Je to starý osvědčený fígl. I nynější volební kampaň si ho užila.
Kdo nechce Evropu pro bohaté, chce Evropu pro chudé, či lépe, Evropu chudých. To se už mnohokrát v dějinách splnilo. Vzít majetek bohatým nepřineslo nikdy chudákům zlepšení, nýbrž naopak.
Bohatých je málo, chudých hodně. Když se majetek bohatých rozdá chudým, dostane každý pár korun, rublů či východních marek z NDR. Ale kdo to heslo vrhne do politického ovzduší, získá přízeň.
Zdá se spravedlivé, kdo něco má, tomu se to vezme a dá tomu, kdo nemá. Ale Werichovo Když všichni všem všechno dáme, dohromady budeme mít moc se nepotvrdilo. Blahobyt nepřinesla ani káď husitů, ani dobrovolné brigády na bramborách. Zbohatnout olupováním bohatých může jen jednotlivý Jánošík, masy nikdy.
My starší harcovníci, Paroubek, já, kolega Komárek i Filip s Ransdorfem si pamatujeme, jak to bylo, když se všem všechno vzalo a všichni dohromady neměli nic, ani ten Filip, co musel brát za udání padesátku. Přes hořkou zkušenost se znárodněním, s družstvy, s všelidovým vlastnictvím se ideály hořících paláců stále drží při životě.
Kvetou i v předvolebním mumraji. Jako by lidé zase chtěli oprýskaný svět, nuzotu, ohmatané katalogy západních obchodů a závistivé šilhání přes hory tam, do Evropy pro bohaté. Kdo říká nechceme Evropu pro bohaté, říká to.
Chtějte naopak Evropu pro bohaté. To se vyplatí. Němci mají dvě slova, která Češi neznají a nepoužívají, Arbeitsgeber a Arbeitsnehmer. Ten, kdo práci lidem dává, a ten, kdo práci od někoho přijímá. Oba mají svou cenu. Jeden bez druhého je nic.
Znič toho, kdo práci vytváří, kam budeš chodit dělat? Znič toho, kdo dělá, komu nabídneš práci? V ideji války mezi chatrčemi a paláci hraje jeden roli historicky nutného darebáka, druhý roli hrdiny.
Kdo práci vytváří, bohatne. S jeho bohatnutím bohatne i ten, kdo práci přijímá. Řečeno slovy politických kampaní, když je bohatý boháč, je bohatý i chudák. S chudými boháči chudnou i chudáci. A když boháči zaniknou, stojí chudáci fronty před krámy na postarší plesnivé lyže z Rumunska a lezou zadem z protekce do tuzexu pro indické brýle, které samy koukají.
Chatrče a paláce, Evropa boháčů a chudáků, to jsou rekvizity komunistického kýče. Komunismus je pryč, rekvizity se hodí kdekomu.
Platí ale jiná aritmetika. Když má jeden deset jablek, druhý dvě a oba si jablka rozdělí spravedlivě, je každý rád, že má v ruce jedno jablko. Zbytek sežerou funkcionáři, aparát strany, politbyro a nesmyslná opatření státního vedení, díky němuž polovina všech jablek shnije v pytlích, zatímco druhá se ani neurodí. Ale běžte s těmito počty do voleb: už teď víte, co vám voliči udělají.
Tak si dopřejte Evropu pro chudé. A jistotu, že to bude Evropa chudých, k tomu. A za noci pak, až půjdete kolem paláců, které obsadí komise a výbory, uslyšíte tlumené chroustání: to budou komisaři žrát vaše jablka.
Nikoli z nouze a chamtivosti, nýbrž proto, aby nikdo neměl víc než druzí. A nevěřte, že vás se to netýká, protože vy nejste boháči.
Na Rusi, kdysi, jak boháčů ubývalo, stal se boháčem i ten, kdo měl jednu slepici. Slepičáře podřízli, slepice chcípla sama. Blahobyt kupodivu nepřišel. Dnes by to nedopadlo líp.
