Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Zpráva o cestě napříč Německem i naší minulostí, kterou jsem absolvoval s Milanem Paumerem

  15:40aktualizováno  15:40
Zemřel odbojář Milan Paumer. Následující text je vzpomínkou na něho. Původně materiál vznikl na podzim 2005 pro magazín Hospodářských novin. Ten jej odmítl. Autor, Jan Skřivánek, text tedy publikoval na webu na podporu Mašínů (www.obeslo.cz). Nyní jej, i s fotografiemi, nabídl Kavárně on-line. A my jej u příležitosti Paumerova úmrtí zařazujeme do Kavárny on-line.

Z cesty s Milanem Paumerem po stopách anabáze v roce 1953 | foto: Jan Skřivánek

"Tamhle jsme stáli: Já, Zbyněk, za ním Vašek a vedle něj Pepa a Radek. Pomalu jsme se Zbyňkem začali zvedat ruce a najednou – Bác, bác a ty dva policajti se samopalama, co stáli proti mně, šli k zemi. Tekla z nich krev. Tehdy tu byla dřevěná podlaha, jiná než teď."

Nahlížíme přes zamčené prosklené dveře do čekárny železniční stanice v braniborském městečku Uckro a Milan Paumer vypráví o přestřelce, která v říjnu 1953 odstartovala masivní hon východoněmecké policie a sovětské armády na pětici mladých Čechů, kteří se snažili dostat do americké zóny Berlína. Je konec října 2005 a my putujeme po jejich stopách. Pěšky, zčásti vlakem, z česko-německých hranic až do Berlína.

Z cesty s Milanem Paumerem po stopách anabáze v roce 1953

Z cesty s Milanem Paumerem po stopách anabáze v roce 1953

Koukejte se sem!

Naše cesta začala v pátek 21. října v Hoře sv. Kateřiny. Skoro jsme se neznali, ale spojila nás myšlenka vzdát úctu někdejší protikomunistické odbojové skupině bratří Mašínů. Stáli jsme na hraničním přechodu a proti nám hlouček fotografů a novinářů. Tma, zima, začínalo pršet a oni po nás chtěli, abychom pózovali na hraniční čáře. "Vyrovnejte se do řady!" "Vraťte se ještě zpátky!" "Koukejte se sem!"

Od začátku jsme byli dohodnutí, že nejdeme na čundr. Že svou cestou chceme něco sdělit. Počítali jsme se zájmem médií, ale tohle byl přesto šok. Člověk přemýšlí, jak to zvládne – 180 kilometrů pěšky jsem nikdy před tím nešel –, jestli nebude v noci moc velká zima, jestli se mrholení nezmění v déšť a do toho: "Můžete nám zapózovat ještě s panem Paumerem?"

MIlan Paumer

7. dubna 1931 Kolín – 22. července 2010 Praha

Vyučil se strojním zámečníkem, studoval strojní průmyslovku v Kolíně.

Od dětství (1942) se přátelil se syny generála Josefa Mašína, Ctiradem a Josefem. Po únoru 1948 se s nimi účastnil organizace i provádění záškodných akcí namířených proti komunistickému režimu.

V roce 1952 nastoupil vojenskou službu a byl zařazen na Vojenskou akademii v Martině. Byl jedním z pětičlenné skupiny, která se začátkem října 1953 rozhodla odejít na Západ. Po 29 dnů trvajícím útěku přes Východní Německo, se jemu a bratrům Mašínům podařilo dostat se do amerického sektoru Berlína.

Po příchodu do USA vstoupil do americké armády; v rámci služby byl vyslán do Koreje. Po vypršení pětiletého závazku se usadil na Floridě, kde pracoval jako údržbář, dělník v leteckých opravnách a taxikář. Do důchodu odešel v roce 1998 jako majitel taxislužby. V roce 2001 se vrátil do ČR, kde se aktivně účastnil politického dění.

Zdroj: Wikipedia.org

Bratři Mašínové a Milan Paumer.

Bratři Mašínové a Milan Paumer.

V dalších dnech to bylo – když o tom teď zpětně přemýšlím – už jen lepší a lepší. Ujít 35 kilometrů denně není fyzicky zas tak náročné. Záleží hlavně na tom, jestli máte dobré boty. Nohy bolí, zvlášť když se jde po asfaltu, ale samotný pochod není příliš vyčerpávající. S tím, co si Milan Paumer a jeho přátelé zažili před dvaapadesáti lety, se naše cesta nedá vůbec srovnávat. Nejen, že jim šlo o život a že je honily desetitisíce vojáků a policistů, ale na cestu vyrazili jen tak v sakách a polobotkách, pouze s příručními aktovkami. Spali pod širým nebem, maximálně někde ve stodole či seníku. Neměli často celé dny vůbec nic k jídlu, občas museli pít vodu z kaluží nebo olizovat rosu z listů stromů. My jsme si s sebou nesli stany i jídlo a i počasí nám přálo víc než jim. Jak to mohli dokázat, jak to, že je východoněmecká Volkspolizei nechytla, jak to, že nezkolabovali hladem a vyčerpáním, dnes chápu ještě méně než dřív.

Když procházíte rovinaté borové lesy před Berlínem, těžko si dokážete představit, jak se v nich dalo několik dní ukrývat. Jak to, že o ně tisíce jejich pronásledovatelů jednoduše nezakoply?!

Z cesty s Milanem Paumerem po stopách anabáze v roce 1953

Z cesty s Milanem Paumerem po stopách anabáze v roce 1953

Udělat něco sám za sebe

Na cestu se nás vydalo pět, stejně jako bylo jich: Ondřej Karas, jeho bratr Michal, kterého v půlce cesty vystřídal Pavel Novák, Pavel Bartoníček, Martin Maděra a já, Jan Skřivánek. Na organizaci celé akce se podílel také můj bratr Tomáš a dokumentarista Martin Vadas. Celý pochod s námi absolvoval ještě Stanislav Strejcovský a jeho pes Andy.

Milan Paumer, který tehdy spolu s Ctiradem a Josefem Mašínem došel až do Berlína, nás doprovázel po celých deset dní v autě. Setkávali jsme se na místech, kde se odehrály jednotlivé dramatické epizody jejich cesty, a on vzpomínal, jak to tenkrát bylo.

"Já jsem šel poslední. Ostatní tady už stáli," vypráví v Uckru, kam jsme dorazili šestý den cesty. "Najednou – Tscheche, Hände hoch! A pak začala ta střelba. Celé se to dělo strašně rychle. Teď když to vyprávím, tak to trvá mnohem dýl, než jak se to odehrálo. Vyrazil jsem ven ze dveří, dolů po schodech. Venku plno lidí, tma, vojenská auta. Já slyším, jak někdo zleva česky volá: Zbyňku, Milane, sem. Tak jsem tam běžel." Zbyněk Janata se ve vzniklém zmatku vydal na druhou stranu než ostatní. O pár dnů později jej policie dopadla u nedaleké obce Pelkwitz. V Československu byl pak odsouzen k trestu smrti a popraven.

Z cesty s Milanem Paumerem po stopách anabáze v roce 1953

Z cesty s Milanem Paumerem po stopách anabáze v roce 1953

Nápad vyjádřit úctu odbojové skupině bratří Mašínů pochodem v jejich stopách se zrodil nejen z úžasu nad dramatičností jejich osudu a obdivu k jejich statečnosti a odhodlání, ale především z přesvědčení, že jim i dalším účastníkům třetího odboje zůstává česká společnost strašně moc dlužná. Během pochodu i po večerech, když si při baterce čteme z připravované knihy Odkaz, kterou napsala dcera Josefa Mašína Barbara a která má vyjít v nakladatelství Mladá fronta (kniha skutečně v roce 2005 vyšla - pozn. red.), o tom hodně diskutujeme. Proč si dokážeme vážit obětí, ale ne bojovníků? Proč je pro tolik lidí těžké přijmout, že proti komunismu bylo třeba bojovat i se zbraní v ruce? Vtipkujeme, co o nás asi napíší Haló noviny, a snažíme se vymyslet, jak bychom si měli říkat. Označení "aktivisté", jak nás začala titulovat média, se nikomu z nás nelíbí. Nejsme aktivisté, kteří by každý měsíc vymýšleli nějakou novou petici. Chtěli jsme jednoduše udělat něco sami za sebe. Vyrovnání se s minulostí je sice celospolečenské téma, ale týká se také každého občana jednotlivě.

Z cesty s Milanem Paumerem po stopách anabáze v roce 1953

Z cesty s Milanem Paumerem po stopách anabáze v roce 1953

Když se dávala vyznamenání

V den státního svátku, v pátek 28. října, jsme v místech, kde se tehdy již jen čtyři zbývající členové skupiny dostali do obklíčení. Jejich situace vypadala naprosto beznadějně. "Tady někde jsme leželi, jak je ta strouha. Policajti postupovali támhle od silnice a stříleli všude kolem sebe," vypráví Milan Paumer. "Pepek se mě ptal, jestli ji chci už teď. Radši ještě chvilku počkej, povídám." Každý si nechával poslední náboj pro sebe. Milan Paumer ovšem pistoli neměl. Před tím, aby nepadl pronásledovatelům do ruky živý, jej měla uchránit kulka ze zbraně Josefa Mašína.

"Chceš ji už teď?" "Radši ještě chvilku počkej!" Nedokážu se do toho vžít. Je krásný slunečný den a místo obklíčení vypadá zcela jinak, než jak jsme si ho představovali na základě četby. Nejde o to, že se za padesát let změnilo. Je především mnohem menší a mnohem blíž u silnice, než jsme čekali. Jak to, že vyklouzli? Počkat si až se setmí a proběhnout obkličovatelům přímo před nosem, před reflektory zaparkovaných nákladních aut, před hlavněmi připravených kulometů. Zní to jak scéna ze špatného akčního filmu, nebýt to pravda.

Na dobovém snímku jsou označeny díry po kulkách ve zdi na nádraží v obci Uckro, kde se odehrála dramatická přestřelka skupiny Mašínových s východoněmeckou policií.

Na dobovém snímku jsou označeny díry po kulkách ve zdi na nádraží v obci Uckro, kde se odehrála dramatická přestřelka skupiny Mašínových s východoněmeckou policií.

Ztratili zde avšak dalšího svého druha, Václava Švédu, který byl postřelen. Z obklíčení se ještě dostal, ale dál s ostatními už pokračovat nedokázal. Z těch pěti, co se na cestu do Berlína vydali, byl nejstarší. Ženatý, otec dvou malých dětí. O bratrech Mašínech si možná někdo může říct, že to byli jen hloupí mladí kluci, kteří nevěděli nic o politice a příliš toužili vyrovnat se svému otci, jednomu z legendárních Tří králů, hrdinovi protinacistického odboje.

Jenže Václav Švéda je důkazem, že věci se měly jinak. Bratři Mašínové a jejich přátelé z Československa neutíkali. Odcházeli do zahraničí, aby získali výcvik v americké armádě a dál pokračovali v boji za svobodu naší země. Věřili, že konflikt mezi komunistickými režimy a svobodným světem je na spadnutí a vstup do zahraniční armády jim přišel smysluplnější než pokračovat v odbojové činnosti doma. Václav Švéda, otec sedmileté dcerky a čtyřletého syna, vnímal jako svou povinnost zúčastnit se tohoto boje. Jestli tohle není projev obětavosti hodné nejvyšších státních poct, tak nevím, co jím je. A to, že k otevřenému konfliktu mezi Východem a Západem nakonec nedošlo, hodnotu tohoto činu nikterak nesnižuje.

Ctirad Mašín na policejní fotografii z vazby, kde skončil po zatčení za „protistátní činnost“ dva roky před útěkem.

Ctirad Mašín na policejní fotografii z vazby, kde skončil po zatčení za „protistátní činnost“ dva roky před útěkem.

Josef Mašín na policejní fotografii z vazby, kde skončil po zatčení za „protistátní činnost“ dva roky před útěkem.

Josef Mašín na policejní fotografii z vazby, kde skončil po zatčení za „protistátní činnost“ dva roky před útěkem.

"Nebyl to hezký pocit, když jsme ho tu museli nechat. Ale o tom jsme debatovali už na začátku. Když se něco stane, bude každý na vlastní pěst. Jinak to nešlo," vysvětluje Milan Paumer. "On byl táta od rodiny. Hezkou holku měl za manželku. Když jsem viděl před čtyřmi lety v Lošanech jeho dceru – celá máma. Já jsem se jí omluvil. Ale nevím, jestli jsem to říkal správně. Snažil jsem se to říct tak, aby to nebolelo. Ale nevím."

Václav Švéda byl stejně jako Zbyněk Janata odsouzen k trestu smrti a popraven. Spolu s nimi zemřel na popravišti také strýc bratří Mašínů, hrdina boje proti nacismu Ctibor Novák. Urny s jejich popelem byly zničeny. K vysokým trestům byli odsouzeni také bratři Václava Švédy, jeho otec a dokonce i jeho žena. Třinácti lidem byly vyměřeny tresty v souhrnném trvání 241 let.

Občanský průkaz, který doputoval s Josefem Mašínem až do svobodné západní zóny v Berlíně.

Občanský průkaz, který doputoval s Josefem Mašínem až do svobodné západní zóny v Berlíně.

Neříkejte moje jméno

Jedním z nejpůsobivějších momentů naší cesty bylo setkání s paní, v jejíž stodole se poslední tři členové skupiny několik dní ukrývali. "Ty, ty jsi ten s těmi dlouhými černými vlasy," řekla když uviděla Milana Paumera stát u vrátek své zahrady. "Jste to opravdu vy?"

Jí tehdy bylo 26 let a Milanovi Paumerovi, jehož vlasy jsou dnes bílé jako sníh, ještě o čtyři roky méně. Rodina této paní prokázala mimořádnou statečnost, když Čechy neprozradila rozběsněným východoněmeckým úřadům, které na jejich dopadení dokonce vypsaly odměnu tisíc marek. Vypráví, že je v kontaktu s Josefem Mašínem – říká mu Joe –, ale Milana Paumera vidí poprvé od té doby. "Tehdy jste měla malé dítě, byl to kluk nebo holka?" ptá se Milan Paumer. "Kluk, byly mu tři," směje se paní. "Tohle je jeho žena a tohle moje vnučka," říká hrdě.

Milan Paumer přebírá ocenění z rukou premiéra Mirka Topolánka, 4. března 2008.

Milan Paumer přebírá ocenění z rukou premiéra Mirka Topolánka, 4. března 2008.

"Mnohokrát vám děkuji," tiskne jí ruku Milan Paumer. "Není zač. To už je dávno. Neříkejte ale nikde moje jméno," loučí se s námi. Ve vesnici, kde bydlí, dodnes nikdo neví, že právě u ní se oni banditi – tak o nich mluvila Volkspolizei – ukrývali. O tom, že nechce, aby její jméno vešlo ve známost, jsme věděli dopředu a kvůli tomu, zda se ji máme či nemáme snažit vyhledat, jsme se téměř pohádali. Ještě zpětně pak o tom dlouze debatujeme. Nezpůsobí jí naše návštěva nepříjemnosti? Měli jsme právo takto vpadnout do jejího života? Na otázku, proč nechce, aby se o ní vědělo, odpověděla jen, že lidé v obci jsou různí. Náš spor nakonec dodatečně vyřešil až e-mail od Josefa Mašína z Ameriky. Hned druhý den mu volala, aby mu o naší návštěvě řekla. Měla z ní prý velkou radost.

Checkpoint Charlie

Do Berlína jsme dorazili v neděli 30. října po poledni. Poslední úsek cesty jsme - stejně jako Milan Paumer a bratři Mašínové - jeli vlakem. Nikoliv však sedíce na náraznících nebo zavěšeni pod vagónem. My jsme se vezli pohodlně v kupé. Večer se bavíme tím, že si nahlas čteme příspěvky z internetové debaty za článkem o naší cestě. Z toho, jak málo lidé o věci vědí a jak dlouze a vášnivě jsou přitom schopni se o Mašínech hádat, chvílemi běhá mráz po zádech. Ale to ještě netušíme, že i ty nejhloupější příspěvky o týden později trumfne komentář předsedy KSČM Vojtěcha Filipa v Haló novinách. Komunistický teror neexistoval a všichni bychom se měli skvěle, "nebýt trumanovského pokusu počátkem padesátých let ovládnout svět".

Milan Paumer

Milan Paumer

V pondělí 31. října, na den přesně padesát dva let po té, co se tři přeživší členové skupiny šťastně dostali do amerického sektoru Berlína, slavnostně zakončujeme naši cestu na Checkpoint Charlie, někdejším hraničním přechodu mezi Východním a Západním Berlínem. Američané naše pozvání nepřijali – dokud si česká společnost sama nevyřeší tuto část své historie, bylo by prý nediplomatické, aby se v této debatě jakkoliv angažovali –, pozdravit nás však přišel zástupce českého velvyslanectví. Dorazili také redaktoři České televize, Českého rozhlasu i ČTK. Padne i otázka, co nám osobně tato cesta dala. Odpovědí je – dobrý pocit, že jsme mohli udělat aspoň něco málo pro lidi, kteří bojovali za svobodu naší země, kteří však stále čekají na zasloužené uznání. Radost, kterou z naší cesty měli, nás uváděla až do rozpaků. Jestli se nám aspoň trochu podařilo přilákat pozornost k jejich osudům, stálo to za to.

Autor:


ZPRÁVY: "Nejste zimní vláda." Zeman dá Babišovi případně i druhou šanci



Hlavní zprávy

Nejčtenější

Dvanáctiletý chlapec se nebál říct pravdu. Zachránil tím kamarádovi život

Dvanáctiletý Jaroslav Šísl (vpravo) zachránil život o rok mladšího kamaráda...

Dvanáctiletý Jaroslav Šísl pomohl zachránit život svého o rok mladšího kamaráda Jiřího Kadlece, který si při pádu těžce...

Na Manhattanu explodovala trubková nálož, útočil Bangladéšan

Newyorská policie zasahuje na Manhattanu, kde je hlášena exploze (11. prosince...

Newyorská policie zasahuje na Manhattanu, kde vybuchla nálož. Lékaři ošetřili čtyři zraněné. Výbuch zranil i muže,...



Severokorejské lodě duchů připlouvají k Japonsku, jsou symbolem bídy KLDR

Jeden ze člunů, které v uplynulých týdnech připluly k pobřeží Japonska.

Kritický nedostatek potravin a zahraniční měny přispívá k tomu, že je na pobřeží Japonska vyplavováno stále více silně...

VIDEO: Skladníci obklíčili ujíždějící zloděje vysokozdvižnými vozíky

Skladníci v akci. Zloděje obklíčili vozíky

Zaměstnanci ostravské prodejny stavebnin společnými silami zadrželi trojici zlodějů, která se pokusila vykrást...

VIDEO: Balíky létaly z auta do dálky, pošta pracovníka vyhodila

Pošta v akci. Svérázné doručování balíků zachytil svědek

Okamžitým ukončením spolupráce „ocenila“ Česká pošta pracovníka, kterého svědek natočil, jak v obci Strání na...



Další z rubriky

Sbohem! Editor Kavárny on-line Josef Chuchma se loučí

Sbohem, Kavárno... (Za ilustrační snímek byl zde použit záběr, na němž se 4.

K třicátému červnu 2013 byla uzavřena dosavadní existence Kavárny on-line, která vznikla z mé iniciativy, coby editora...

Příloha MF DNES Kavárna se vrací, vychází ve velkém formátu

Titulní strana přílohy MF DNES Kavárna v nové podobě. 7. září 2013.

Po prázdninové přestávce se vrací tradiční příloha Kavárna do sobotního vydání deníku MF DNES. Příloha zabývající se...

ZÁPISNÍK. Miss America a vůdkyně Bobo. Papež poskytl interview

Miss America 2014 Nina Davuluri. Někteří Američané ji šmahem odsoudili jako...

Hrozné, Miss America je mohemedánka. Pinožení u klausistů. Proč na rozdíl od Němců odsuzujeme velkou koalici. Rozhovor...



Najdete na iDNES.cz