Ilanova manželka Vered měla před týdnem třicáté narozeniny. Na pátek chystali velkou oslavu. "Přijít mělo asi šedesát lidí. Když jsme ve čtvrtek všechno připravovali, dopadla na Haifu první raketová střela. Zprvu nás to ani nevylekalo, mysleli jsme, že se Hizballáh spletl," popisuje Ilan.
Raket však začalo přibývat a pomalu bylo jasné, že se o omyl nejedná. "Na izolované vesničky na severu naší země útočí Hizballáh už 18 let. Tentokrát se ale zaměřil na haifskou oblast, kde žije přes milion lidí. Haifa je navíc velmi křehkým cílem - domy jsou tu postavené z méně odolných materiálů."
Narozeninová oslava se tedy nekonala, mnoho pozvaných přátel Haifu z obavy před útoky raději opustilo už před víkendem. Manžele Bronkeshovy vyhnaly z domova až nedělní události.
"Já i manželka jsme ráno vyrazili do práce. Žena pracuje v nemocnici jako sociální pracovnice, já jsem jel na meeting do haifského zálivu. Hledal jsem místo k parkování, když jsem uslyšel explozi. Ohlédl jsem se a viděl jsem přímo padat bomby. Dostal jsem příšerný strach o svou ženu. Tou dobou měla být na cestě do práce, chodí tam pěšky. Volal jsem jí, ale veškeré telefonní linky byly mimo provoz."
Vered se dovolal až asi po dvaceti minutách. Naštěstí zjistil, že je v pořádku a domluvili se, že ji vyzvedne a pojedou raději domů. "Sirény se ozývaly každé dvě hodiny, pak už každou hodinu. Pokaždé jsme šli do krytu," popsal Ilan.
Připadali jsme si jako uprchlíci
To nejhorší přišlo v pondělí. "Začalo to v pět ráno. Jedna střela za druhou. Přesto jsem ráno vyrazil do práce. Člověk se prostě nemůže nechat paralyzovat, musím přece vydělávat peníze. Jenže přes den se situace stupňovala, až mi žena zavolala, že chce z Haify pryč."
Při odjezdu si prý připadali jako opravdoví uprchlíci. "Vzali jsme s sebou mého bratra a další příbuzné, takže auto bylo doslova nacpané lidmi, kteří nevěděli, kde složí příští noc hlavu a kdy se budou moci vrátit domů."
Ilan se vydal s rodinou do středu Izraele, kam rakety Hizballáhu nelétají. Objeli několik příbuzných, u každého pobyli jednu noc. "Není to nic příjemného, spát každou noc někde jinde. I tak jsme na tom ale byli lépe, než lidé, kteří z Haify odjet nemůžou. Zůstaly tam například obě moje babičky - jedné je 82, druhé 92 let."
Útoky Hizballáhu navíc narušují dodržování židovských tradic. "V pátek, v předvečer šabatu, se má u stolu sejít celá rodina. To jde ale těžko, když se kvůli ostřelování rozprchla po celé zemi," posteskl si Ilan.
Žena trpí nespavostí
To, co se kolem nich děje, nedělá dobře ani Ilanově ženě. "Nemůže v noci spát. Slyšela rakety, i když jsme byli u příbuzných, kam žádné nedopadaly. Má měsíc do porodu, potřebovala by teď klid," postěžoval si Ilan.
Konflikt podle něj jen tak neskončí. I když mu ztěžuje život, nepřeje si, aby se izraelská vláda vzdala a s útoky na Libanon přestala. "Už si to nemůžeme nechat líbit. Izrael je jediné malé místečko na světě vyhrazené Židům. Proč nás nenechají na pokoji aspoň tady? Budeme v ofenzivě pokračovat, dokud Libanon od Hizballáhu nevyčistíme."
Mrtvých libanonských civilistů mu je líto, ale je přesvědčen, že jeho vláda dělá všechno pro to, aby jich bylo co nejméně. "Problém je v tom, že Hizballáh není vojenská, ale teroristická organizace. To znamená, že její členové chodí v civilu a jsou infiltrovaní mezi civilisty. I bunkry si záměrně staví uprostřed vesnic. Při palbě na ně to pak zákonitě odnesou i civilisté."
Manželé Bronkeshovi se v pátek do severoizraelského přístavu vrátili. "Vypadá to, že se libanonská ofenziva zmírnila, a tak se zkusíme vrátit k normálnímu životu," řekl Ilan iDNES.cz kolem poledne SELČ. V tu chvíli bylo v telefonu slyšet, jak se nad Haifou rozezněly sirény. "Musíme do krytu," ukončil Ilan Bronkesh hovor.
Krátce poté oznámily světové agentury, že na Haifu dopadlo nejméně pět raket Hizballáhu. Deset lidí zranily, z toho dva těžce. "Jsme živí, spadlo to na poštu. Rozhodli jsme se ale z Haify znovu odjet," ozval se Ilan po tom, co bylo obnoveno telefonní spojení.
