V roce 1991 jsem byl hrdý na to, že Češi stáli na straně svobody a nezklamali. Chemici prokázali vysokou bojovou morálku, ale nikdo je neoslavoval, jak je v Česku odedávna zvykem. Plukovník Valo a jeho vojáci vědí své. O 12let později jsou naši vojáci opět profesionálně připraveni splnit své vojenské povinnosti. Tentokrát jsou mezi nimi i ženy. Vědí, že nejvíc jsou ohroženy chemickými zbraněmi pozemní útočící jednotky. Je jim zcela jasné, že mají-li být co k čemu, musí být na čele útočících jednotek a včasnou detekcí použitých chemických zbraní musí tyto jednotky ochránit. Místo toho jim naše vláda, prezident a poslanci dovolí zasáhnout až po použití chemických zbraní. I ten nejposlednější záklaďák ví, že na vdechnutí smrtelné dávky nervového plynu stačí 10-15 vteřin. Smrt nastává do 2 hodin, přesně do doby, o které hovořil Špidla jako o době, kdy naši chemici mohou zasáhnout na odstraňování následků použití chemických zbraní. V té době už stačí, zasáhnou-li pohřební jednotky bez nebezpečí ohrožení. Špidla, prezident, vláda a poslanci tak dopřejí našim chemikům onen ničím nenahraditelný pocit bezmoci a zoufalství, jaký za-koušeli naši vojáci v roce 1938 a posléze 1968. Nechali jsme naše spojence v nejvyšším stupni ohrožení bez pomoci, zradili jsme. Zradil i velitel praporu, který prohlásil, že nedovolí překročení mandátu, který jednotka dostala od vlády a poslanců. Toto prohlášení svědčí o tom, že řadoví příslušníci praporu se se zradou spojenců nemohou lehce vyrovnat. Stačilo by umožnit dobrovolníkům, aby odvedli práci, kterou odvést chtějí a pokusili se zachránit svou čest i čest nás všech. Máme ještě vůbec nějakou a stojíme o ni?
21. března 2003 16:48
