"V posledních čtyřech měsících pozorujeme zejména v hlavním městě nárůst počtu žen, které byly zneužity nebo znásilněny," tvrdí Mayada Zhair, mluvčí irácké nevládní organizace Asociace pro ženská práva.
Americký podíl a gangy v ulicích
Podle Ruth Rosenové se od americké invaze do Iráku zřetelně zvýšil počet ohlášených znásilnění.
Svůj podíl na tom mají sami Američané. Seymour Hersh v časopisu The New Yorker uvedl, že fotografie z Abú Ghrajbu, z nichž většinu drží Pentagon stále v tajnosti, zachycuje pohlavní styk dozorců a vězněných žen.
Britský Guardian informoval o ženě, které se z Abú Ghrajbu podařilo propašovat zprávu. Píše v ní, že američtí dozorci znásilňují vězněné ženy a že několik z nich otěhotnělo.
Z poslední doby je známý případ z Mahmúdíje. Pětice amerických vojáků zde znásilnila a zabila nezletilou Abír Kasim Hamzá. Zavraždili i její rodiče a sestru a její tělo spálili, aby zahladili stopy. - více zde
Nebezpečné jsou pro ženy i místní gangy. Devítiletá Sabu A. byla unesena přímo ze schodů před jejím domovem. Únosce ji znásilnil v nedaleké opuštěné budově a pustil ji zpátky domů.
"Některé gangy se specializují na únosy dívek. Prodávají je pak do dalších zemí v Perském zálivu," řekl organizaci Human Rights Watch irácký policista.
Tichý zločin
"Ubohá Abír není ani první ani poslední, koho američtí vojáci znásilnili," píše sunnitský autor bagdádského blogu Baghdad Burning. "Jediný důvod, proč je tento případ tak medializovaný, je, že spolu s ní zemřela i rodina. Znásilnění je v Iráku tabu," dodává.
O znásilnění se v Iráku nemluví. Samy ženy ho většinou ani nehlásí. Obávají se veřejné ostudy, zabít by je kvůli rodinné cti mohli i sami příbuzní.
Jedna ze sedmi iráckých prokurátorek Amal Kadham Swádíová tvrdí, že z vězněných žen s ní byla o zneužívání ochotná mluvit jen jediná. "Plakala, řekla nám, že jí znásilnilo několik amerických vojáků. ´Máme dcery a manžele. Pro Boha, neříkejte o tom nikomu,´ žádala nás," popisuje Swádíová setkání.
Podle Rosenové panuje v případě násilí na ženách tichá shoda. Rodiny o něm nemluví, protože se obávají veřejného stigmatu, armády se zase obávají mezinárodního skandálu. Ženy se tak ocitají v pozici, kdy jsou vystaveny každodennímu nebezpečí, ale nikdo o něm nahlas nemluví.
Ženy na nebezpečí reagují stažením se z veřejného života. "Před válkou mnoho vzdělaných iráckých žen chodilo do práce a plně se podílelo na veřejném životě. Teď sotva vychází ven. Bojí se únosu a znásilnění," popsala situaci Marjorie Lasková ve studii organizace Codepink.
