Vzácný kov, kvůli kterému se tehdy mnohým zamotala hlava, dodnes leží jako cenný exponát v pražském Národním muzeu. Příběh křepického zlata vylíčil očitý svědek, vlastivědný pracovník a katecheta Florián Fencl.

Svůj zážitek podrobně popsal ve věstníku Báňský svět deset let po nálezu. O události se sice traduje mnoho historek, ale právě Fenclovo vyprávění patří podle odborníků k nejspolehlivějším.

"Byl klidný jarní den 25. března 1927. Nesl jsem peníze na poštu ve Vodňanech. Stojím u okénka a čekám na stvrzenku. Jakési vzrušení mezi personálem bylo zřejmé," vypráví Fencl a pokračuje:

V tom přistoupí ke mně přednosta pošty, ukazuje mi žlutý plíšek a s úsměvem povídá: "Co se vám zdá, mohlo by tohle být zlato? Listonoš Prošek to přinesl z dnešní obchůzky. Kde by se tu vzalo zlato, že?"

Beru do ruky nádherný kousek žlutolesklého kovu plný jemných kreseb čisté, nevídané krásy a v duchu se raduji, že jsem něco tak krásného mohl spatřit a že je to původem z našeho kraje vodňanského.

"To je ovšem opravdu zlato," odpovídám téměř dojat a ptám se: "Odkud to máte?" Přednosta nezapíral a poslal mne k Marešově cihelně, kde právě cestáři vozili štěrk na novou silnici.

Fencl se tam okamžitě vypravil.

Poklad mezi štěrkem
"Došel jsem k Marešově cihelně, asi čtvrt hodiny za městem, směrem ke Stožicům a Křepicům," pokračuje Fencl. Kámen tam právě tloukl Jan Novák, dělník z Libějovic. Pozdravím ho a hned k věci: "Tak vy tu prý tlučete zlaté kamení?"

"Nevím," povídá klidně. "Praštil jsem do jednoho většího kamene, ten se rozsypal a vypadly z něho žluté plíšky. Nějaké si vzal listonoš, který se tu nahodil, nějaké má pan správce v cihelně. Tady jsme to kamení vozili do cesty, kouknou se tam!"

"Zvednu pěkný kus, dva kusy křemene s vrostlým zlatem. Popojdu a v koleji, blátem zamazán, leží nádherný plíšek zlata..."

Cesta před Marešovou cihelnou, kde bylo zlato nalezeno

Katecheta Fencl nebyl jediný, kdo měl v tu dobu štěstí a zlato našel. Událost se rychle rozkřikla a drahocenný kov se pokoušeli najít další a další lidé.

Ti důvtipnější se hned pídili po tom, odkud se kámen dováží. Správce cihelny J. Kabátník jim přiznal, že kámen vozil z Hasíkova lesa u Křepic, vesnice asi hodinu cesty od Vodňan.

Český Klondike
"Brzy nastala opravdová zlatá horečka. Lidé z Vodňan hnali se do Hasíkova lomu v zástupech. Některý si vzal hrábě, jiný přiběhl pro zlaté kamení s košíkem," líčí tehdejší nadšení Fencl.

"Tak vida, já tu prodávám za pár korun fůry kamení a oni v tom odvážejí tisíce," divil se později Hasík, když se o možném výskytu zlata ve svém lomu dozvěděl. Jak se ale později ukázalo, takové obavy mít nemusel.

V té době však Čechy už plně žily vzrušením ze žlutého kovu. Všude se o něm mluvilo, přijížděli zlatokopové domácí i cizinci, inženýři, redaktoři, sběratelé nerostů, poslanci i úředníci ministerstva. Odborníci se shodovali, že křepické zlato je nejkrásnější, jaké se zde našlo od dob Jana Lucemburského.

"Za posledních dvě stě let je to nejlepší nález přírodního zlata u nás," myslí si i dnes ředitel Přírodovědeckého muzea Jiří Litochleb.

A krásné vskutku je. Třebaže není úplně ryzí (obsahuje 53,9 % zlata a 46,1 % stříbra), výjimečné je natolik, že objeví-li se kde na světě v nějaké sbírce takový plíšek, je hned jasné, že pochází z Křepic.

Zlato je totiž v krystalech, ve kterých se obvykle nevyskytuje. Na jeho povrchu je množství zřetelných, větších i menších trojúhelníkových vyvýšenin a kreseb. Podle Litochleba má málokteré zlato takové výstupky, nezaměnitelná je i jeho sytě žlutá barva.

Hasíkův lom u Křepic. 15. dubna 1927. Zleva RNDr. Stanislav Ježek, majitel lomu Hasík a majitel kutacího oprávnění hostinský Rothbauer

Muzejní kousky
"Každá významná sbírka u nás i ve světě, soukromá i veřejná, má alespoň kousek zlata z Křepic," tvrdí Litochleb. Stejně tak i Národní muzeum, které vlastní hned několik těchto zlatých plechů.

Třebaže si značnou část nálezu tehdy potají rozebrali dělníci a nikdo už dnes přesně neví, kolik kusů křepického zlata po světě koluje, mnohé kousky se podařilo zachránit pro další generace. Dodnes je najdeme ve sbírkách asi tuctu různých institucí a ústavů.

Národní muzeum postupem doby získalo 21 zlatých plechů. První zakoupilo v roce 1930 od J. Součka z Vodňan za 1600 korun. Je mezi nimi i největší kus o velikosti 7,5 x 4,5 cm a hmotnosti 18,4 gramů.

Svých pět nejlepších kusů prodal muzeu i zmíněný listonoš Prošek. A pozadu nezůstal ani sám Fencl, který muzeu prodal svůj dvaadvacetigramový nález, třebaže o něj projevovali velký zájem i v cizině.

Další kousky byly později dokupovány za 800 až 1400 korun. "I později, v 60. a 70. letech, se našly některé kousky v pozůstalostech nebo ve sbírkách soukromých sběratelů, které se do muzea dostaly," říká Jiří Litochleb.

Zlatokopecké nadšení vystřídalo zklamání
Zlatá horečka, která tehdy celou zemi zachvátila, však velmi brzy ustala. Kromě zmíněných plíšků na cestě se později už nenašel ani jeden. Stejně tak ani ve zmíněném lomu.

Vědci se shodují, že veškeré zlato bylo ukryto ve velkém křemenitém balvanu a při rozbití se vysypalo na cestu. Celkově ho mohly být až tři kilogramy.

Dobrodruhové, kteří si ihned zajistili kutací právo a začali kopat, byli zklamáni, po zlatě se zkrátka slehla zem. "V lomu rozmlátili kdeco, ale nenašli nic," dodává Jiří Litochleb.

V pracích se bez úspěchu pokračovalo ještě dva roky. Výsledky nepřineslo ani státem provozované kutání v širokém okolí.

Zdejší kraj je přitom zlatem proslulý. Jméno kovu nesou zdejší vrchy či řeky, samotné Vodňany mají ve znaku horníka a v okolí jsou stará zlatokopecká naleziště a rýžoviště. Křepické zlato však zmizelo tak náhle, jak se objevilo.

Text: Adam B. Bartoš  Grafika/foto: David Votruba