bošuk.
Ten měl pár hodin nato s nadřízenými také konflikt, když jej chtěl velitel stráže zapojit do nočního hlídkování. A Bošuk to odmítl. Měl vyšší hodnost a podle vojenských řádů se začal staral o psa. Vypověděl, že mu velitel skupiny řekl, že jej už nebude večer potřebovat.
"Nývlt předtím chodil na noční hlídky, bral si s sebou psa do střelecké věže. Bošuk mi ale řekl, že tam od toho není. Já jsem dostal rozkaz od svého nadřízeného Formánka, který jsem šel provést. Přišlo mi zbytečné dělat v bojové akci nástupy a určit jim vše jmenovitě. Chtěl jsem mít lidské jednání a nemít z toho pokec," popsal velitel stráže Válek systém udílení rozkazů během mise.
Velitelé o psech nic nevědí
Dlouholetý velitel grabštejnské základny plukovník Josef Růžička, který se neúčastnil samotného soudního přelíčení, své svěřence hájí. Neštěstím dnešní armády je podle něj to, že velitelé vědí o psech velmi málo, což prý bylo jasně patrné podle reakcí po soudu.
"Martin Nývlt měl hlídat perimetr, měl ale psa určeného pro hledání výbušnin a to byl ten problém. Kdyby měl psa určeného k bojovému použití, tedy hlídkového, choval by se jinak. Pes na vyhledávání výbušnin není zvyklý na tento způsob zacházení. Ta práce je maximálně namáhavá, pes na vyhledávání výbušnin musí být absolutně v pohodě. Měl by být spíše v ústraní a nasazován hlavně při vyhledávání. Je to namáhavá práce, hlavně při teplotách nad čtyřicet stupňů, které v té době panovaly," popsal Růžička.
Podle Růžičky celý spor rozhodně neměl skončit až u soudu. "Z toho, co jsem zatím viděl, mi přijde, že je to spíš záležitost, kterou si měli vyřídit sami vojáci a k soudu se to dostat nemuselo," vysvětlil.
