„Nejstarší moje vzpomínka z dětství je z doby, kdy jsem byl tříletý. Po nějakém konfliktu s mým otcem, který hodně pil, se maminka rozhodla, že se půjde s dětmi utopit. Ročního brášku držela v náručí a já cupital vedle ní a neustále volal: ´Mami, já nechci do vody, mami, já nechci do vody.´“
O knizeJan Solovjev Měl jsem štěstí na lidi Nakladatelství BVD, Praha 2011, 246 stran, cena 269 korun. |
Od nejútlejšího dětství a nejranějších vzpomínek postupuje Jan Solovjev zprvu chronologicky. Otevírá se tu svět, který pro dnešek dostal už příchuť téměř neskutečnosti a nepředstavitelnosti: „U Šádků se taky peče domácí chléb. Strýček přinese do kuchyně dřevěnou díž a s kopistem obchází a mísí těsto.“ Prostor první republiky a protektorátu, kdy byl Jan Solovjev dítětem, přibližuje autor nejpřitažlivěji - jak už to tak u memoárů bývá v případě vzpomínek na dobu dětství a mládí. I obtíže a nepřízeň v takových případech dostávají méně zjemněné hrany. Dětsky naivní pohled i studentské recese vypravěčovo umění nakonec osvědčují nejpřesvědčivěji.
Obálka knihy vzpomínkek Jana Solovjeva Měl jsem štěstí na lidi
Postupně se líčení rozbíhá do prostoru a pozastavuje se v místech a u lidí atraktivnějších. Text se stává galerií postav a postaviček, které existují v dobré tradici vančurovské, poláčkovské či hrabalovské. Ostatně o svém přátelském vztahu k Bohumilu Hrabalovi se autor nejednou zmiňuje a do jeho bibliografie patří svazek Okamžiky s Hrabalem z roku 1999, v němž Solovjev zaznamenal konkrétní vzpomínky na libeňského spisovatele. K tomu je přidán například Josef Sudek – „svým vzezřením proletář, svými kvalitami ducha a srdce šlechtic“, Vladimír Komárek – „vzácný, pohodový člověk, takové sluníčko“, Jarmila Glazarová v poněkud nevěrohodné obhajobě soudružského chování v době politických procesů. V případě Fráni Šrámka, s nímž se autor „sešel“ prostřednictvím vzpomínky sobotecké babičky, se důvěryhodnost řečeného posouvá až do roviny lidové tvořivosti a legendistiky: „Já jsem básník Fráňa Šrámek. A vy jste taková pěkná. Nechtěla byste mi podržet?“
Bohumil Hrabal
A protože tento tón a styl jsou osvědčené, ona poetika lidového, nehledaného, přirozeného záznamu nasvěcujícího slabůstky i paradoxy vztahů a postojů v zásadě funguje i tady. Celek je blahosklonné, hořkosladké čtení, v němž vypravěč zapřádá dobrosrdečný, a občas až neomalený dialog se svéráznými postavami. Přece však je zřejmé, že v tomto případě nejde o mistra, ba ani řemeslně zručného suveréna.
Jedním z příznaků, které snižují přitažlivost Solovjevovy knihy je sentiment, který má poukázat na blízký vztah, jaký autor pociťoval k objektům vyprávění. Toto vnášení až příliš „přilnavých“ odkazování – kupříkladu „Tetičko, Mařenko, symbole všelásky a sebe obětujícího ženství, ať je Ti země lehká!...“ - vyznívá spíš jako nápisy na náhrobcích vesnických hřbitovů, slova, mající nádech upřímnosti, ale také prostoduchosti.
Právě řečené ještě není tím, co by zásadně rušilo, nebo dokonce vysloveně odpuzovalo. Naopak, jako výtvory naivních či regionálních umělců, nese v sobě rovněž tato kniha v dobrém slova smyslu bezprostřední primitivismus, který o to výrazněji může prostředkovat přirozenost života.
Tím ovšem, co v knize Jana Solovjeva zarazí a od čtení odežene, je necitlivé užití slov hrubozrnných a vulgarismů. Jistě, jde o lidovou řeč, která bývá takto kořeněna, ale zde příliš nejapně, když třeba onen výše zmíněný Šrámek se „vybatolil mírně nacamraný“. Dokonce v historce „ze života“ herců Högera a Vojty působí tento styl přímo lascivně. Potvrzuje to jediné – že i tyto prostředky je třeba užívat s rozmyslem a s citem. Že právě v takových detailech se ukazuje nadání, které literaturu odliší od náhodného, nekontrolovaného proudu řeči.
Karel Höger v adaptaci Čapkova románu Krakatit, kterou v roce 1948 natočil Otakar Vávra
Naopak velmi kontrolovaně dávkuje Jan Solovjev některé akcenty. Odlišně zdůrazňuje okamžiky, které u současného čtenáře zajistí respekt (věznění v roce 1948) – zde vylíčení nepochybně drsné situace autor zesílí a opakovaně připomíná. Naopak momenty, které by mohly příznivý odér osobnosti pokazit (vstup do KSČ) jsou umenšeny, jen tak vsunuty a současně ospravedlněny jako téměř logická reakce: „Ten podprahový pocit, který vězel hluboko pod mou kůží, byl úděs z té hrozné doby strašlivé nezaměstnanosti, která po několik dlouhých let doslova rdousila většinu lidí v našem státě.“
S titulkovým tvrzením Jana Solovjeva o jeho „štěstí na lidi“ nelze než souhlasit. Odečteme-li pochopitelnou autorskou ješitnost a otravně vkládané anekdoty, zůstane ještě dostatek z osobité výpovědi.
