Pocit, který mnou prostoupil, lze srovnat se šokem, který jsem jako desetiletý prožil ráno dne 21. srpna roku 1968, když mi tatínek se slzami v očích sdělil, že ruské tanky střílejí v Praze do lidí.
Aby bylo jasno, nemám nic proti ČSSD, i když s představiteli této strany bych asi vždy nebyl zajedno, vadilo mi, že se staronový politický spolek měl opírat o hlasy té strany, která valnou část společnosti nepřesvědčila o své demokratičnosti.
Naprostá většina z nás, kteří jsme volili KDU-ČSL, tak učinila zejména proto, že se pan Kalousek představoval jako pevná hráz proti tomu, aby se v naší zemi dostaly k moci nedemokratické síly.
Připomínám, že stejným způsobem ospravedlňoval setrvávání své strany v koalici s ČSSD v právě odstupující vládě. Obrat o 180 stupňů v dané věci by tedy znamenal krutě nelítostný výsměch voličům KDU-ČSL a snad největší politickou loupež v polistopadových dějinách naší země.
Nejsmutnější na celé záležitosti je, že velkou politickou loupež chystali představitelé křesťanské strany. Trapnost všech trapností spočívala v tom, že podle těchto lidí účel světí prostředky.
Kdyby mi bylo dovoleno vyjádřit se jako starozákonní prorok, řekl bych, že šlo o faktickou modloslužbu, protože opuštění pravdivosti, tedy vlastní totožnosti, spravedlnosti a slušnosti není nic jiného než obrácení se zády k živému, osvobozujícímu Bohu a přimknutí se k něčemu úplně jinému, sice na první pohled lákavému, ale v posledním důsledku zotročujícímu a neživotnému.
Hypotetické přežití této malé strany, ústupky ve věci kosmetického snížení daní, církevní politiky a slíbená smlouva s Vatikánem, to vše nebylo nic jiného než pomyslná mísa čočovice.
Mohli však křesťansky smýšlející lidé přijmout tento kus žvance a zaplatit za to ztrátou důvěryhodnosti a plivnutím do tváře všem, kdo trpěli v komunistických koncentračních táborech? Mohli křesťané zaplatit uskutečnění svých partikulárních zájmů rezignací na demokracii, na zdraví společnosti jako celku?
Pan Kalousek zapomněl na to, že člověk dobré vůle, o něhož KDU-ČSL neustále tolik usiluje, na sebe už podruhé vypláznout jazyk nenechá. Neznám nikoho, kdo by byl rád sám před sebou za hlupáka a kdo by projevoval naivní důvěru vůči tomu, kdo ho jednou oloupil.
Kalouskův "geniální" pokus o vyřešení politické krize tedy rozhodně neznamenal zajištění existence KDU-ČSL z hlediska dlouhodobější perspektivy. Boží mlýny nemelou vždy jenom pomalu. Pan Kalousek a spol. se o tom mohli na vlastní kůži přesvědčit hned den poté.
Jen negramota a hňup si totiž může plést "Svobodu" se "svobodou", prostředek s cílem, přežití strany s hodnotami, na nichž toto uskupení lidí stojí. Pokud by se v lidové straně nevzedmulo skutečné tsunami odporu, její blízké příští by se nevyhnutelně odvíjelo podle následující rovnice: Plojhar + Kalousek = 2x a dost.
Pravým vítězem celé truchlohry by byl jen a jen velký technolog moci pan Paroubek, protože by dokázal přimět jemu ve skutečnosti nepříjemnou malou politickou stranu k tomu, aby spáchala politické harakiri.
On sám by pak dotyčnou politickou mrtvolu velkodušně pozřel a nechal si od ní nádavkem posvětit svůj pakt s nedemokratickými silami v našem parlamentu. Jak nechutné! Ale jak účinné!
Skutečnost, že reakce členské základny KDU-ČSL a mnoha lidí z jejího vedení byla jednoznačná a rychlá, představuje nemalý přínos k důvěryhodnosti nejen této strany, ale také celé naší politické scény.
