Jako pracovník oddělení dějin literatury a lexikografie Ústavu pro českou literaturu AV ČR v letech 1991-2003 a člen redakční rady Lexikonu české literatury (do 2004) jsem byl přímým svědkem postupné generační proměny jádra pracovního kolektivu Lexikonu, kulminující po dokončení jeho třetího dílu.
Elitní literárněvědný tým zakladatelů, kteří si Lexikon vyvzdorovali jako ostrůvek svobodného bádání v moři ideologizované vědy 70. a 80. let 20. století, se generační střídou od konce 90. let pozvolna měnil v elitářskou sektu strážců odkazu nedotknutelného Díla před úklady (neexistujících) škůdců. Role úhlavního nepřítele, nezbytná pro řádné fungování sekty v pocitu permanentního ohrožení, připadla řediteli ÚČL Pavlu Janouškovi.
Kalkulace, že mnozí zaregistrují některé jeho autoritativní výroky, ale nikdo už nebude zjišťovat, že objektivně vytváří optimální podmínky pro provoz ústavu i svobodné bádání jednotlivců i pracovních týmů, vyšla perfektně. Nehodlaje se účastnit rituálních dvouminutovek nenávisti po každém Janouškově výroku k čemukoliv (sám jsem s ním měl během
Odkazyhttp://www.slovnik-nakladatelstvi.cz http://www.ucl.cas.cz/lex/LexikonSemper.pdf http://www.ucl.cas.cz/bio_AlesZach.html
|
Na základě své tehdejší zkušenosti si dovoluji účastníkům bratrovražedného literárněvědného boje před dalšími půtkami připomenout:
1) Pojem "lexikografie" není synonymem názvu "Lexikon české literatury".
2) Někteří účastníci grantu Lexikon české literatury pro nové tisíciletí se významně podíleli na úspěšném dokončení 4. dílu Lexikonu, nejsou však tvůrci celého díla.
3) Pokud změna způsobu financování jednoho člena týmu ohrozí pětiletý grantový projekt za několik milionů, je hlavní problém v projektu.
