Sexteto Milana Svobody, které nevystupuje často, představuje spojení tuzemské starší a střední generace. K dnešním šedesátníkům patří s jeho vedoucím (narozeným roku 1951) i trumpetista Michal Gera (1949), jeho partner prakticky už od legendárního Pražského Big bandu, který byl objevem v sedmdesátých letech. Další členové, tenorsaxofonista Milan Krajíc, trombonista Přemysl Tomšíček, baskytarista Filip Spálený a bubeník Ivan Audes, jsou zhruba o dvě desítky let mladší, ale přece jen nepatří k poněkud jinak orientované početné generaci současných tuzemských jazzových třicátníků.
Trumpetista Michal Gera
O albuMilan Svoboda Sextet (Jazz na Hradě) CD, stopáž 77:39 minut, vydala firma Multisonic. |
V osmi štědře rozsáhlých číslech (po 7 až 12 minutách, jde o dva Svobodovy originály a o šestici standardů od swingu až k bopovým nebo post-bopovým klasikám) se všichni členové představují jako výrazné osobnosti. Trumpetista Gera má možná nejširší spektrum nálad, od otevřených legatových linek k případným staccatům nebo trylkům (v Monkově I Mean You) nebo k náladotvornému dusítku (Mingusovo Goodbye Pork Pie Hat). Saxofonista Krajíc většinou hned od nástupu zaujme mohutným, mužným tónem, střídá melodická legata se vzrušenými meandry coltranovských laufů a nedoprovázená závěrečná kadence, která tvoří efektní závěr Svobodových Shadows, je svého druhu majstrštyk. U trombonisty Tomšíčka převládá zpěvný tón (vynikající „dalekonosná“ linka v Shadows), ale jindy (kupříkladu ve Svobodově Dedication) dokáže přejít k rychlým rytmizovaným figurám.
Svobodovo piano dává přednost tónově jasně artikulované jednohlasé lince, do níž roztroušenými akordy vstupuje levačka nebo i doprovodné vstupy dechů - ať už sólových nebo celé sekce. A výrazně se uplatní i Spáleného baskytara (mimo jiné v osobitě pojatém My Funny Valentine) nebo Audesovy bicí.
Skladatel, klavírista a dirigent Milan Svoboda
Rozhodně tu nejde o běžný typ chorusového mainstreamu s formálním členěním na téma, jednotlivá sóla a závěrečnou reprízu. Svému sextetu vtiskuje Svoboda osobitou pečeť nejen aranžérskou, ale i přímo koncepční. Úvody a závěry mají pokaždé jinou podobu: ansámbl může být veden v sekci, ale také jako zajímavý rozhovor jednotlivých hlasů. Jejich podehrávky občas podbarvují sóla kolegů a hrají svou roli i v přechodech mezi sóly. Není to obvyklá rutina; stále se něco děje. I proslavená témata, která s sebou nesou nebezpečí obehranosti (třeba v My Funny Valentine nebo v Body and Soul), zde překvapí způsobem, jakým se vynořují ze Svobodovy aranžérské koncepce.
V našem (a nejenom našem) jazzu se generace „zakladatelských“ šedesátníků nebo sedmdesátníků dostává do jakési slovně většinou neformulované, ale možná tím intenzívněji hudebně cítěné opozice. Takové střety a pocit kvasu bývají užitečné. Svobodův sextet je sympatickým svědectvím, že i jazzový mainstream, jehož důraz na chorusové improvizace považuje jistá část starších posluchačů za ten „jedině pravý“, může dnes přinášet projevy, které co do účinnosti jsou s to soutěžit s atmosférou hledání a obhlížení nových obzorů a koncepcí.
Milan Svoboda a obal jeho alba
x x x
JAPONSKÁ CENA PRO VIKLICKÉHONebývá časté, aby se CD českých souborů dostalo špičkového ocenění v zahraničí. V minulých dnes se tohle „přihodilo“ albu tria Emila Viklického nazvaném Kafka on the Shore. Spisovatel Harumi Murakami slaví v Japonsku velký úspěch svou mírně fantaskní trilogií, v jejímž textu (vysloveně od prvních vět) hraje velkou úlohu hudba Leoše Janáčka. Jelikož miluje také jazz, navštívil koncert Emila Viklického (nar. 1948) v Tokiu. Pod dojmem z něho podnítil japonskou firmu Venus Records k vydání nového původního alba s triem, s nímž Viklický už v Anglii vydal svou jazzovou parafrázi Janáčkovy Sinfonietty. Pro úsporu cestovních nákladů se nahrávalo v dubnu 2011 v Praze, konkrétně v rozhlasovém studiu karlínského Áčka pod vedením zvukového mistra Karla Fisla. Mixáž a mastering provedl ředitel Venus Records Tetsuo Hara v tokijském Hyper Magnum Studios. Viklický je přesvědčen, že velký podíl na úspěchu má také ladič České filharmonie Ivan Sokol, který dal rozhlasovému klavíru Steinway neskutečnou barvu. Záhy po vydání se album na bohatě zásobeném japonském trhu ocitlo v první stovce nejúspěšnějších CD všech žánrů - včetně popu, klasiky a dalších druhů hudby. Recenzi publikoval časopis Jazz Japan, ale také německé periodikum Jazz Podium, v němž se recenze českých nahrávek jinak prakticky nepublikují. A nejnověji byla tedy albu udělena japonská výroční cena za „nejlepší zvukovou nahrávku roku 2011“. Japonský knižní bestseller, Janáček, Viklický, český zvukový mistr a ladič České filharmonie tvoří trochu zvláštní společnost, která překlenuje oceány. Tomu odpovídá i podružný fakt, že CD, které ji svedlo dohromady, si čeští zájemci budou muset také přes oceány objednat. Lubomír Dorůžka  Emil Viklický na Univerzitě Palackého; Olomouc, duben 2010 |
