"Kde je psáno, že dyslektik musí chodit do zvláštní školy? Může klidně vystudovat vysokou školu, ale ze zvláštní se na ni nedostane," vysvětluje učitelka z prvního stupně Lenka Foučková.
Ona i její kolegyně mají ve třídách děti, které v praktické (dříve zvláštní) škole mohly skončit. Příkladem je školák s vývojovou dysfázií (porucha postihující vývoj řeči). "Měl doporučení do praktické školy, škola ho tam tedy mohla s klidným svědomím poslat," popisuje Barbora Šebová z Centra podpory inkluzivního vzdělávání, s nímž škola spolupracuje.
S pomocí centra se podařilo sehnat pro školáka peníze na asistenta. Teď chodí do čtvrté třídy a společně s ním tam jsou i další děti se speciálními vzdělávacími potřebami - s poruchami pozornosti, dysgrafici, dyslektici.
Dvakrát do týdne se děti ze 4.C dělí na skupiny, jedna má český jazyk ráno, druhá odpoledne. Stejně se dělí i matematika. V jedné skupině jsou kromě dětí s poruchami i ty, kterým učení nejde zrovna "levou zadní".
CO JE INKLUZE?Cílem inkluzivního vzdělávání je, aby různě znevýhodněné děti zůstávaly v hlavním vzdělávacím proudu. Tedy aby chodily do základních a nikoli do speciálních (bývalých zvláštních) škol. Nosnou myšlenkou inkluze je snaha poskytnout všem dětem odpovídající a nejlepší možnou úroveň vzdělání bez ohledu na jejich specifické potřeby. V jedné třídě se tak společně učí děti s poruchami učení, ze sociálně vyloučených lokalit či se zdravotním handicapem. |
"Během půlené hodiny s dětmi dělám věci, které by ty zbylé už nebavily, používáme například různé pomůcky, které jim s učením pomáhají. Často se ale hodiny vůbec neliší," vysvětluje třídní učitelka Arnoštka Březková.
Polovina hodiny se místo v lavicích odehrává vzadu ve třídě na koberci. Děti se nejdříve trochu protáhnou, pak jim učitelka rozdá kartičky s různými slovy, aby si zopakovaly tvrdé souhlásky hy, chy, ky, ry, dy, ty, ny. "Žáci ze 4.C byli bystrý," vymyslí větu jeden z žáků. "Bystří," opraví ho učitelka a po kartičkách rozdá čtvrťákům malé pípací "ovladače". Začne říkat slova jako pereme, mlynář, neumím a žáci mají za úkol pípnout krátce po krátké slabice a dlouze po dlouhé.
Na závěr učitelka dětem rozdá papíry s textem, v němž opravují chyby. Ona sama si sedá ke školákovi s těžkou dysfázií a čte mu. "Dávají se mu špatně slova dohromady, sám to nepřečte, ale když mu čtu já a jsou tam chyby, tak to pozná a opraví je," vysvětluje.
Rozdíly při hodině nepoznáte, to až když otevřete sešit
Druhou hodinu čeká školáky - tentokrát z 2.C - matematika. To, že chodí do třídy i autista, poznat nejde, zrovna matematika mu jde na jedničku. Jeho asistentka Michaela Smažáková se tak během hodiny věnuje holčičce na hranici mentálního postižení, které sčítání a odčítání nejde.
"Chodím i do hodin českého jazyka a přírodovědy, chlapec-autista ale moji pomoc potřebuje spíše mimo vyučování," vysvětluje asistentka, která pomáhá ještě jedné školačce, která ale právě chybí.
"Doma mluví jen olašskou romštinou. Česky se začala učit až těsně před první třídou," popisuje. Měla jít do praktické školy, dali jí ale šanci tady. I ona by potřebovala asistenta.
"Asistenti nejsou ze strany státu moc systematicky podporovaní a navíc letos nebude dávat v podstatě vůbec nic na asistenty pro děti se sociálním znevýhodněním, což je například jazyková bariéra," vysvětlila Šebová s tím, že holčičce alespoň zajistili doučování.
KDE HLEDAT POMOC?Centrum podpory inkluzivního vzdělávání je projekt ministerstva školství, který byl spuštěn 1.6. 2009, potrvá tři roky. Ve vybraných lokalitách (Praha, Plzeň, České Budějovice, Hradec Králové, Most, Brno, Olomouc, Opava a Karviná) byla zřízena centra, v nichž pracuje koordinátor, sociální pracovnice, pedagog-didaktik, speciální pedagog, kulturní antropolog, školní psycholog a projektový manažer. Tým se snaží pomáhat škole s konkrétními problémy, které aktuálně řeší v souvislosti s inkluzí. |
"Když jsou všichni v jedné třídě, tak během výuky skoro nepoznáte, jak jsou odlišné. To jde poznat, až když třeba otevřete sešit," dodává Březková.
"U této školy jsme nezažili, že by se chtěli zbavit nějakého dítěte jen proto, aby si ulehčili práci," chválí Barbora Šebová z Centra podpory inkluzivního vzdělávání. "My jejich přístup pracovně nazýváme intuitivně inkluzivní, protože to nemají podložené teoriemi a školeními, ale řídí se zdravým rozumem, kdy usilují o to, aby děti mohly chodit do normální školy."
Kde bude dítěti lépe?
Spíše než první je podle ředitele školy Jaroslava Březky pro žáky i učitele obtížnější druhý stupeň. "Máme tu různě znevýhodněné děti a klademe si stále otázku, zda je u nás dětem dobře, a to především na druhém stupni," říká Březka s tím, že přejít na praktickou školu není v Úvalech problém, školy spolu dokonce sousedí.
Březka je ale přesvědčen, že klasická škola dá dětem mnohem víc než praktická. A podle něho to platí i naopak, i zdravé děti se mohou od těch ostatních hodně naučit.
"Někdy říkám paní ředitelce z praktické školy ‘Pojďte, spojíme školy a budou se tu učit všichni pohromadě’. Některé děti by se učily ve speciálních třídách, ale pak by se potkávaly na chodbách, trávily by spolu víc času," uzavírá ředitel s tím, že jednou k tomu třeba dojde.
