Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Zemřela originální výtvarnice Běla Kolářová. Zde je koláž textů o ní

  14:46aktualizováno  19:15
Ve věku 87 let zemřela v pondělí v Praze výtvarnice a vdova po Jiřím Kolářovi Běla Kolářová. ČTK to řekla historička umění Marie Klimešová, která byla s Kolářovou v blízkém kontaktu a uspořádala jí několik výstav. - Tolik agenturní zpráva. Přinášíme chronologickou koláž složenou z úryvků z některých textů, které o autorce v uplynulých zhruba patnácti letech přinesl český tisk. Volili jsme partie, které naznačují, jakou byla paní Kolářová tvůrkyní a ženou. Nekrolog přinese sobotní vydání MF DNES, příloha Kavárna.

Výtvarnice Běla Kolářová ve Veletržním paláci, Praha 2006 | foto: Michal Šula, MF DNES

Paní Běla nám řekla, že dárky si s manželem navzájem nikdy nedávali a výjimku tedy neudělala ani u příležitosti jeho osmdesátin. "Košile mu nemůžu kupovat, protože ty si vybírá sám," svěřila se. "Knihy si také vybírá sám. Já mu občas koupím pyžamo nebo nějaký kosmetický přípravek." Když byli mladší, dostávala od manžela občas květiny. "Hned jsem poznala, že se cítí něčím vinen!" Nedávno poprvé dostala jeho vlastní umělecké dílo - Maří Magdalenu. "To téma mě zajímalo," dodává. "Je to roláž tedy narolovaná Maří Magdalena - a chci ji dát zarámovat. Máme doma na stěnách obrazy od spousty umělců, ale Koláře zatím žádného."
Týden 3. 10. 1994, rubrika Lidé - Kdy, kde, co a jak 

Běla a Jiří Kolářovi, 1954-1955

Běla a Jiří Kolářovi, 1954-1955

Malá retrospektiva Běly Kolářové probíhá do 12. ledna ve strašnické Galerii 60/70. Asambláže autorky naplňovaly v 60. letech věcný a civilní program skupiny Křižovatka; také v následujících letech se v jejich předmětnosti projevuje síla výpovědi, shrnující ženský pohled a životní zkušenost. Vyjadřují, jak říká Běla Kolářová, "naléhavý rozměr obyčejných věcí a jejich potřebnost, opomíjenou v našem uspěchaném světě". Předměty, které každodenně používáme a bez rozmyslu odhazujeme, mají v jejích pracích překvapivou výmluvnost. Příští rok to bude právě půl století, co se Jiří a Běla Kolářovi setkali a během společného života začali tvořit silnou kapitolu v historii současného umění.
Věra Jirousová, Lidové noviny, 11.12.1995

Básník Emil Juliš, výtvarník Ladislav Novák, Běla Kolářová, Praha, leden 1994

Básník Emil Juliš, výtvarník Ladislav Novák, Běla Kolářová, Praha, leden 1994

Běla Kolářová - fakta

Narozena 24. března 1923 v Terezíně, zemřela 12. dubna 2010 v Praze.

V roce 1941 ukončila studium na obchodní škole a nastoupila v Knihkupeckém a tiskařském družstvu Mladé proudy (pozdější Dílo). Po jeho zavření nacisty v roce 1943 odešla pracovat do Baťových závodů ve Zlíně, čímž se vyhnula totálnímu nasazení. Tam se v roce 1944 setkala s Jiřím Kolářem, který do Zlína přijel sestavovat poválečný ediční program družstva Dílo. V roce 1949 se vzali. V letech 1952–53 byl Jiří Kolář zatčen.

Roku 1956 onemocněla tuberkulózou, pobývala po sanatoriích a odešla ze zaměstnání. Začala se věnovat fotografii, na zdravotních procházkách po vršovické, žižkovské a vinohradské periferii. Začátkem 60. let přešla i na jiné formy umění – přímou práci s fotografickým papírem, lepené koláže a asambláže.

Poprvé vystavovala 1962 v pražském Mánesu, pak 1964 se skupinou Křižovatka, kterou spoluzaložila (1963). První samostatnou výstavu měla v roce 1966 v Galerii na Karlově náměstí.

Po normalizaci nesměli Kolářovi vystavovat, ani publikovat. V roce 1977 podepsal Jiří Kolář Chartu 77. Kolářovi odjeli nejprve na roční studijní pobyt do západního Berlína. Když je čs. úřady nechtěly pustit zpět, usadili se v Paříži, přičemž Kolář byl odsouzen za nedovolené opuštění Československa. Běla Kolářová se v roce 1981 vrátila do Prahy vyřizovat záležitosti spojené s propadnutím jeho majetku, ale úřady jí až do roku 1985 nepovolily odjet za manželem.

Po listopadu 1989 Kolářovi začali navštěvovat Prahu, a v roce 1999 se definitivně vrátili.

Jiří a Běla Kolářovi také sbírali díla svých přátel. Ještě rok předtím než Kolář zemřel, pořádali v roce 2001 ve Veletržním paláci výstavu Kolář-Sběratel.

Běla Kolářová také vystavovala v roce 2004 v Museu Amose Andersona v Helsinkách a o něco později v Egon Schiele Art Centru v Českém Krumlově, jako předtím i její muž (1997 a 2000), a začátkem roku 2006 ve Veletržním paláci.

Před třemi lety se spolu s Jiřím Kovandou a Kateřinou Šedou, tedy umělci o generaci, respektive o dvě mladšími, zúčastnila jako jedna z mála českých autorů prestižní mezinárodní přehlídky Documenta v německém Kasselu.

Zdroj: Wikipedia, ČTK

Nevšední expozice děl Běly Kolářové zve milovníky umění v těchto dnech do Galerie výtvarného umění v Litoměřicích. Výjimečná díla vytvořená ze skořápek, vlasů, sponek, sirek apod., ve kterých se zračí trpělivost autorky výstavy, vtahují do minulosti. Asambláže, koláže a fotografie jsou převážně ze šedesátých let. "Ano, vystavené exponáty jsou dílem mé trpělivosti," potvrzuje naši domněnku autorka výstavy, přičemž ukazuje na jednu z asambláží.
-pa-, Deník Litoměřicka, 10. 3. 1997 

Při úterní vernisáži výstavu otevřeli oba manželé, kteří pro tuto příležitosti zavítali do Brna z Paříže. Mírnost, pokora a ženskost jsou rysy vyzařující ze vzorníků, asambláží i umělých negativů. "Ač se to nezdá, vedou ke vzniku těchto prací často vztek a odpor, touha člověka dělat co opravdu chce," řekla DNI autorka, podle které vyžaduje její přístup k tvorbě především hodně času. O manželovi Běla Kolářová prozradila, že je člověkem, k jehož nejvýraznějším rysům patří schopnost podněcovat blízké lidi, aby se nevzdávali a stále dělali to, co je posouvá vpřed. O tvůrčím soužití výtvarníků vypovídají společné koláže z textů známých básní, které Běla Kolářová ozvláštnila střípky předmětů, poukazujících na jedinečnost každodennosti a zdánlivé všednosti.
Vladimíra Krejčí, Brněnský den 3. 7. 1997

Píseň písní, asambláž, 1966

Píseň písní, asambláž, 1966

Malá výstava

V současnosti, přesně do 2. května 2010, se v Galerii Fotografie Louvre  (Národní 22, Praha 1) koná komorní výstava fotografických prací Běly Kolářové ze 60. let, které jsou jednak ve sbírkách PPF art, jednak v majetku autorky.

Některé z vystavených prací zde reprodukujeme - jsou to ony černobílé fotografie.  

Svoji vlastní cestu si našla i výtvarnice a fotografka Běla Kolářová (1923), která se v roce 1961 vzdala "normální" fotografie a nastoupila cestu neustálého hledání, které ji po letech umožnilo hranice fotografie překročit. Kolářová začala pracovat s tím, co sama nazvala umělým negativem - tak vznikaly Stopy (předměty vtláčené do parafínu navrstveném na celuloidu) a Kresby světlem (drobné předměty položené přímo pod zvětšovací přístroj a za pohybu promítnuté na fotografický papír). Tato díla souvisí s problematikou tehdy u nás stále ještě aktuálního informelu, kdy byly nejčastější ony typy tvorby, které zdůrazňovaly autorský subjekt, dramatičnost lidské existence, důležitost i těch nejméně důležitých věcí (vzpomeňme grafiky Vladimíra Boudníka). Běla Kolářová podněty informelu obohatila o světlo, jako o jedinečný a neopakovatelný element. V roce 1964 se vrátila k fotoaparátu a vytvářela aranžovanou fotografii z různých drobných věcí denní potřeby. Odtud vedla cesta k asambláži, které se věnuje dodnes. V současné době je v Muzeu umění Olomouc vystavena jedna fotografie Běly Kolářově s příznačným podtitulem Kresba světlem.
Helena Mrázová, MF DNES, 30. 8. 1999

Opuštená mladosti má, asambláž, 1981

Opuštená mladosti má, asambláž, 1981

LN: Paní Kolářová, katalogy vašich výstav říkají, že jste se narodila v Terezíně. Vyrůstala jste tam? Máte k tomu městu dodnes osobní vztah?
Naše rodina se z Terezína odstěhovala, když mi bylo pět let. Vztah k těm místům mám, protože v Kopistech žili rodiče mého otce. A do Terezína jsem pak jezdívala na prázdniny k tetě. Po třech letech jsme se z Prahy odstěhovali do Újezda nad Lesy, po válce jsem se vrátila do Prahy, ale mezitím jsem žila také ve Zlíně.

LN: Tam jste studovala, nebo pracovala?
V roce 1941 jsem skončila v Praze školu a nastoupila jsem do družstva Mladé proudy, v roce 1943 ale přišlo totální nasazení, právě do Zlína, kde jsem zůstala až do roku 1945. Pak jsem se vrátila do toho podniku, mezitím přejmenovaného na Dílo. Byl to spolek mladých národních socialistů.

LN: Kde jste se poprvé setkala s Jiřím Kolářem?
Setkání bylo dvojí. Do družstva, o kterém byla řeč (sídlilo v ulici V Jámě), chodili básníci, nechávali tam rukopisy, tam jsem si přečetla Kolářovy práce Ódy a variace a Limb, to mě zaujalo. Ale viděla jsem se s ním prvně až v roce 1944 ve Zlíně.

LN: Vzali jste se v roce 1949, prožili jste spolu 53 let. Jak jste se ovlivňovali umělecky?
To "umělecké" u mě nastalo pozdě, poprvé jem vystavovala v roce 1962. Fotografovat jsem sice začala už po válce, ale to jsem nebrala vážně. Taky jsem kreslila, to mi Kolář vždycky hrozně sepsul. Kreslila jsem si, co se líbilo mně, třeba jsme s bratrem potiskovali šátky.

LN: Takže jste půl století měla po boku přísného kritika?
Velice přísného. Po svatbě k nám přišel vybrat mou knihovnu, milost našlo jen pár knížek, všechno ostatní zavrhl... Ať jsem později cokoli udělala, ukazovala jsem to Kolářovi s pochybnostmi. Ale uměl povzbudit, říkal: "To je dobrý, dělej dál..." Často mi dal nějaký podnět, impuls. Jako mnohým jiným. Ze začátku to byla určitá výchova, nezapomeňte, že jsem byla o devět let mladší. On už měl Skupinu 42, já nic. (...)

LN: V letech 1981 - 1985 jste byli nuceni žít v odloučení, Jiří Kolář v Paříži, vy v Praze - československé úřady vás za ním nechtěly pustit. Bylo pro něho těžké vést si sám pařížskou domácnost?
Báli jsme se, že doba odloučení bude ještě delší. Pokud jde o Kolářovo hospodaření v Paříži, tak nouze naučila Dalibora housti. Začal si vařit polévky, vymyslel třeba recept na cibulačku. Se stravováním ale problémy neměl, poblíž ateliéru bylo lahůdkářství i restaurace.

LN: Poté, co jste se za Jiřím Kolářem konečně dostala do Paříže, rozjeli jste se za básníkem Ivanem Blatným, žijícím v britské ústavní péči. Vzpomínáte na to setkání?
Navštívili jsme Blatného několikrát, snad čtyřikrát. S námi byl naprosto normální, žádnou duševní chorobu jsme na něm nepozorovali. Vzpomínali jsme na staré přátele, ale hovořili jsme i o praktických věcech, Blatný potřeboval papír a psací potřeby, měl rád cigarety a čokoládu, tak jsme mu to vozili.

LN: Měli jste v Paříži spíše francouzské, nebo české přátele? Stýkali jste se třeba s Milanem Kunderou?
Přátele jsme měli ty i ony. S Kunderou, když to chcete vědět, jsme se nestýkali, jen jednou uspořádal Tigrid oběd, kde byl Kundera přítomen, tak to jsme si odbyli.
Z rozhovoru Jaromíra Slomka s Bělou Kolářovou, Lidové noviny, 20. 3. 2003

Běla Kolářová, Praha, leden 1994

Běla Kolářová, Praha, leden 1994

Výstava v Českém Krumlově představuje celou škálu autorčiných asambláží (trojrozměrných koláží) a dokumentuje i díla raného období, tedy před polovinou šedesátých let. První asambláže vznikají jako zcela "obyčejné" řady vzorníků a tematizují vizualitu všedního světa. Objevují se v nich malé součástky, vzorky barev, líčidel, smotky vlasů, svorky, sponky, patentky, knoflíky či korálky a drobná galanterie, ale i čísla dnů v kalendáři. Autorčiny práce obohacují rámec evidentní poezie o důvěrnost a erotický půvab, vyvolaný ženskou přítomností.

Předměty, řazené podle racionálních i náhodných principů, u Kolářové vytvářejí šifry lidské existence. Někdy konfiguraci asambláže doplnila umělkyně kresebnou linií nebo pointou krátkého vloženého textu či další rovinou v názvu díla. Snaha ukázat předměty v jejich reálném kontextu vyvrcholila v roce 1969 ve Špálově galerii výstavou Jiřího Koláře a Běly Kolářové nazvanou Někde něco. Evidentní poezie obou tvůrců se tehdy doplňovala jako principy jin a jang a výstava umožnila nahlížet ženskou i mužskou stránku společného životního příběhu; příběhu neodděleného ve výstavní síni od praktického jednání a od velmi osobní zkušenosti.

Rekapitulující přehlídka se vyjevuje jako svým způsobem hold "neviditelné" práci ženských rukou. Autorčina díla, nedotčená dobovou konvencí modernismu, nadále působí mladistvě a aktuálně. Divák si uvědomí jejich vzácně čistý výraz, přímost redukovaných forem a bezprostřední invenci každé té "evidentní básně". Asambláže Běly Kolářové však odkrývají nejen samu předmětnou stránku věcí, ale i jejich významové souvislosti v sociálním kontextu a ve vrstvách kulturní paměti. V době svého vzniku navíc tyto asambláže předjímaly otevírající se horizont konceptuálního umění, v němž se namísto se symboly a vznešenými idejemi můžeme setkat s věcmi, kterých se denně dotýkáme.
Věra Jirousová, MF DNES, 10. 10. 2003

Z cyklu Zlomky času - 01, fotogram

Z cyklu Zlomky času - 01, fotogram

Vytváří rafinované struktury za pomoci předmětů denní potřeby. Někdy až op-artových efektů dociluje použitím škály věcí různých velikostí - patentek, sponek do vlasů, kancelářských potřeb, korálků a podobně. Její kolekce jsou harmonické, oku lahodící, pokud obsahují šifru, pak je skryta v použitém materiálu. Ten ale může snadno klamat. Právě kvůli využívání »ženských« drobných předmětů je Kolářová označována za ranou feministickou umělkyni, která svou prací zviditelňuje marginalizované výseky každodenní reality. Je ale otázka, kolik jiných předmětů z »neženského« světa nabízí obdobné vlastnosti využitelné v takovýchto dílech. A někdy je Kolářová skutečně nalézá - asambláže žiletek, odporů a obrtlíků nepatří k věcem, které byste čekali v dámské kabelce.
Ivan Adamovič, Hospodářské noviny, 31. 1. 2006

Z cyklu Zlomky času - 05, fotogram

Z cyklu Zlomky času - 05, fotogram

K osudovému setkání obou umělců došlo roku 1944 ve Zlíně. Kolář patřil k čelným osobnostem Skupiny 42, měl za sebou první vydanou sbírku básní a další významné texty čekaly v rukopisech na návrat svobodnějších poměrů. O devět let mladší Běla se tehdy zajímala hlavně o fotografii. Svatba se konala roku 1949, o tři roky později byl Jiří Kolář kvůli jedné své básni zatčen, po smrti Stalina a Gottwalda jej však propustili. Retrospektiva Běly Kolářové začíná fotografiemi z roku 1954 s tématikou klukovských her na pražských předměstích. Lze je vnímat jako živé dozvuky civilistické estetiky Skupiny 42, ale také jako předzvěst antiiluzivní poezie všedního dne, která se prosadila o deset let později.

To však už autorka směřovala k abstraktnějšímu výrazu. Navazovala na fotografické experimenty meziválečné avantgardy, přičemž vynalézala zbrusu nové postupy, například umělé negativy z parafínu na celofánu nebo záznamy světelných paprsků, které korespondovaly s tendencemi tzv. nové citlivosti. K umělecky nejpřesvědčivější tvorbě dospěla po roce 1963 v řadě magických konstelací všedních předmětů, souvisejících s francouzským novým realismem, a v osobitých asamblážích z kancelářských sponek, úlomků žiletek, knoflíčků, patentek a jiných sériově vyráběných drobností, které sestavovala do obrazců připomínajích typogramy a konkrétní básně. (...) 

Zatímco muži s Kolářova okruhu s energickým rozmachem dobývali nová estetická území, paní Běla jako by objevený terén kolonizovala poněkud starosvětskou útulností, na níž "je znát ženská ruka", jak se říkávalo. V takové koncepci se skrývá skvostný humor, navenek se však jedná o regulérní avantgardní výboj, který je nutno brát smrtelně vážně.
Viktor Šlajchrt, Neviditelný pes, 23. 3. 2006

 Vzorník sirek II, asambláž, 1964

Vzorník sirek II, asambláž, 1964

Na své úspěchy si musela Běla Kolářová počkat do svých osmdesáti let, neboť její tvorba se vyvíjela ve stínu jejího manžela Jiřího. V poslední době se jí však dostává čím dál více pozornosti i v zahraničí. Oceněna byla například na loňské prestižní mezinárodní přehlídce Documenta. V Česku měla několik retrospektivních výstav. Nejrozsáhlejší byla ta v Olomouci, kde však byly její asambláže odděleny od fotografií či kreseb líčidly. Ohlas vyvolala také retrospektiva v Národní galerii v Praze, velkou výstavu jí uspořádalo třeba i Centrum Egona Schieleho v Českém Krumlově.
Martina Buláková, MF DNES, 2. 8. 2008

Moře pro vnitrozemce, asambláž, 1984

Moře pro vnitrozemce, asambláž, 1984

Od revoluce pravidelně jezdili do Prahy a v roce 1999 se vrátili definitivně. V roce 2002 Jiří Kolář v 88 letech zemřel. "Byl pro mě všechno," odpovídá na otázku, v čem jí nejvíc chybí.

Paní Běla žije ve své vilce v pražském Braníku v péči rodiny svého synovce. Špatně chodí. Před dvěma lety upadla a zlomila si krček kyčelního kloubu.

Přesto je ve svých pětaosmdesáti velmi čilá, paměť jí slouží, vzpomíná si nejen na podrobnosti z rušného života s Jiřím Kolářem, ale i na své dětství v Terezíně. Její otec tam byl vojenským hudebníkem a také velmi pěkně maloval. "Mě malba nikdy nelákala, protože jsem věděla, že to neumím. Zato Kolář po výtvarnictví vždycky toužil, a když měl pocit, že v poezii už všechno vyčerpal, hned se na něj vrhl," připomíná hned svého manžela.

Bělin otec zemřel jako mladý, bylo jí teprve jedenáct. Krátce nato se u ní poprvé projevila tuberkulóza. Onemocnění bylo i příčinou toho, že manželství Kolářových zůstalo bezdětné.

Paní Kolářová si pochvaluje, že jí stále dobře slouží zrak, a tak hodně čte. "Mám tu otevřený atlas, a když při četbě narazím na nějaké neznámé místo, hned si vyhledám, kde to je."
Dana Braunová, Právo, 2. 8. 2008

Nevymažeš ani černou, ani bílou II, asambláž, 1996

Nevymažeš ani černou, ani bílou II, asambláž, 1996


Autor: Kavárna


ZPRÁVY: Radek Vondráček z ANO je novým šéfem Sněmovny



Hlavní zprávy

Nejčtenější

Právníci přechytračili soud. Vyhýbali se mu až do promlčení činu

Obžalovaní Karel Hnilica a Lenka Hnilicová na snímku z prosince 2012

Manželský pár advokátů Hnilicových názorně demonstroval, jak je v Česku možné se vyhnout trestu od soudu. Byť jde o...

U požáru motorestu na dálnici D10 zasahovali hasiči i v noci

Motorest Čtyři kameny u dálnice D10 nedaleko Hlavence u Prahy na snímku z 19....

Středočeští hasiči v noci na neděli pokračovali v hašení požáru motorestu Čtyři kameny na mladoboleslavské dálnici...



ODS, TOP 09, KDU-ČSL a STAN půjdou společně. Vést Sněmovnu Fiala nechce

ODS. TOP 09, KDU-ČSL a hnutí STAN se dohodly na společném postupu při formování...

Čtyři strany ve Sněmovně - ODS, TOP 09, KDU-ČSL a STAN - se domluvily na společném postupu při formování Sněmovny a...

Muž přesvědčil policistu k demonstrativnímu oběšení, pak ho nechal zemřít

Sebevražda (ilustrační foto)

Policista z olomoucké krajské policie, který zemřel na začátku roku 2015, nespáchal dobrovolnou sebevraždu, ale byl...

Vzdejme se slova Vánoce, vyzval kněz křesťany. Už podle něj nemá smysl

SANTABĚH. Několik stovek běžců v kostýmech Santa Clause bylo možné pozorovat v...

Severoirský katolický kněz Desmond O’Donnell míní, že by nejen katolíci, ale vůbec všichni křesťané měli opustit výrazy...



Další z rubriky

ZÁPISNÍK: Několik slov chvály

Miroslav Kalousek po jednání s prezidentem Milošem Zemanem.

O jednom kolegovi novináři a o nadávání na média. O české otázce a třech divadelních představeních. A také gratulace...

ZÁPISNÍK: České sebebičování. Přijali jsme Mnichov a vůbec

Edvard Beneš před svou vilou

Obama přestal kouřit kvůli své ženě a lidem chybí nadhled. Říkáme, že jsme nejhorší a že se Beneš v roce 1938 choval...

ZÁPISNÍK: Pussyriotismu zdar. Babiš nebo Zemanovci?

Demonstrace na podporu ruské dívčí kapely Pussy Riot v Madridu (17. srpna 2012)

Dávka angažované poezie. Nápad na byznys s politickým deštěm. Hledání odpovědi na otázku: Kdo je horší? To jsou témata...

Netrapte děti s příkrmy, říká výživová specialistka
Netrapte děti s příkrmy, říká výživová specialistka

O metodě BLW si přečtěte v rozhovoru s Ditou Ptáčkovou



Najdete na iDNES.cz