Petr Král (1941) publikoval po listopadu 1989 až nepřehlednou řadu titulů převážně básnických, ale došlo i na texty prozaické a esejistické. Těžil ze svých šuplíků, které se mu začaly plnit již od konce padesátých let. Pařížský exil, do něhož odešel v osmašedesátém roce, mu v rodné zemi pochopitelně publikační možnosti odložil. Z Královy publikační erupce – a to ještě leccos zůstává v rukopisech – vyčnívá několik knih. Nesporně se k nim přidá nejnověji zveřejněný svazek, próza Zpráva o místech, kterou autor dokončil v roce 2004.
Začněme cucem na klacku
Zpráva o místech je textem autobiografickým. Pro představu: v knize interview s Radimem Kopáčem Úniky a návraty (2006) Petr Král mimo jiné vzpomíná na svá dětská léta prožitá v Praze během druhé světové války: „Místo pomerančů a fíků se sice nabízely jen další náhražky, makety, ale pro ty já měl slabost. Jednou z nemilejších se mi stal třeba cuc na špejli zvaný fredo-ledo, zmrzlá obarvená voda, před kterou mě rodiče varovali: ‚Takovýhle sajrajt přece nebudeš jíst!’ Jenže maketa sama byla tak lákavá, že mě rázem osudově svedla.“
o knize Petr Král: Zpráva o místechFotografie Petr Král, Jiří Vlasák, Pierre Clapot, Jean-Philippe Domecq. Torst, Praha 2008, 204 stran, náklad neuveden, doporučená cena 232 korun. |
Ve Zprávě o místech lze nalézt i tuto pasáž: „Zbývá ten neopomenutelný fakt: také povadlá skutečnost je skutečná a přítomná jako jiná. Někdy dokonce jakoby s větší silou, a právě pro svou skromnost a chudobu. (…) Platí to i o památném fredu-ledu, nad jiné fádní bezkrevné lahůdce, již zběsile mlsal v dětství, vzdor odporu, který budila u jeho rodičů. Mimo vši pochybnost ji tak vášnivě cucal a utrácel v teplejších dnech všechny peníze jen za ni, za fredo-ledo, právě proto, že ji tvořilo tak málo: váleček zmrzlé vody, mírně narůžovělé nebo nažloutlé a jen z dálky ovanuté chutí jahod nebo citronu, mizící na jazyku v chladu tajícího ledu či zbytku sněhu. Pochoutka, ještě prchavější než obláček cukrové vaty, byla jen zhmotnělá nic; spíš než skutečnou zmrzlinu v ní chutnal její čirou ideu a svou vlastní chuť ji olizovat, možná jen touhou, již vkládal do náhlého rozhodnutí dát si jedno ‚fredo‘.“
Nicméně to, že ve Zprávě o místech se dá opřít o reálie z pisatelova života, neznamená, že se v této próze potkáváme s beletrizovanou autobiografií, natož se specifickými memoáry. Nic by nebylo dál pravdě!
Náraz na malou záhadu
Přítomná ukázka naznačuje, co Petr Král provedl: svůj pohyb „objektivizuje“ tím, že hrdina, jemuž nejčastějí říká výzkumník, je pozorován, popisován ve třetí osobě, ale veškerá zpráva o výzkumníkovi, který kráčí ulicemi, vchází do průchodů, nahlíží do výloh, pozoruje fasády, čte reklamní nápisy, je přesto podávána optikou právě tohoto zjitřeného chodce. Terénem, v němž „průzkum“ provádí, je mu město: nejprve Praha, poté Plzeň, nakonec a především Paříž. Na rozdíl od knihy-rozhovoru Úniky a návraty si hrdina Zprávy o místech vybavuje vjemy detailněji, komplexněji, plynuleji; rozvíjí, jakého rozpoložení jsou tyto vjemy součástí, či naopak co v hrdinovi evokují, s čím asociují.
Se zprávou coby žánrem má Králova kniha hned několik styčných ploch. Poskytuje informace o tom, kde, co, jak a proč hrdina viděl a vnímal. (Co se týče kategorie času, která je pro žánr zprávy rovněž důležitá, ta je v Králově próze nejméně čitelná, čas je v ní krajně subjektivizován, zpružněn, plyne bez datací či jiných orientačních bodů).
Text občas doprovázejí fotografie, a několikrát slovní popis přímo sousedí se snímkem ukazujícím to samé, přičemž čtenář je poněkud zaskočen obyčejností oněch scenérií a uvědomuje si Královu stylistickou jemnost a výstižnost, energii jeho vnímání. A s tím souvisí další a nejpodstatnější „zpravodajský“ aspekt této prózy. Zpráva vždy má být podána srozumitelným, čistým, neornamentálním jazykem.
A Králův slovník není ve Zprávě o místech jiný. Není infikován odbornictvím, novotvary, ostentativními poetismy, čímkoliv takzvaně básnícím a filozofujícím. Ale teď nastupuje „záhada“ této knihy: jak to tedy, že se nečte právě snadno, že nad ní zažíváme okamžiky naprosté čtenářské slasti, ale i jisté zlosti z „rozvařeného“ psaní? A jak to, když tak chválíme její „obyčejně“ krásný jazyk, že může být nahlížena coby próza výsostně intelektuální či jako próza zcela filozofická, že je vlastně možná více esejem než prózou?
Makety a přeludy
Odpověď leží ve formulování toho, o čem chce Petr Král svou Zprávou referovat, co jí chce sdělit. Autor se tu pokusil co nejpřesněji postihnout určité lidské rozpoložení, dá se říci životní nastavení, které přibližují například tyto věty: „Je tajemství jeho míst pouze to, co v nich nenapravitelně chybí? Pořád přitom věří, že od míst může obdržet – nebo z nich vymámit – aspoň něco: minimální objasnění toho, proč ho vzdor své netečnosti tak přitahují a budí v něm naději na jedinečný příběh – naději, která ho pak nechá tím bezradnějšího, čím víc už neznámý děj cítil za místem vyvstávat, málem ho hmatal za jeho dekorací, tvary a obrysy. Snad by měl na místa jen trochu ostřeji naléhat, aby z nich přese všechno vydobyl poznání a formulku, díky níž by pronikl k své pravé existenci…“
Jinak, prozaičtěji povězeno: Petr Král se tu opakovaně až sveřepě navrací k okamžikům a náladám, které může znát leckdo z nás. Jdeme ulicí, parkem, čtvrtí a narazíme na místo, jež nás přitahuje, oslovuje, rozehrává v nás trsy pocitů.
Máme v tu chvíli dojem, že tajemství života a opravdovost věcí jsou nám na dosah, že už už se jich dotýkáme, že dostáváme od okolní reality jistá znamení. Ale když se k dotyčnému místu přiblížíme úplně, chceme si je „vzít“, ono nám uniká, vysmekne se a v ruce nedržíme nic a pocity plnosti mizí. Jako kdyby žádné opravdové !uvnitř“ neexistovalo.
A hmotná skutečnost kolem nás se v těch sekundách může jevit jako přelud či pouhý povrch, jako – a to je pro Krále důležitý pojem, který se v této recenzi vyskytuje v citaci z rozhovoru s ním – maketa. O maketách a náhražkách nalezneme ve Zprávě o místech celé pasáže. Hrdina je nemá za nedostatečné či méněcenné, i ony dovedou člověka oslovit, být pro něho pravdivé, neboť jádro věcí si nelze přivlastnit, „účastníkovi“ existence nezbývá než neustálý pohyb a vztah ke světu; a vztah lze mít stejně dobře k „originálu“ jako k maketě.
Vyvrcholením hrdinova přimykání k místu a jeho mentálního ohmatávání je závěrečná, třicetistránková kapitola Zprávy, nazvaná Fasáda. Uhranut jednou tvarově zdrženlivou pařížskou stavbou s nápisem Station Laos nechá Petr Král hrdinu chodit a rozjímat s jakousi finální důkladností, která je pro mě osobně už přes míru. Zde totiž běží o stvrzující a zbytňující variace již řečeného, o vnímání, které se už téměř obejde bez konkrétních městských reálií, zdravě uzemňujících éterickou Zprávu.
Kritik Jan Štolba ještě před vydáním Zprávy o místech, při jiné příležitosti, napsal: „Moment klíčový snad pro všechnu Královu tvorbu: ustavičný pocit slavnosti, zpozdile a úlevně oslavující třeba jen svou vlastní nevydařenost a rozklíženost nad ránem.“ A v kapitole Fasáda je toho „ustavičného pocitu slavnosti“ na mě zkrátka moc.
Králova Zpráva o místech je v kontextu současné české prózy osobitá záležitost a událost, od čtenáře vyžadující osobní nasazení a jistou míru rizika. Neskonale riskantnější však je Královo psaní a způsob žití, mezi nimiž je tu nutné učinit spojnici: dokázat se udržet v takové míře přemýšlivé zjitřenosti vyžaduje od tvůrce jistý druh asketismu, osamělosti, celoživotní vydanosti se všanc.
