Dodnes tak máme příliš nemocnic s drahými akutními lůžky a málo léčeben či hospiců. Na jedné straně platíme, co je přebytečné, na straně druhé chybějí peníze tam, kde jsou třeba. Za našimi západními humny poměr obou typů zařízení obrátili. Lidé tam víc neumírají, ani nemají horší péči. Naopak. Žít ve vzduchoprázdnu, bylo by vše hotové i tady.
Nemocnice podobně jako školy však představují hlavně pro menší města nejen dostupnou péči, ale i sociální bonus. Vezměte malému městu nemocnici a stane se z něj městečko. Přespolní už nepřijedou, spoje do města se zruší, obchodníci zapláčou, vážení lékaři se přestěhují.
Konšelé, občané i zdravotníci obvykle tuší, zda se popravčí sekera vznáší zrovna nad jejich nemocnicí. Reakce bývá vždy stejná: Odmítáme! Jde jim o prestiž, o voliče, o práci. Čili o hodně.
Po dekádě váhání se "pražským" politikům povedl dobrý vtip: zřídili kraje a katovu sekeru předali do rukou regionálních kolegů. Pročpak se nesmějí? Proč neoceňují, že si budou moci síť nemocnic a léčeben ušít přímo na krajské tělo? Stát na ně hodil i dluhy.
Geniální tah. Léta nic nedělal, ministři trpěli špatné hospodaření, vlády nařizovaly špitálům, jak vysoké mzdy mají platit, a dnes si erár myje ruce: Pomoci nemůžeme. Nemocnice přece patří vám, krajům! V polosocialistickém zdravotnictví je předání nemocnic formálním a právnickým gestem. Stát bude stále nařizovat, jak vysoké mají být platy lékařů a sester, stále bude mluvit do zdravotních cen, stále bude garantem dostupnosti péče.
I nadále bude proto volán k odpovědnosti, když nějaké nemocnici poteče do bot. Regionální politici nemají o nic menší strach z voličů než mívali jejich kolegové z vlády a parlamentu. Hněvu lidu jsou dokonce víc na ráně a není nic jednoduššího než ho obrátit směrem ku Praze.
Vždy mohou použít přesvědčivý argument: Vidíte, pražské fakultní nemocnice padnout nenechají a našim špitálům nepomohou. Nebo si snad někdo umí představit kandidáta na hejtmana, kterak objíždí kraj se sloganem Zruším tu zadluženou nemocnici?
