Zmrzlá hlína, víra a broky – to byla výzbroj básníka Jiřího Černohlávka

Celoživotní dílo Jiřího Černohlávka (1933-1994) obsahuje svazek s prostým titulem Básně. Zahrnuje především autorovy sbírky Óda na potulnou kočku a Cesta do Emauz. Ty vyšly nejprve roku 1989 v samizdatu, oficiálně na sklonku básníkova života, v roce 1993.

Do nynější knihy jsou kromě sbírek Óda na potulnou kočku a Cesta do Emauz zařazeny básnické texty z pozůstalosti, dobové ohlasy sbírek a vzpomínkový blok Černohlávkových přátel, k nimž kupříkladu patřili literáti Rudolf Matys, Petr Král, Věroslav Mertl či Ivan Slavík. Kniha je to důstojná, poezie v ní místy závratně opojná. Proč je tedy jméno Jiří Černohlávek mimo okruh jeho přátel a snad několika desítek dalších lidí prakticky neznámé?

Jiří Černohlávek v padesátých letech

Outsider v Budějovicích

Nejprve něco o jeho životě. Jiří Černohlávek se narodil roku 1933 na česko-německém pomezí v sedlácké rodině. Za protektorátu rodina musela přesídlit do vnitrozemí, po válce opět několik let žil ve vsi Třebívlice. Ze vzpomínek přátel se lze dozvědět další fakta: například že básník odešel po válce z gymnázia, aby pomáhal rodičům sedlačit, dokud jim nebyl statek z komunistické zvůle odebrán. V padesátých letech Černohlávek byl krátce uvězněn, prošel dělnickými profesemi, psal. Dva roky před srpnem 1968 působil jako redaktor nakladatelství Dialog v Litvínově. Po srpnu bylo progresivní nakladatelství zakázáno a básník se opět "uchytil" v dělnické profesi, postupně to dotáhl na technického pracovníka.

S rodinou se odstěhoval z Prahy do Českých Budějovic, kde roku 1994 zemřel. V Budějovicích prý tvořil poezii nejintenzivněji. V osamění, avšak – podle vzpomínek manželky – v naprosté vnitřní svobodě. Formovalo ho "knihomolství" (což jev v jeho poezii patrné), iniciační byla nejspíš i dřívější setkání s lounským básníkem Emilem Julišem či s mosteckým vzdělancem Daliborem Kozlem.

Z poezie Jiřího Černohlávka

Rockové jaro

Myšlenky vytlučené z rámu
a obloha temnější než Goya

Odtud slézáme po skále
za hlasem postřeleného ptáka

Živago naslouchá Černobylu
Punkva krvácí

Sonáta ventilů v rašícím parku
a veliký strach
zalezlý pod břečťanem

Ve společnosti svých milovaných autorů

Hned titulní báseň Óda na potulnou kočku vtáhne rytmizovaným volným veršem, který - navzdory své rozvolněné příběhovosti – je mimořádně sugestivní. Jiří Černohlávek v melancholickém opisu mrazivé všednosti neváhá použít i "technologická" sousloví jako "technické podlaží" či "trakty činžáků". Ta úvodní báseň mě dokonce uvedla v podezření, zda tu nemáme co do činění s českou odnoží beatnické poezie, něco v duchu katolické avantgardy, tak jak ji můžeme znát třeba od Zdeňka Rotrekla. Ale ne. Černohlávkovy verše, jak je patrné z jeho dalších básní, tohle přirovnání - navzdory křestanskému názvu druhé sbírky, Cesta do Emauz - neunesou. Přesněji: vzpírají se ostatně jakémukoliv srovnání.

O knize

Jiří Černohlávek: Básně Ilustrace Štěpán Mareš. Uspořádala, k vydání připravila a ediční poznámku napsala Olga Stehlíková. Torst, Praha 2010, 388 stran, doporučená cena 299 korun.

Tomu je tak díky jednak svérázným, v rozvolněnosti až insitně halucinačním básnickým vizím, jednak díky jisté - v dobrém slova smyslu – eklektičnosti, která je dána silným vlivem jím oblíbených autorů (T. S. Eliot, Shakesperare, James Joyce). Ta se projevuje pavučinově jemnou schopností Jiřího Černohlávka nasazovat si rozličné stylistické masky a převleky. V básni Máchova cesta do Itálie čteme například text, který je rytmizovanou koláží blouznivé cesty mladého Karla Hynka a jeho kumpánů na jih, a v Černohlávkově interpretaci Máchových deníků je natolik přesná, až máme pocit, jako bychom napsané již důvěrně znali. V jiné vynikající básni, Swannovo zrcadlo, zase jsme i nejsme ve světě irského modernistického experimentátora Jamese Joyce. Silné a hravé jsou básně inspirované ruskou moderní dramatikou a poezií (Čechovem, Achmatovovou, Jeseninem)... Básník Černohlávek nás zkrátka ve své poezii s rafinovanou prostotou provází i světem "své" literatury.

Jedna z ilustrací Štěpána Mareše, které obsahuje soubor Jiřího Černohlávka

Uzemnění nemožnostmi

Jenže: provází nás, aniž by nám dopřál zažít úlevný či protivný stav, kdy se pro papírový svět vzdalujeme realitě. Prudkými zvraty obrazů jsme naopak bolestně vytrháváni z pokusů unikat a zasnívat se, rozličnými triky básníka jsme jati znovu a znovu do tenat bludné přízemnosti, sráženi zpět do "suchých kobylinců" (tak jako je tomu v pointě vynikající básně Podkrušnohorská romance).

V tom je rukopis Černohlávka nezaměnitelný: smysl básnických textů se přes ironii, skepsi, dramatickou zkratku, antické narážky a fantasmagorické vidění z principu neodpoutává od reality zaplivaných putyk a zavřených holičství bez špetky poezie. A naopak: nachází se v nich příliš mnoho zpráv o stavu duše, příliš mnoho ostnatých drátů a ocelového nebe na to, abychom je vnímali jako pouhý ironický palimpsest či groteskní škleb. A co je zvláště na první sbírce Óda na potulnou kočku nepřehlédnutelné: způsob, jímž básník rozjíveně, s dětinským zaujetím vrší pracně udusané metafory. Jako by dobře věděl, že život hrou není a pokud, pak předem prohranou, a pro tuhle skepsi se v básních paradoxně upínal na jemně tkané i barokně nasvícené obrazy plné divadelně aranžovaného humoru.

Jiří Černohlávek v osmdesátých letech

Něco v tomto smyslu o Černohlávkově poezii napsal i Jan Štolba (v textu z roku 1994), když zmínil, že verše českobudějovického básníka jsou nostalgicky fantaskními arcimboldovskými obrázky. Z těch nejvýraznějších textů je však vždy nadto cítit pažravá moc životních nemožností (báseň Pražský Odysseus, Pokoutní rozhovor) – tak, jak ji se zdánlivou lehkostí pingpongového úderu dokázal tento básník životních i milostných běsů zaznamenat.

Z poezie Jiřího Černohlávka

Z Počátek

Podzim mě udeřil do tváře
a hroudy deště
jako na nebi tak i na zemi
zalily cestu

Hlas z jezera zní
jako vzpomínka na smysl života
který jsi ve snu nalezl
a zase ztratil

Křehké myšlenky
se rozbily o černou skálu
a vítr jindy bohatý a slibný
se pere o mé kosti

Vážnost hry

Druhá Černohlávkova sbírka – Cesta do Emauz – je výrazově sevřenější, pevnější, řekněme seversky lapidárnější. S přibývajícím pesimismem jde v jednotlivých básních oproti příběhovosti první sbírky spíše o variování metafor, o obrazovou fragmentární útržkovitost z nezbytí. I tady lze nalézt básně výtečné, hlavně o krajině dětství, ale jako by se zde básníkovi ztrácela původní víra ve slovo, důvěra v humor či alespoň v to, že textem básně lze vyslovit naději tam kde "stmívá se na světě bez naděje", kde "labuť jež oněmí nezapěje" (jak v jiné básni kdysi napsal Bohuslav Reynek).

Jisté je, že básník "okraje" Jiří Černohlávek ve své poezii zachytil vrtkavou nezbytnost i váhu slova, které se ještě dokáže důstojně opřít o absurditu a dusivou marnost života. S nadějí nesnesitelné hravosti i s vážností hravé poezie. A tak tohle všechno dohromady, co zde o Černohlávkově souborném díle, bylo řečeno, je aspoň částečnou odpovědí na jeho dosavadní "utajenost", která je nespravedlivá a kterou by svazek Básně mohl dílem napravit.

Obal knihy Jiřího Černohlávka