Místním lidem podle časopisu Time nabídl: Dejte mi své nejmladší děti. Budu je živit, zajistím jim vzdělání a hlavně je ochráním.
Cizinec vesničanům tvrdil, že dostává peníze od vlády a že za ně děti pošle do školy v Bacau. V tomto - hodinu cesty vzdáleném městě - prý budou v bezpečí.
Za to chtěl jen jedinou věc: Aby děti od katolicismu, který praktikuje většina obyvatel Východního Timoru, konvertovaly k islámu. Toto náboženství převládá zase v Indonésii.
"Říkal, že později můžou konvertovat zase zpátky, že to nic neznamená, že to bude jenom naoko, aby mu Indonésané dál dávali peníze," vzpomíná pan Pereira, otec osmi dětí.
"Věřil jsem mu a nechal ho, ať s sebou vezme Jacinta a Marita." Dvěma nejmladším mužovým dětem tehdy bylo pět a osm let.
Po čtyřech letech je vše jinak
Utekly čtyři roky. Na Východním Timoru je mír, obyvatelé se snaží vybudovat vlastní národ, ale Jose Pereira se s dětmi ještě nesetkal.
Hasan je nechce pustit zpátky. Drží je spolu s padesáti dalšími v sirotčincích daleko od jejich domovů.
OSN odhaduje, že je v sirotčincích a "náhradních domovech" v Indonésii na 400 východotimorských dětí.
"Hasan Basri nám ukradl děti," říká Pereira. "Proč nám je teď nevrátí?"
O více než tisíc kilometrů dál sedí Hasan na ušmudlané matraci v dřevěné chatrči svého sirotčince u Bandungu. Argumenty rodičů dětí nechápe nebo nechce chápat.
"Ty děti jsou teď součástí mojí rodiny," tvrdí. "Nikomu nikdy nedám jediné ze svých dětí. A už vůbec ne těm lhářům z Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR)," rozohňuje se.
Jistě, připouští, že dostal informaci, že by Pereira a jeho žena chtěli syny zpátky.
"Ale to jsou jenom další lži," míní.
"Dokumenty, na jejichž základě si dělají na děti nárok, jsou zfalšované. Nechápu, jakou roli se to tady UNHCR snaží hrát. Nejsem ani únosce, ani ničitel rodinných vztahů. Jenom člověk, který se snaží udělat něco dobrého a dát těm dětem lepší budoucnost. Zeptejte se dětí. Ony jsou mými svědky."
Proč radši přesunul Jacinta do jiného sirotčince a nechce říct do kterého, ale nevysvětlil.
Dětem moc do řeči nebylo
Žádnému z dvacítky dětí, které s Hasanem sdílejí sirotčinec, není moc do řeči. Většina uhýbá očima a mizí za rohy areálu, který sestává z malého výběhu pro slepice, ze čtyř chatrčí ze dřeva a bambusu, z venkovního záchodu a z modlitebny.
V ložnicích spí děti spolu s dospělými.
Nakonec se osmělí vyhublý devítiletý chlapec. "Jmenoval jsem se Joni, když jsem ještě byl nevěřící. Teď jsem Zulkahim a jsem muslim."
Rozhlédne se kolem, jestli ho někdo neslyší. "Občas, když mě nikdo nevidí, tak v noci brečím, protože mi moc chybí maminka. Řekli mi, že umřela."
U zaníceného obraceče na muslimskou víru, jakým Hasan Basri je, poněkud překvapí, že byl vychován jako katolík na Východním Timoru. Muž, který se původně jmenoval Roberto Freitas, přestoupil na islám v mládí. Jeho kritici tvrdí, že ho ke změně náboženství i péči o sirotky vede zištnost.
Děti, o které se stará, využívá jako páku k získání finančních příspěvků od vlády v Jakartě, tvrdí Soni Qodriová z indonéské nevládní organizace, která pátrá po pohřešovaných z doby timorského boje za nezávislost.
"To nemá nic společného s tím, jestli je nebo není muslim," říká. "Hasan je prostě špatný člověk. Zneužívá ty děti, aby získal peníze od charity a vlády, a pak je používá sám pro sebe."
Hasan ale to, že by dělal něco špatného, popírá. "Proč bych nemohl dělat ze svých dětí muslimy?" ptá se. "Proč bych neměl, když na celém Timoru je dovoleno měnit lidi na katolíky?"
Jeho názory ale nesdílejí ani všichni muslimové. "Nezajímá mě, jak si Hasan vydělává na živobytí," říká Salim Musalam Sagran, bývalý oficiální činitel vlivné Rady islámských kazatelů, která mimo jiné přiděluje peníze sirotčincům.
"Ale měl by se hlavně starat o budoucnost těch dětí. Musí si uvědomit, že mají
právo komunikovat s rodiči a pokud si to budou přát, musí jim umožnit se k nim vrátit."
Ostatně Hasan má problémy i se svou vlastní rodinou. V jeho rodné vesnici Liasidie ho donedávna pokládali za mrtvého. Nebyl tam už čtyři roky.
Jeho otec, potéco se ho žurnalisté na syna zeptali, nervózně prolamoval prsty. Své pocity řadí do slov jen obtížně: "Víte, nezajímá mě, na jakou víru přestoupil nebo co udělal," říká.
"Jestli můžete, řekněte mému Robertovi, že bych ho chtěl ještě jednou vidět, než umřu. Prostě bych chtěl, aby přišel domů."
