Ležela uprostřed silnice a cítila ohromnou bolest. Do tváře ji pálil sluncem rozpálený asfalt. Nedokázala se pohnout, vlastně se nemohla ani pořádně nadechnout. Velmi dobře si uvědomovala, co se právě stalo. Před několika vteřinami ji srazilo na přechodu pro chodce červené auto. Řidič ujel.
Marie Martínková nedokáže ani tři čtvrtě roku po této události mluvit o nehodě bez slz. Co se stalo na jedné českobudějovické křižovatce, jí změnilo život.
"Ty hrůzy, co jsem tam zažila, když jsem tam jen bezmocně ležela, v člověku zůstanou. Už se toho nezbaví," říká Martínková. Ačkoli měla přeražené obě nohy a další zlomeniny, fyzicky se dala jakžtakž do pořádku. Její psychický stav však dobrý není.
Člověka, který to způsobil, se nikdy nepodařilo vypátrat...
Podobných nehod, od nichž viník ujede a nechá za sebou zraněné i mrtvé, stále přibývá. U každé šesté, kterou policisté vyšetřují, je viník neznámý. To je dvakrát víc než před třemi lety. Loni na silnici za sebou nebo ve vracích jiných aut nechali bez pomoci skoro devět set zraněných a čtrnáct mrtvých. Za první půlrok letošního roku to jsou čtyři stovky zraněných a tři mrtví.
Podle dopravních expertů se na tomto stavu paradoxně podepsal bodový systém a vyšší pokuty, které platí tři roky. Řidiči se více bojí postihu - mnozí sice jezdí opatrněji, ale někteří ve strachu z velkých trestů raději zmizí.
Každou čtvrtou oběť prázdninových nehod smrt dostihla na motorceV červenci zemřelo na silnicích už 99 lidí |
Psychologové míní, že vinna je také nekvalitní výuka první pomoci na školách, kvůli čemuž se lidé bojí pomáhat zraněným. A prý i změny ve společnosti, v níž je útěk od zodpovědnosti typický.
"Tato společnost nechce přijímat důsledky, především negativní důsledky svého jednání. A upřímně řečeno nejsou zákonné normy, které by to vyžadovaly, nebo nejsou důsledně vyžadovány," říká dopravní psycholožka Pavla Rymešová.
Hrozivě stoupající počet řidičů, kteří po nehodě nepřemýšlejí o zodpovědnosti a pomoci zraněným, ale o vlastním útěku do bezpečí, neunikl pozornosti politiků. Připravují zvýšení trestů.
Odjet od nehody? Sedm bodů, navrhují senátoři
Nejenže v lednu začal platit nový trestní zákoník, který zvýšil trestní sazbu pro řidiče prchající od nehody ze tří na pět let. Ve Sněmovně teď navíc leží senátní návrh na změnu silničního zákona, který z takového jednání udělá jeden z největších možných přestupků. Kromě pokuty má být trestán sedmi body, což je maximum.
S tvrdšími sankcemi souhlasí i dopravní psycholožka Pavla Rymešová. "Pro člověka, který přijme zodpovědnost a snaží se poskytnout pomoc, má být stanovena základní hranice trestu, ale potom se mají brát v potaz přitěžující okolnosti. A velmi výrazně by mělo zvednout trest právě ujetí od nehody. Trestní sazba pro takové případy by se měla pohybovat úplně někde jinde. Aby nebylo možné dostat podmínku," říká Rymešová
Trestu se však může dočkat jen ten viník, kterého policisté dopadnou. A takových úspěchů není mnoho.
"Při vážných případech žádáme o pomoc pořádkovou policii v místě nehody a pak i kriminální službu. Ale je třeba si také uvědomit, že například v Praze jde často o nehody z parkovišť, kdy vlastník ráno zjistí, že mu někdo odřel auto, a hned nás volá," říká šéf pražské dopravní policie Pavel Švrčula.
Někdy pomohou svědkové, jindy kamerový systém.
Před dvěma týdny se policii podařilo vypátrat řidiče dodávky, který srazil v Počeradech na Lounsku cyklistu. Zabil ho. Náhodou to však viděli svědci, kteří pak policisty navedli do deset kilometrů vzdálené obce. Tam policisté viníka dopadli. Na začátku července ujel od místa nehody také starosta Nepomuku, Jiří Mašek z ODS. I on byl dopaden a policistům navíc "nadýchal".
Ani svědci, ani kamery však nepomohli k dopadení šoféra, který v Českých Budějovicích zmrzačil Marii Martínkovou. I přesto, že se nehoda stala na rušné křižovatce. Podle psycholožky Rymešové to může být i tím, že lidé obecně nemají zájem svědčit.
Nejde o práskačství
"Často si říkají: Oni by mě tam otravovali a to já nemám zapotřebí, ono se to nějak vyřeší," míní Rymešová. Podle ní je v lidech stále ještě z minulého režimu zakořeněná nechuť hlásit něco úřadům. "Lidé si musí uvědomit, že nejde o práskačství, kterému se snažili před rokem 1989 vyhýbat, ale že jde o obranu společnosti před rošťáky," říká.
Upozorňuje také na fakt, že nedůvěru v lidech budí i stále malá pravděpodobnost, že se případ vyřeší.
"Chápu, že si nikdo nevšiml toho auta. Minulý týden jsem zrovna viděla, jak auto srazilo jiného chodce, a všechno se mi to vrátilo. Nedokázala jsem se ubránit a přímo na ulici jsem křičela: Ty grázle, ty grázle. Běžela jsem tomu člověku pomoci a až doma jsem si uvědomila, že ani nevím, kdo ho srazil," potvrzuje Martínková, která stále věří, že se člověk, který srazil ji, najde.
