Domluva mezi pořadateli studentského průvodu a pořadateli oslav na Národní třídě údajně zněla, že studentům bude umožněn plynulý průchod směrem na Václavské náměstí, nicméně skutečnost byla taková, že pochod byl estrádou magistrátu zcela zatarasen a průvod se nemohl hnout z místa.
To přirozeně vyvolalo prudkou nespokojenost, pískot a takřka radikální postoje v řadách studentů, kteří z valné části na zábavní večírek pražských politiků nebyli zvědaví. Na bouření přišla však odzbrojující odpověď a studenty pohotově přeřvaly hudební kvality Aleše Brychty a spol.
Jednoho napadne, že tento scénář byl předem připravený a mohlo to snadno v nastalém hluku vypadat tak, že studenti přišli v plné síle podpořit oficiální akci. Naopak z pohledu velké části studentů se jednalo o podraz ze strany magistrátu, který nepoužil sice bariéru těžkooděnců, ale bariéru jeviště a davu před ním a především bariéru hluku. Z mého pohledu je takový zátaras myšlení a cítění pomocí zábavního průmyslu příznačný současnému českému kulturnímu dění a je smutné, že se to projeví i při připomenutí tak hluboké události, jakou je 17. listopad.
Zdánlivě chybným tahem magistrátu byl následující projev Pavla Béma, při němž nastalo další bouření, pískot a křik. Nevím, jak to vypadalo z pohledu televizního diváka, ale obyčejný účastník lidové veselice na Národní třídě se mohl snadno domnívat, že se studenti zbláznili, že demonstrují jen proto, aby demonstrovali a že jsou jednoduše řečeno "ukřičení pitomci", což ještě připepřila z jeviště slova moderátora-baviče, který s citelným despektem prohlásil, že přišla "budoucnost národa". Musím bohužel uznat, že se povedl možná detailně promyšlený, ale každopádně dokonale demagogický tah ze strany pořadatelů akce magistrátu.
Lhal snad Pavel Bém nebo se dotkl nějakého rozporuplného tématu? Ne, jeho projev byl naprosto konvenční, pravdivý a nekonfliktní- cosi o důležitosti 17. listopadu, pokroku ve společnosti a krásách České republiky. Vytrženo z kontextu je to projev vcelku každému sympatický, kontextu se však Pavel Bém u studentů nezbaví. Snad nevole nepanovala přímo proti primátorovi Prahy, reakce studentů, vyostřená ještě lží magistrátu o plynulém průchodu, se týkala spíš znechucení z politiků a současné banálnosti české politiky obecně.
Pavel Bém ať se nezlobí, ale jako veřejná osoba nemůže povídat jen tak něco "sám za sebe", je členem opoziční ODS tu a tam se paktující pro svůj prospěch se stále neschopnější a neschopnější ČSSD v parlamentě poslanců (odtud ostatní strany nevyjímaje), kteří z poloviny řeší na parlamentní půdě svoje problémy například s alkoholem nebo s tím, že jeden druhého v SMS nazve pitomcem atp. - zkrátka něčím pro voliče naprosto nepodstatným a otravným. Netvrdím, že se toto děje neustále, nicméně už jedna taková událost dokáže dostatečně degradovat sbor zákonodárců.
Pavel Bém je též členem strany, z níž vyšel nynější prezident naší země, který je schopen v projevu k téže události prohlásit, že oběti a odpůrci minulého režimu byli bezejmenní. Nikdo z těchto lidí bezejmenný nebyl a tomuto prezidentovi se možná tak podařilo urazit pozornější část národa. I při projevu řečníka KSČ(M) tentýž muž v rámci svého programu zapomínání na minulost nijak nereaguje - v den výročí osvobození od režimu, jenž je stálým programem této strany!
Pískot studentů na Národní třídě nepatřil jen panu Bémovi nebo ODS, pramení ze znechucení nad cudným zamlčením 20ti procent voličů komunistické strany a malování krásných dnešků a lepších zítřků v kontrastu s výše uvedeným "kontextem".
Jsou tedy studenti taková tlupa nevychovanců, jak se podařilo magistrátu vykreslit jejich obraz? Rozhořčení nad zneuctěním národního svátku estrádou není neúcta k tomuto dni. Hlasitý protest proti arogantní spokojenosti politiků se sebou samými, ani stejně hlasitý protest proti jejich strachu definovat komunismus jednou provždy, není rušení tradice listopadových událostí, naopak se do určité míry jejich odkazu blíží.
Nevole projevená tímto způsobem patří i tomu, že tradice 17. listopadu byla pojata pouze jako pochválení všech našich zásadních úspěchu - cituji Jana Rumla: svoboda a demokracie, volný ekonomický prostor, řada úspěšných projektů podnikatelských, ekologických a kulturních, NATO a EU jako záruka svobody, stability a svobody (které jsou samozřejmě dobré a nesporné, i když možná patří nutně k vývoji celé Evropy po pádu socialistických režimů), ale bilance ve vztahu ke konkrétní události 15 let poté jako by v obecném mediálním obraze neexistovala.
Po peripetiích na Národní třídě studenti z potrhaného průvodu nakonec dorazili pod sochu sv. Václava. Zaznělo zde, že my, nynější studenti vysokých škol, jsme v roce 1989 byli ještě malé děti. Píše se rok 2004 a už malé děti nejsme a nechci, aby se s námi jednalo tak, jak předvedl ve své estrádě typu "Ein Kessel Buntes" letos magistrát- jako s dětmi, kterým se pustí televize.
Výše uvedené může vypadat jako vcelku obecné stesky občana České republiky a uznávám, že kritizovány jsou z valné části události všedního dne, byť i kritiku zaslouží. Přijde mi ale být na pováženou a překvapující, že v tomto roce se "vyšší moci" podařilo zabránit studentům shromážděným v průvodu k soše sv. Václava v cestě na Václavské náměstí. V roce 1989 jsem byl ještě malé dítě, ale v hrubých rysech mi to něco připomíná.
Nakonec mi nezbývá než jen konstatovat, že se magistrátu paradoxně podařilo vnést do jinak poklidného studentského průvodu v jistou chvíli náladu skutečně revoluční.
 Patnácté výročí sametové revoluce měl připomenout i pochod z pražského Albertova na Václavské náměsti. (17. listopadu 2004) |
