Starší světlovlasá žena vede tichou ulicí hanácké Bedihoště dámské kolo. Jakmile trošku přidá do kroku, rychle se zadýchá a musí se na chvíli zastavit. Hana Pospíšilová má kvůli slabému srdci defibrilátor a také ji trápí astma. Jenže jablka v sadě se sama nenasbírají. Vlastně je to ranč. Tak pozemku se sklepem s manželem říkají. Pro jejího otce komunistu to byl ovšem kolchoz.
Pětaosmdesátiletý muž od loňského března nežije. V řadovém domku poblíž nádraží, kde celá rodina bydlela, ho zastřelil jeho zeť Antonín Pospíšil. Ve vězení si teď odpykává třináctiletý trest (více o rozsudku).
„Tonu pořád miluju. Udělal to pro mě, aby mě ochránil. Můj otec byl tyran a my mu léta uhýbali a utíkali před ním sem na ranč. Když mě tehdy otec surově napadl, v manželovi bouchly saze. Nemělo se to stát, to je jasné,“ popisuje žena.
Ten den, 16. března, otec, který bydlel v přízemí domku, nemohl najít noviny a strašně se rozčilil. „Hodil mě na radiátor, vrazil mi koleno do břicha a začal mě škrtit,“ tvrdí Pospíšilová. Manžel nebyl doma. „Když jsem mu po návratu řekla, co se stalo, popadl pistoli a tchána usmrtil,“ popisuje.
U soudu však zaznělo slovo poprava, její muž nedal starci žádnou šanci. Střílel nelegálně drženou pistolí, kterou měl doma už od roku 1975. Tchána trefil nejprve do jednoho spánku, pak musel zbraň znovu nabít a střelil ho ještě z druhé strany.
Těžko uvěřit, proč Hana Pospíšilová popisovanou scénu, která předcházela vraždě, u soudu zamlčela. Přitom to mohlo šestašedesátiletému manželovi pomoci. Ona tvrdí, že se moc styděla, že na malé vsi vyjde najevo, že ji otec napadl. A navíc, že to nebylo poprvé. Co se za zdmi domu odehrávalo, tak věděl jen málokdo. Manželé se nechtěli dostat do řečí a oba raději mlčky trpěli. Prchlivost otce Ludvíka se stupňovala od roku 2009, kdy zemřela jeho manželka.
Pospíšilovi se přitom měli kam odstěhovat. Proč to neudělali? Hana si nechtěla vyslechnout slova o nevděku, že se nepostarala o starého otce. „To by nám na dědině dali, že jsme dědka nechali na holičkách! Vždyť rodiče zvedli barák na patro pro mě,“ přiznává vyučená dámská krejčová.
Starosta Bedihoště Jiří Zips s Pospíšilovými rok sousedil, a tak věděl víc než ostatní. „Já jsem ty hádky slyšel, tu ustavičnou šikanu. S Ludvíkem nikdo nevyšel, sprostě nadával i mně,“ podotýká. Proto se starosta Bedihoště Jiří Zips také velice snažil, aby Antonína Pospíšila pustili loni na Vánoce z vězení na návštěvu domů. Ve vsi se na podpůrnou petici podepsalo na čtyři sta obyvatel.
Vyučený zámečník Pospíšil byl skoro dvacet let zaměstnancem obce. Znali ho jako dříče. Bohabojného, věřícího člověka. Postavili se za něj i lidé z římskokatolické farnosti v Prostějově.
V ložnici se před ním zamykali
Hana Pospíšilová stále chodí k psychologovi. „Vybrala jsem si raději muže, ženám moc nevěřím. Jsou mezi nimi škodolibé drbny,“ vysvětluje. Je přesvědčená, že se na otcově prchlivosti podepsala nějaká duševní nemoc. Dřív prý tak zlý nebyl.
„Našeho syna zbožňoval. Však máme jen jeho. Měla jsem těžký porod a málem jsme to já ani dítě nepřežily. Doktoři mi řekli, ať se o druhé radši nepokoušíme. Taky vnoučata měl táta rád, ale po smrti maminky se všechno změnilo. Začal na mě podivně žárlit. Oba nás sekýroval a ponižoval. Přitom před chlapama o mně říkal ‚naše malá‘. Museli jsme se před ním v ložnici zamykat. Uprostřed noci třeba lomcoval klikou a za dveřmi se chechtal. Byla to hrůza. Dráždilo ho naše manželské štěstí,“ vypráví žena.
Svou verzi přednesl soudu i Antonín Pospíšil. „Já ho chtěl tou pistolí varovat, že pokud bude ubližovat mé manželce, tak mu taky ublížím,“ řekl obžalovaný. „Řekl jsem mu ‚Nazdar‘. A on na mě zakřičel, ať vypadnu,“ popsal Pospíšil.
Poté přistoupil ke svému tchánovi a střelil ho do obou spánků. Tvrdí, že to bylo v amoku. „Kdyby jevil známky života, střelil bych ho potřetí,“ prohlásil Pospíšil před soudem. Poté zavolal na manželku, že jí zabil otce, a požádal ji, ať zavolá linku 158, kde ohlásil, že zavraždil svého tchána. Na příjezd policie pak počkal v kuchyni.
Vyřešení sporu s tchánem střelbou vysvětlovali znalci u soudu „protahovaným afektem“, kdy oběť dlouhodobě snášející domácí násilí nakonec v zoufalství zaútočí na tyrana. Policejní psycholožka Ludmila Čírtková použila termín „finální bankrotová reakce“. Podle soudu však Pospíšil usmrtil tchána „zákeřně a mstivě“.
„Proti tchánovi je obžalovaný o generaci mladším mužem, měl před sebou starce, otce své manželky a také muže, se kterým měl dlouholeté spory. Nedal mu nejmenší šanci na obranu. Nijak poškozeného nevaroval,“ uvedla v rozsudku soudkyně Jaroslava Bartošová. Podotkla, že právo na ochranu života je v civilizované zemi jedním ze základních práv. Své spory s tchánem mohl Antonín Pospíšil podle soudkyně řešit jinak. Podle ní bylo jen na jeho rozhodnutí, v jakých podmínkách chce žít. Zda v domě s tchánem, nebo se odstěhovat.
Návrh obhajoby, aby čin byl posouzen mírněji – jako zabití, a ne jako vražda – soudkyně odmítla. O zabití podle ní nešlo, protože si Pospíšil pistoli na tchána přichystal spolu s náboji a dal si alkohol na kuráž. Trest potvrdily všechny odvolací soudy včetně Nejvyššího. Teď manželé sázejí už jen na milost prezidenta. To je však málo pravděpodobné.
Na Vánoce mu doveze cukroví
Léta předtím než Hana Pospíšilová odešla do starobního důchodu, pobírala kvůli špatnému zdraví ten invalidní. Na ranči bylo pořád co dělat, měli tam hospodářství, kachny, králíky. Manželé tam utíkali před starcovým hněvem.
„Teď už mám jenom tři slepice a ty nechám dožít. I když pomáhají mladí, bylo toho na mě moc,“ posteskne si. Mladými myslí syna s rodinou. Je inženýr a jeho žena učitelka. Vnuk chodí do třetí třídy, vnučce jsou čtyři. Blízcí jí pomáhají i od pocitu samoty. Poslední roky žili v jednopatrovém domku ve třech, teď tam Hana Pospíšilová osaměla. V přízemí si teď snacha zřizuje třídu, kde bude učit děti angličtinu a němčinu.
Antonín Pospíšil si odpykává trest v břeclavské věznici, na cele je se dvěma spoluvězni. Každý den se ale může těšit na telefonát s manželkou, jednou měsíčně na návštěvu a balíček. Nejvíc mu tam chybí práce, ale s tím nic nenadělá – před důchodcem mají logicky přednost mladší. Náklady na soudy a na advokátku tak musí splácet z penze. Z dlouhé chvíle alespoň sepisuje „střípky“ ze svého života. Stránky popsané úhledným rukopisem posílá i MF DNES.
„Tentokrát mi Tondu na Vánoce jistě domů nepustí jako loni. Bude mi smutno. Před Štědrým dnem ho pojedeme do Břeclavi se synem navštívit,“ utěšuje se seniorka.
