Musím Ti sdělit, že jsem měl v poslední době mimořádně velké štěstí, co se týče peněz, píše z Ameriky své manželce v polovině září 1929 Winston Churchill. Vysvětluje jí, že se to stalo díky komickému nedorozumění. Jeho bankéř se ho zeptal, zda může nakoupit bez přímého svolení nějaké akcie a do jaké výše, pokud se naskytne výhodná příležitost. Churchill mu odpověděl, že ano a že může jít až do výše dvou či tří tisíc liber. Jenže zatímco on tuhle částku chápal jako veškeré své investice, bankéř ji bral jako limit pro jednotlivé spekulace. Těch udělal deset. "Tím jsme získali během několika týdnů malé jmění,“ končí spokojený Churchill.
O necelý měsíc později se jde podívat na místo, které mu poskytlo tenhle nečekaný dárek. Stojí mezi dalšími návštěvníky na galerii newyorské burzy a zaraženě sleduje, jak jeho "malé jmění“ mizí v nenávratnu. Je zrovna čtvrtek 24. října, kterému se bude už navždy říkat černý. Den krachu.
Den, který je považován za začátek světové hospodářské krize. Ale to je omyl.
Při černém čtvrtku burza nakonec poklesla jen o dvě procenta. Bublina praskla až následující týden. Černé pondělí přineslo pokles o třináct procent a další den se burza propadla o dvanáct procent. Jenže... Po osmdesáti letech si myslíme, že tím se začal svět řítit do temnoty. Málo se však ví, že už v prosinci se akcie vyhouply na úroveň zimy 1928, což byl velmi slušný výkon. Potom příjemně rostly až do dubna 1930, takže získaly celých třináct procent. Panika tedy pouze vyplela plevel spekulací a solidní akcie si udržely svou správnou hodnotu.
Jenže pak se trh přece jen zhroutil. Ale tím, co vyvolalo největší světovou krizi moderní doby, nebyl krach na Wall Streetu, nýbrž reakce na něj.
Přišlo to, co ekonomové nazvali "velké přiškrcení“.
Peníze v matracích
Říkalo se tomu "dát trhu loknout whisky“. Při sebemenších známkách ochablosti obchodů bankéři zlevňovali úvěry a tím hnali burzu vzhůru. Byl to obyčejný doping. Avšak ve chvíli, kdy peníze byly opravdu potřeba, aby nakoply mátožnou ekonomiku, najednou nebyly. Panák byl náhle špatnou medicínou. Američtí bankéři totiž věřili, že spekulace na burze a krach zavinil snadný přístup k levným penězům, tak zareagovali logicky: utáhli šrouby a zvýšili úrokové míry. Tím znemožnili přístup k půjčkám, které by ekonomiku zase rozběhly.
Mnoho ekonomů se dnes shoduje, že americká vláda měla snížit daně, takže by lidé měli víc peněz na nakupování. Měla také napumpovat více peněz do ekonomiky prostřednictvím veřejných prací, či dokonce vyššími podporami nezaměstnaným. Ale jejich předchůdci tehdy měli strach, že "zlevnění“ peněz hospodářství jen dál oslabí. Vláda i Kongres chtěly navíc i vyrovnaný rozpočet, protože když přijdou hubená léta, je přece třeba utahovat si opasky.
ČSR a krizeČeskoslovensko nedosáhlo ozdravení a krize se protáhla snad nejvíc v Evropě, protože nemělo investice. Evropské finanční kruhy ho odepsaly kvůli nejistotě, co podnikne Hitler. Současně velcí čs. podnikatelé uklízeli své zisky do ciziny. Příkladem byl Baťa. |
Nějak tak to cítili i lidé. A protože vyprchala důvěra v budoucnost, firmy i lidé omezili výdaje. Psychologie byla nebezpečná zbraň: ještě na počátku roku 1930 bylo k dispozici dolarů dost, ale nikdo si nechtěl půjčovat, aby nenadělal dluhy, a tím si neuvázal na nohu železnou kouli.
Pak nastal opačný problém. Banky začaly být opatrné, protože každý úvěr byl rizikem. Raději seděly na penězích, protože klienti si je hromadně vybírali. Přežít bylo přednější než vydělat. Přesto zbankrotovalo asi deset tisíc bank.
Vláda je nechtěla podpořit z obavy, že vedle zdravých bude zbytečně léčit i ty na smrt nemocné. Přesně ze stejného důvodu ztratili k bankám důvěru i běžní střádalové. V časech, kdy banky krachovaly jako na běžícím pásu, ani oni nevěděli, která je zdravá a která je beznadějný případ. A tak se jako nejlepší řešení jevilo ukládat si peníze do bezpečnostních schránek nebo matrací.
Peněz v oběhu bylo tak málo, že se v obchodech státu Washington jeden čas objevily dřevěné peníze, v Knoxville (stát Tennessee) si tiskli vlastní měnu a v Iowě se platilo poukázkami. Nikdo neutrácel, nikdo nevydělával. Říká se, že krize byla z nadvýroby. Další omyl. Byla z "podpoptávky“. Ekonomika pomalu škrtila sama sebe. A výsledek byl strašlivý.
Propustíme i hasiče
Krize měla v Americe našlápnuto už před burzovním krachem. Jen to nikdo nevnímal. Od roku 1927 stoupala nezaměstnanost, v roce 1928 poklesla produkce aut a v roce 1929 se počet stavebních povolení snížil o 65 procent. Znamenalo to, že se do podpalubí valí voda.
Ale pak přišla bouře. V roce 1932 vyprodukovala Amerika polovinu toho, co tři roky předtím. Za tu dobu každý týden přišlo o práci sto tisíc lidí, takže čtvrtina práceschopných Američanů byla bez práce. Později byl bez příjmu dokonce každý třetí. Příjmy farem klesly o padesát procent, v Clevelandu (stát Ohio) byla bez práce polovina lidí, v blízkém Toledu dokonce tři ze čtyř. Miliony lidí přišly o střechu nad hlavou (ve státě Mississippi šlo v roce 1932 do dražby čtyřicet procent farem).
Hoover v. RooseveltJednou z legend krize je, že prezident Hoover proti ní nedělal nic, zato jeho nástupce Roosevelt dosáhl oživení Novým údělem. Nic z toho není pravda: zaprvé, Hoover podnikal téměř totéž co FDR. Zadruhé, úspěšnost Nového údělu je spíš mýtus. Hoover odmítal rady, aby nechal snížit platy, naopak žádal jejich zvyšování, snížil daně a kvůli zvýšení veřejných výdajů zvětšil státní deficit. Totéž dělal i FDR, jen ve větším a přímo, zatímco Hoover se o to snažil prostřednictvím bank. Dodnes není vyřešen spor generací ekonomů, zda je lepší zavést tato opatření, nebo nechat působit trh. Zastánci druhé cesty tvrdí, že zásahy jen brzdily ozdravení a krize by jinak skončila dříve. USA postihla druhá vlna krize v roce 1937 a ekonomika nebyla zcela zdravá ještě ani v roce 1940. |
Výroba aut klesla na pětinu a výroba oceli na dvanáct procent. Když sovětská ambasáda dala inzerát, že hledá 6 000 kvalifikovaných lidí na práci v SSSR, přihlásilo se 100 000 Američanů. Když Anton Cermak přebíral jako starosta Chicago, z původních dvou tisíc bank tam přežívalo jen dvě stě. V tomhle městě, jež v minulosti zcela vypálil velký požár a které sužovali gangsteři, museli kvůli nedostatku peněz propouštět hasiče a policii. Mnohé školy v Americe neotevřely třeba celý rok.
Newyorská radnice požadovala na post obsluhy výtahu vysokoškolský diplom. Mnohé veřejné knihovny nenakoupily za rok jedinou knihu. Prudce se však zvýšily výdaje na antikoncepci.
Amerika vyvážela do světa jazz, auta a optimismus, teď začala exportovat své problémy.
Chytří Švédové
Když Amerika kýchne, svět chytí rýmu, pronesl po krizi známý ekonom John Keynes. A přesně tak to bylo. Evropskou ekonomiku promazával pravidelný přísun dolarových investic, který se zastavil. Německá ekonomika šla do kolen a s ní další. Kromě Němců to nejvíce odnesli Poláci a Rakušané.
Americký maják svobody se zachoval velmi nesvobodomyslně, když roku 1930 USA schválily zákon, který pronikavě zvyšoval cla na dovoz dvaceti tisíc druhů zboží. Měl chránit americké výrobce a pracovní místa, ale vrátil se na americké hlavy jako bumerang. Proti schválení zákona varovalo prezidenta Hoovera v dopise přes tisíc předních ekonomů. Marně.
Americe se tím podařilo vyvézt naplno svoji krizi do zámoří, protože ostatní státy ihned v odvetu zvedly stejné ochranářské ploty. Světový obchod byl ochromen a americký vývoz se scvrkl na třetinu.
V Evropě se nejdříve z krize dostali Švédové. Udělali to rychle. Na dno si sáhli několik měsíců po Americe, ale už v roce 1936 vyráběli o polovinu víc než v roce 1929 a nezaměstnanost činila zázračných pět procent. Měli totiž chytrou vládu. Rychle snížila daně, aby lidé měli co utrácet. Ze stejného důvodu zvýšila minimální mzdu. Socialisticky napumpovala peníze do veřejných prací, lékařské péče, pojištění a penzí. Liberálně zrušila daně ze zisku podnikatelů, aby je podnítila investovat. Tím sice vytvořila velký deficit, ale v naději, že po zotavení zmizí. Naděje se vyplnila.
Jinde to bylo horší. Ochranářství, které přinesla krize, zplodilo ekonomický nacionalismus, který se někde měnil v nacionalismus politický. Zoufalí lidé v ulicích podléhali demagogům. Víme, co z toho vzešlo.
Británie a Francie byly oslabené krizí. Ve Francii začala pozdě, protože Francouzi byli soběstační, a tak se dlouho bránili. Krize propukla naplno ve chvíli, kdy se Paříž měla postavit Hitlerovi, ale neměla na to sílu ani energii. Ten odklad byl možná osudový. S podobnou poťouchlostí krize podrazila nohy i Československu.
ČSR: proč odcházel Baťa
Na počátku jsme vzdorovali dobře a dlouho, podobně jako Francouzi. Protože vláda zasáhla včas promyšlenými veřejnými programy a finančními tahy, vypadala ČSR jako ostrůvek, skoro jako skála v moři. Krize nás zasáhla méně než sousedy. Tím se však jen oddálil hlavní náraz. Když pěst dopadla, Československo s hospodářstvím zaměřeným na export se vzpamatovávalo zřejmě nejdéle ze všech evropských zemí.
dolary nebylyPeněz v oběhu bylo tak málo, že se ve státě Washington objevily dřevěné peníze a ve městě Knoxville si tiskli vlastní měnu. |
Měli jsme asi milion nezaměstnaných a průmysl klesl na šedesát procent. Ale hlavní problém byl někde jinde. Nebyl kapitál, protože ČSR začala být politicky riskantní zemí. Ležela hned vedle Hitlerova reichu. Historik Zdeněk Kárník uvádí, že Německo se snažilo o izolaci ČSR hned od roku 1933.
Nejenže kvůli nejisté budoucnosti nepřicházely investice, peníze dokonce mizely. Firmy nechávaly exportní zisky v cizině: například expanze Bati do Kanady či Indie byla vlastně i pojistkou pro případ, že se doma něco semele. Jenže vláda potřebovala, aby Baťa investoval víc i doma.
Podobně to bylo s českými Židy, kteří byli ještě opatrnější. Historik Vlastislav Lacina před časem v pořadu Historie.cz prohlásil: "Největší byl odliv židovského kapitálu. Zjistil jsem, že první zmínky o předávání židovského majetku jsou dokonce z roku 1932. Už tehdy Gutmannové prodávali Živnobance své doly kvůli Německu, kde byla nejistá situace zleva i zprava.“ Tyhle peníze scházely, když bylo potřeba investovat, aby československý průmysl chytil druhý dech.
Lacina dokonce tvrdí, že definitivně po rýnské krizi v roce 1936 bylo Československo evropskými i světovými finančníky odepsáno.
Politické napětí poškodilo ČSR i jinak. Když vláda zahájila veřejné práce v pohraničí, které patřilo k nejpostiženějším oblastem, jen tím zhoršila vztahy s československými Němci. Veřejné práce totiž byly pohraniční opevnění. Tedy strategické objekty, tudíž ministr obrany Machník rozhodl, že tam mohou pracovat jen Češi, kteří přijížděli z vnitrozemí. To přesvědčovalo Němce, že vlastně nejsou bráni jako občané ČSR, a nahánělo je to k Henleinovi.
Když v roce 1938 mnohé evropské země už překročily předkrizovou laťku o víc než deset procent, Československo se teprve dostávalo na úroveň roku 1929. Kvůli krizi jsme do osudového střetu zřejmě šli mnohem slabší, než si dodnes myslíme.
