Soudce podpořil ideu, že svět se má našim očím zakrývat. Co je špatné, nepatří na veřejnost. Hitler sice kdysi byl, vzpomínka v mozku vězí, ale co psal, hlásal, myslel - zakryjme. Kdo pozvedne roušku, aby použil právo vidět a znát toho šílence vcelku, budiž potrestán.
Soudce by mohl být důslednější, dostal by do vězení spoustu lidí. Třebas vydavatele děl vychvalujících Stalina. Ale to se nestane. Proces se srpem a kladivem by vyvolal povyk u komunistů. Mein Kampf je šikovnější. Za něj nikdo nepozvedne hlas.
Někteří i řeknou: Zítko na tom vydělal. V tomto osvětlení jeví se svoboda vědět a znát všechno méně důstojně a přitažlivě. K čemu svoboda, když je tu ten hnusný Hitler! Nu právě. Bránit svobodu názorů vlídných či milých, s nimiž se většina ztotožňuje, je lehké. Vždyť ani nikdo není proti. Ale svoboda je tu z opačných, daleko důležitějších příčin: aby ubránila i právo znát odvrácenou tvář světa.
Soudce nám vzkazuje: Dámy a pánové, Hitlerovo učení nesmíte číst. Mohli byste podle hnout propagandě. Měl by vás informovat nějaký vyšší povolený odborník. Naše odpověď zní: My už je známe na vlastní oči, pojď tedy, soudče, trestat!
Soudce chce uchránit uspořádaný obraz světa - bez zamlčených částí. Hnusných dějů jsou lidské dějiny plné. Soudce by mohl sestavit seznam toho zakázaného, když už věří, že je třeba zakazovat. Ročně by se to doplňovalo.
V tom se, paradoxně, shoduje právě například s Hitlerem. I když to jistě tak nemyslí. Připomeňme soudci brechtovský paradox: Když trestali Zítka, mlčel jsem. Když trestali mě, neměl už kdo promluvit.