O Africe mluví s respektem, ale i s láskou. Tvrdý a náročný kontinent. Člověka posílí, nebo zabije. Zuzana Beranová při cestě do školy stávala před pamětní deskou Adamsonové. Sen o tom, že se do Afriky vypraví, se jí splnil.
Jak často se vracíte do Opavy?
Jednou do roka. Na dovolenou, aby člověk nabral síly. Moje dovolená, to je takový odškrtávací seznam toho, co musím ochutnat. Smažený sýr, svíčková, větrníky, kyselé okurky. Taky se sem paradoxně jezdím ohřát. Namibie je na opačné polokouli, teď je tam zima.
Zuzana Beranová
|
Afrika se stala vaším druhým domovem. Čím vám učarovala?
Dostala se mi pod kůži. Už jsem si životu tam tak přivykla, že si to neumím jinak představit. Nejde nic plánovat, musíte neustále improvizovat. Překvapivá je například neproniknutelnost uvažování Afričanů. Nelze tam nalézt logiku. Uvažují na základě pověr, tradic, instinktů. Specifikem je i čas. Říkají: Vy Evropané máte hodinky, my v Africe máme čas. Oni si určují, kdy nastane správná doba. Když máte termíny, do kterých je třeba něco stihnout, je to i frustrující.
Musíte bojovat sama se sebou?
Afrika slouží jako urychlovač vlastností. To špatné velmi rychle vystoupí na povrch. Já se třeba snažím nevybuchnout. Dvacetkrát se ovládnu, ale po jednadvacáté vypěním. Když běloch odhalí své emoce, Afričané to berou jako slabost. Oni sami si umějí s emocemi lépe poradit, od malička vyrůstají v širokých rodinách, v malém prostoru se spoustou lidí.
Dá se říct, že do Keni vás přivedla Joy Adamsonová. Jaký byl rozdíl mezi očekáváním a realitou?
Joy Adamsonovou jsem obdivovala od dětství, vzbudila ve mně sen dostat se do Keni. O něco později jsem rozeslala asi osmdesát žádostí neziskovým a humanitárním organizacím, které tam působily. Neúspěšně. Když jsem pak poprvé vstoupila na keňskou půdu, okamžitě mě okouzlila. V Africe je člověk vystaven extrémním krásám, jsou tam nádherná místa, bohatá kultura.
To je ale asi jen jedna stránka kontinentu.
Ano, přítomno je i nebezpečí - kriminalita, divoká zvířata, nemoci. Zorientovat se je těžké. Je horko, první dva týdny se vám točí hlava. Poznáváte to tam přes úsměvné, ale i tragické události. Překvapením pro mě byla i osobnost Joy. Když jsem mluvila s lidmi, kteří ji znali, popisovali ji jako konfliktní, labilní osobnost, která těžko udržovala vztahy. Když jsem ale začala pronikat do jejího dětství, poznala jsem, že právě ono předznamenalo její pohnutý osobní život.
Kontaktovala jste její rodinu, poznala i jejího vraha...
Jejími nejbližšími příbuznými jsou neteře, žijí ve Velké Británii. Pozvala jsem je na Opavsko a projely jsme všechna místa spojená s Joy Adamsonovou. Za jejím vrahem jsem šla jako fotografka keňského novináře, který s ním dělal rozhovor. Po tom setkání věřím, že to skutečně mohl udělat. Byl to uhlazený vysoký člověk se sametovým hlasem. Jak se ale dostal do varu, agresivně skočil ke dveřím a nedovolil nám vyjít, dokud nevyslechneme vše, co chce říct.
O Joy Adamsonové jste napsala knihu. Teď vám vyšla druhá - Všechny vůně Afriky. Je o vás?
Hlavní postavou je konzulka Tereza, která přijíždí do Keni. Jsou tam autobiografické prvky, ale obohacené o další příběhy. Může se zdát, že je to napěchované dramatickými a tragickými příběhy, ale všechny jsou pravdivé. Někdy jsem musela i trošku ubrat.
O Adamsonové jste nasbírala spoustu materiálů. Co zřízení jejího muzea?
Je mým velkým snem do budoucna. Mám spoustu fotek z jejího dětství. Deníky, šaty. Je také autorkou stovek kreseb. Ještě je ale přede mnou spousta jednání kvůli autorským právům.
