O případu soběstačné kladivouní samice informoval server BBC. Způsob nepohlavního rozmnožování, díky kterému přišlo její mládě na svět, se nazývá partenogeneze. Při té nejsou k oplození potřeba samčí pohlavní buňky.
Tento způsob reprodukce přirozeně probíhá u některých druhů hmyzu, plazů a ryb. U vyšších tříd, například u savců, se ho podařilo vyvolat pouze experimentálně, u paryb nikdy pozorován nebyl.
U kladivounů se stává, že si samice uchovává samčí pohlavní buňky a až po půl roce je použije pro oplodnění.
Samice z americké Nebrasky však se samčími pohlavními buňkami do styku evidentně nepřišla, v zoo byla bez pánské společnosti tři roky.
Vědce schopnost partenogeneze kladivounů udivila a nevěřili, že jsou jí samice tohoto druhu opravdu schopny. Až po šesti letech se z analýzy DNA žraločího mláděte prokázalo, že na splození se podílela jenom matka.
Výzkum prováděli vědci z univerzit v Belfastu a Floridy. Ti došli k závěru, že v moři žijí kladivouni v neustálém stresu z rybolovu a nemají čas si hledat partnery. Z tohoto důvodu se prý "kladivounice" uchylují k nepohlavnímu rozmnožování.
Partenogeneze ale může být pro populaci žraloků kladivounů nebezpečná. Pohlavní rozmnožování totiž zajišťuje obměnu genetického materiálu, v tomto případě jsou v DNA potomka geny dvou odlišných jedinců.
Naopak při partenogenezi potomek získává pouze geny matky, což může populaci takto vzniklých jedinců znevýhodnit například v boji s nemocemi. Kladivouni (nebo spíš "kladivounice", protože partenogenezí vznikají jenom samice) se mohou stát nepřizpůsobivými k měnícím se podmínkám a vyhynout.
