Život je nejlepší věc na světě

  • 40
Stále trošku unaven po nedělních cyklistických závodech vstávám o něco později než obvykle. Na předměstí Washingtonu se rýsuje krásný den a tudíž mě ani nenapadá, že bych dnes jel autem. Pracují jako ekonomický analytik ve Světové bance a už pár týdnu, co nejsou taková vedra jezdím z mého bydliště v domě na marylandském předměstí do práce v centru Washingtonu na kole. Většina cesty vede krásným parkem kolem říčky Rock Creek a těch patnáct kilometrů obvykle zvládnu za půl hodinky, tedy rychleji než autem. Vyhnu se tak stresu v zácpě, pokutám za parkování v přecpaném centru.

Jako každé ráno na sebe házím kraťasy a dres s českou trikolórou, bezmyšlenkove sypu cereálie do misky, mléko, jogurt a ještě chleba do toastovace. Kromě mléka ještě hltám ranní noviny. V práci čtu Financial Times, které považují za nejsouhrnější světové zprávy, ale ke snídani úplně postačí po pravdě řečeno poněkud provinční Washington Post. Ve sportovní příloze s nadšením čtu zprávy o příletu nové české hokejové posily Washington Capitals a už se těším jak budu moci s kamarády přijít na první zápas fandit samotnému Jardovi pěkně jak se patří s českou vlajkou.

To už jsem ale dávno na cestě luxusním a bezpečným předměstím, kde voda pěkně automaticky kropí trávníky a po lese pobíhají srnky. Cesta mi v tomto krásném ránu bez mráčku ubíhá velmi rychle přemýšlením, co vše musím dnes stihnout. V práci to bude perný den dokončit dva projekty. Vedle práce ještě dodělávám postgraduál v mezinárodní ekonomiii, a tak mě od šesti do devíti čeká přednáška Mezinárodního bankovnictví a v devět pak mám sraz se spolužáky, abychom pracovali na projektu do Mezinárodních financí. 

Je sice teprve úterý, ale v hlavě mám již víkend, a tak plánují cestu za sestrou do New Yorku. Má mít v Brooklynu tenisový zápas a již se těším, že ji jako obvykle vezmu na vyhlídku do restaurace Windows of the World v nejvyšším patře jedné z Twin Towers, stejně jako jsme tam vzali naši maminku při její nedávné návštěvě. Ani ve snu by mě nenapadlo, že možná právě v tuto chvíli je jedno z hlavních center meziradnich financí a současné nejúžasnější vyhlídka na celý New York pod hrůzným útokem.

Kolem zoologické zahrady projíždím blíže k centru.  Rychle míjím Mezinárodní měnový fond a již jsem téměř u Světové banky.  Vše se zda být normální.  Pravda, Pennsylvania Avenue se zda více zacpaná než obvykle, ale na kole si toho sotva všimnu.  Vjíždím do garáže aniž bych tušil, že za tu půlhodinku, co jsem si pěkně šlapal na kole parkem, se odehrál pravděpodobně nejhorší terroristicky útok všech dob.  A to mimo jiné i přímo v mém okolí.  Terror přišel doslova z čistého nebe.

Sotva si v kanceláří vyzvednu kalhoty, košili a kravatou, mířím rovnou do sprchy ve fitness centru v přízemí. Již na chodbě a ve výtahu však zaznamenávám velký mumraj. Většina lidí opouští Banku. Rychle spěchám zpět do kanceláře, košile i s kravatou jdou na propocený dres.  V zasedací místnosti běží televize s hrůznými zprávami. Twin Towers byly atakovany. V tu chvíli někdo volá, že prý i Pentagon. Míříme do dvanáctého patra, kde skupina dalších ekonomů již sleduje šílený pohled, vystřižený jako z nějakého sci-fi románu.  To, co vidíme před sebou ve skutečnosti, můžeme konfrontovat se záběry vrtulníků v televizi.

Vracím se do kanceláře a již dostávám jako všichni zaměstnanci email od presidenta Světové banky, který nás posílá domů. V televizi hlásí, že jedno letadlo je ještě prý ve vzduchu a všem je jasné, že Světová banka, či Bílý Dům o dva bloky vedle, klidně mohou být dalším terčem. Telefonát se sestrou a kamarády v New Yorku a rychlý kontakt rodičům doma v Česku.  Díkybohu jsou všichni blízcí v New Yorku v pořádku.  Ulice jsou ucpané, hotový chaos. Letadlo spadlo v Pennsylvanii. Stále sledujeme hořící Pentagon, jedním okem ve skutečnosti, jedním v televizi. V dálce vidíme z letecké základny vzlétat stíhačky a najednou je všude plno vrtulníků. Pořád tomu nemůžeme uvěřit, ale již předvídáme, že svět se změnil.

Když vyrážím na kole ven z budovy, ulice jsou již prázdné. Všude je mrtvo. Necítím se však jet domů a směřují na druhou stranu řeky do Virginie. Park je uzavřen a sotva vjedu na most, policisté mě spolu s ostatními cyklisty a chodci ženou zpět. Na Memoriál Bridge je prý bomba. Najednou všude helikoptéry, psovodi, zátarasy. Beru to přes dálniční most. Výpadovka na Virginii, která by normálně byla plná aut, zeje prázdnotou. Přijíždím k Pentagonu a jen žasnu. To co v televizi vypadalo úděsné, je ve skutečnosti horor. Všude kolem požárníci, vrtulníky, sanitky, televizní štáby. Ze všech stran hlídkují vojenská a policejní vozidla.  Nejprve jsem si připadal jako voyer jet tuto hrůzu shlédnout na vlastní oči, ale desítky ostatních cyklistů a pěších též nemohli prostě zůstat doma.

S ostatními cyklisty objíždíme Pentagon, abychom se dostali k jeho západní straně. V televizi vše vypadalo jako akční sci-fi, ale pohledy, které se nám nyní otevíraly na ústředí Amerických vojenských sil, jsou mrazivé reálné. Svět se dnes zdá šílený, ale přesto, jak se říká, malý. Potkávám českou reportérku Kateřinu a slovenského reportéra Romana. Universita je uzavřena a výuka zrušena a ani na onen projekt do financí není pomyšlení. Snažím se najít otevřenou cestu zpět domů. Město je prázdné. V tom horku jsem dostal žízeň, ale těžko najít otevřený obchod či restauraci. Na Connecticut Avenue je otevřen známý obchod s knihami, a tak zastavuji, abych sledoval nejnovější zprávy s ostatními, kteří nechtěli být doma a vyšli do ulic. Doma u večeře sleduji projev prezidenta, který se snaží přesvědčit národ i svět, že americká vláda i hospodářství budou ráno fungovat jako obvykle.

Ráno začíná stejně krásný den bez mráčku jako včera. Šlapu si to parkem do práce. Vše má být jako obvykle. V centru je sice pár obrněných vozů, ale všichni se snaží ukázat, že je teroristé nevyvedli z míry. Sám však nemohu říci, že bych dnes byl produktivním pracovníkem.  Celý den přemítám o životních hodnotách a prioritách. Vždyť sám plánují po promoci v prosinci ukončit práci ve Světové bance začít od ledna pracovat právě v oboru mezinárodních finančních trhu, jejichž centrum není nikde jinde než na jižním konci Manhattanu.

Možná někde v devadesátém patře jedné z Twin Towers zrovna začínal kariéru jiný třiadvacetiletý mladík. Možná právě úspěšně dostudoval a dostal job snů s vyhlídkou na Manhattan z ptačí perspektivy. Možná právě kvůli kariéře v jedné z Twin Towers odložil onu cestu do Himálají, kam ho to táhlo odmalička. Možná kvůli vidině vlastní lodě a letadla při úspěšně kariéře neuposlechl volání svého srdce za svou láskou na druhý konec světa. Možná to byl právě on, který hledal únik před udušením skokem z čtyřsetmetrové výšky. Jak nicotný zdá se dnes stres o co nejlepší známky a pozice.

Jsem šokován, že večerní přednáška o řízení mezinárodních investic probíhá zcela profesionálně, jako by se nic nestalo. Podle slov amerického prezidenta má vše fungovat 'jako obvykle', já však tuším, že 'jako obvykle' je minulost. Často mi moji přátelé a blízcí kladou otázku, jaký přesně smysl má moje životní motto: 'Život je nejlepší věc na světě!'  Myslím, že dnes nemusím vysvětlovat. Modleme se jak za všechny, kteří včera zahynuli či ztratili své blízké, tak za to, abychom si našli čas tuto nejlepší věc na světě vychutnat.  Nevím, asi bych měl jít dokončit ten projekt na zítra do financí...


Eurovolby 2024

Volby do Evropského parlamentu se v Česku uskuteční v pátek 7. a v sobotu 8. června 2024. Čeští voliči budou vybírat 21 poslanců Evropského parlamentu. Voliči v celé Evropské unii budou rozhodovat o obsazení celkem 720 křesel

Video