Patnáctého března 1940, k prvnímu výročí "začlenění zbylého území Čech a Moravy do Velkoněmecké říše", uspořádala nacistická okupační správa v Plzni slavnostní vojenskou přehlídku.
Tehdejší jednotky německé armády pochodovaly od kasáren kdysi slavného Pětatřicátého pěšího pluku po Klatovské třídě kolem Velké synagogy a divadla. Na nerušený průběh akce dohlížela česká protektorátní policie.
O necelé dva roky později zorganizovala okupační správa v Plzni jiné pochody. Od budovy Sokola Plzeň 1 ve dnech 18., 22., a 26. ledna 1942 odváděly ozbrojené strážní oddíly - tentokrát ovšem bez bubnů a píšťal - skupiny mužů, žen a dětí na nákladové nádraží k připraveným zvláštním vlakům.
Ve třech hromadných transportech tak byly z Plzně a okolí odvezeny téměř všechny osoby, označené norimberskými rasovými zákony za Židy. V Plzni zůstalo s odloženým termínem odjezdu jen několik jednotlivců - partnerů nebo dětí ve smíšených manželstvích a úředníků, dokončujících inventarizaci zabaveného židovského majetku.
1 800 plzeňských Židů zahynulo v koncentrácích
Cílem transportů byl Terezín, město vybrané zastupujícím říšským protektorem Reinhardem Heydrichem. Všichni protektorátní a někteří další "říšští" Židé zde měli společně žít a pracovat pro blaho Velkoněmecké říše. Byla to však jen přetvářka - Terezín sloužil pro postupně přivážené osoby jen jako přestupní stanice.
Hlavní úřad říšské bezpečnosti, jehož šéfem byl právě Heydrich, už od 9. ledna 1942 organizoval odjezdy hromadných transportů Židů z Terezína dál na východ. Plzeňští židé se do Terezína dostali mezi prvními a mezi prvními ho také opouštěli. Hromadné transporty v první polovině roku 1942 směřovaly většinou do ghett v lublinské oblasti východního Polska.
Tak například do dvou transportů vypravených 11. a 18. března 1942 do ghetta v městečku Izbica odjelo 621 mužů, žen a dětí z plzeňských lednových transportů, do ghetta v Zamošči 28. a 30. dubna jich odjelo 437. Další byli v průběhu roku 1942 zařazeni do transportů vypravených do ghett ve Varšavě, Rize, Piaskách, Rejowieci, koncentračních táborů Majdanek a Trawniky, do vyhlazovacích táborů Sobibor, Treblinka a Malý Trostinec.
Dva transporty byly zlikvidovány na předem vybraném a zajištěném místě s připravenými popravčími oddíly a vykopanými hromadnými hroby - 3. srpna poblíž železniční stanice Baranoviči v Bělorusku a 6. září na planině Kalevi Liiva u městečka Raasiku v Estonsku.
Do konce roku 1942 byla v rámci akce Reinhard zlikvidována téměř všechna ghetta ve východním Polsku a jejich zbylí obyvatelé až na výjimky usmrceni v plynových komorách v táborech Belžec a Sobibor. Téměř všech 43 tisíc mužů, žen a dětí, deportovaných v průběhu roku 1942 z Terezína dál, zahynulo. Mezi nimi více než 1800 osob odvezených do Terezína z Plzně v lednu 1942.
26. října 1942 odjel z Terezína první transport do Osvětimi. Vyhlazovací tábor Osvětim II.-Březinka byl cílem všech dalších 24 transportů, vypravených z Terezína v průběhu následujících dvou let. Z Plzeňska bylo do Osvětimi z Terezína deportováno 779 mužů, žen a dětí - přežilo 102 dospělých, většinou v některých pobočných pracovních táborech. Z dětí mladších 15 let přežilo jedno děvče, osvobozené v dubnu 1945 v Bergen Belsenu.
Neonacisté soustavně hanobí oběti holocaustu
Zítra se chystají neonacisté po Klatovské pochodovat znovu, tentokrát ale opačným směrem a bez vojenských uniforem. Radnice jim to ale ve čtvrtek "na poslední chvíli" zakázala.
Neonacisté na svých internetových stránkách soustavně hanobí oběti holocaustu, lživě zkreslují historii, vůči Židům vymýšlejí scestné až patologicky urážlivé konstrukce. Holocaust označují za největší podvod v dějinách lidstva, popírají existenci plynových komor v Osvětimi-Březince i jinde.
Oslavují nacistické válečné zločince, nacistickou okupaci českých zemí 15. března 1939 označují za "vstup ochránců českého lidu do pražských ulic", kdy "říšská sociální jistota nahradila vratkost demokratického a spekulačního hospodaření".
Udržují velmi přátelské kontakty s neonacisty z Německa. Vůbec jim při tom nevadí, že vycházejí z idejí hitlerovského nacionálního socialismu, který s českým národem jako partnerem rozhodně nepočítal.
V tomto světle se jeví poněkud paradoxní skutečnost, že čeští neonacisté sami sebe nazývají nacionalisty. Uvedené skutečnosti svědčí o tom, že jimi proklamované prosazování českých národních zájmů je jenom zástěrkou až chorobného antisemitismu a obecné xenofobie, jimiž je řada článků na jejich stránkách prodchnuta a jimiž porušují hned několik paragrafů trestního zákona.
Před šesti lety, 18. ledna 2002, byla na sokolovně ve Štruncových sadech, odkud byly hromadné transporty do Terezína v lednu 1942 vypraveny, odhalena pamětní deska, kterou - jak je na ní napsáno - k uctění památky nacisty zavražděných Židů věnovalo město Plzeň.
Je pro mě nepochopitelné a jako občana města Plzně ostudné a morálně nepřijatelné, že ÚMO Plzeň 3 nevyužil všech svých možností, aby konání pochodu neonacistů Plzní a kolem Velké synagogy zabránil. Naštěstí pro občany i pro kredit města Plzně nakonec zvítězil zdravý rozum.
Neznamená to, že by neonacisté do Plzně nepřijeli. Jen nebudou moci "spořádaně" pochodovat ulicemi Plzně a nebudou mít policejní ochranu. Policie bude moci chránit obyvatele města před nimi.
Plzeňská židovská obec pořádá v sobotu od 14 hodin před Velkou synagogou pietní veřejné shromáždění k uctění památky svých více než dvou a půl tisíce nacisty zavražděných členů. Nebyli to ale "jen" členové židovské náboženské obce. Byli to také plzeňští občané. A je věcí cti současných plzeňských občanů, aby se morálně postavili na stranu obětí a svou osobní účastí židovskou obec podpořili.
