"Jednou z příčin je, že rodiče na děti nemají dost času. Navíc se rodí čím dál víc dětí nedonošených, které mívají mozkové poruchy," vysvětluje ředitelka Pedagogicko-psychologické poradny v Praze 5 Zdena Michalová.
Odborníci apelují, aby v každém kraji v Česku vznikla alespoň jedna škola vyhrazená malým neposedům. Tak aby už nemuseli končit v psychiatrických léčebnách a ústavech jako nevzdělavatelní, jako je tomu nyní. Podobná zařízení přitom mohou výrazně snížit i počet dětí, které v budoucnu překročí zákon.
Některé magistráty už na apel slyší: jedna taková škola stojí na pražském Zlíchově. A druhou chystají v Brně, kde mají zatím jen speciální třídy pro "zlobivé" děti. "Když se k nám dítě dostane včas, nejlépe hned na prvním stupni základní školy, dokážeme ho zachránit. Čím později přijde, tím je naděje menší," říká ředitelka speciální školy na pražském Zlíchově Helena Hainová.
Kontakt se spolužáky tyhle děti navazují zásadně fyzicky: pošťuchováním, popichováním, pohlavkem. Při vyučování vykřikují, pobíhají a nedokážou se ani chvíli soustředit.
Narodit se s vážnou poruchou chování je pro dítě jako prokletí: po úspěchu, pozornosti a lásce touží mnohem víc než jeho vrstevníci. Jenže svým chováním dosahuje pravého opaku. Z první školy je obyčejně vyhodí hned v první třídě. A pak už mění jednu školu za druhou.
"Zrovna teď nám do sedmé třídy nastoupí chlapec, kterého postupně vyhodili z pěti škol. Dokonce i ze zvláštní školy. nakonec skončil v psychiatrické léčebně v Opařanech, kde ho mohli jen tlumit léky. Těžko říct, jestli ho ještě dokážeme zvládnout," vysvětluje Hainová.
Kdyby se chlapec dostal do speciální školy o pár let dřív, šlo by ho prý "zachránit" skoro s jistotou.
|
Na Zlíchově ví, jak zvládat "zlobivé" děti |
|
Vědí, jak se cítí člověk, když ho vyhodí ze školy poté, co si to odhlasují jeho spolužáci. Některé také důvěrně znají režim psychiatrických léčeben. Jsou to normální děti, které "jen" víc zlobí. Na pražském Zlíchově zrovna běží hodina matematiky. Třináctiletý Andy hlasitě protestuje: trojku z matematické písemky nečekal. S nespokojenými připomínkami ke svým známkám přicházejí další čtyři šesťáci. Matěj se pro změnu houpe na židli tak, že z ní málem spadne. Michal pošťuchuje svého souseda. A dvě děvčata se navzájem pohlavkují. Učitelku Hanu Štrossovou a jejího kolegu, kteří mají jedenáct zdejších šesťáků na starosti, rozruch z míry nevyvádí. Nesoustředěné děti během pár okamžiků přivádějí zpět k práci. Učitelka: Má to smysl V léčebnách přitom tyhle děti končí jen proto, že si s nimi běžné školy nevědí rady. Jinou poruchou než "neposedností" totiž netrpí. A ta se beztak nedá léčit. Jenže tyhle zážitky pak dětem poznamenají celý život. "Tak třeba jeden náš žák ve druhé třídě zažil, jak o něm nechala paní učitelka spolužáky hlasovat, jestli ho vyhodí, nebo ne. Odhlasovali mu odchod. Taková věc dítě psychicky poznamená ještě hůř. A když pak zjistí, že si pozornost nevynutí pozitivními věcmi, snaží se upoutat agresí," říká Hainová. Třináctiletý Andy rozšířil řady zdejších šesťáků před třemi měsíci. Předtím - vždy neúspěšně - navštěvoval tři školy. "Tady se mi teprve líbí," říká. Ke spokojenosti má důvod: poprvé nikomu nevadí jeho neposednost. Ani to, že se s kamarády sbližuje pošťuchováním, pohlavky nebo přátelskou rvačkou. Přestávkový rej "Naštěstí jsou kluci gumoví, takže i když se přetahují a pošťuchují, málokdy se jim něco stane. Tyhle děti neumějí navazovat běžné kontakty. Pozornost a lásku si vynucují i násilím," vysvětluje Štrossová. Většina škol má žáků málo. Škola, která vynalezla recept na zvládnutí zlobivých dětí, řeší problém opačný. Žáky musí odmítat. Dětí s poruchami chování totiž přibývá. "Klidně bychom naplnili ještě jednu takovou školu. Ale máme místo jen pro sto třicet dětí. Je to škoda," podotýká ředitelka Hainová. MF DNES, Jana Blažková |
