Věra Jirousová na Hradě Bítov, při prohlídce objektu - v rámci akce Česká poezie dnes, která se konala na konci září 1996.

Věra Jirousová na Hradě Bítov, při prohlídce objektu - v rámci akce Česká poezie dnes, která se konala na konci září 1996. | foto: Josef Chuchma

Zemřela kunsthistorička a básnířka Věra Jirousová

  • 20
V noci ze soboty na neděli 27. února náhle zemřela kunsthistorička a básnířka Věra Jirousová. V pátek jí bylo 67 let. Naprosto neokázalý člověk, žena velmi křehké tělesné konstituce, ale pevného charakteru.

Věra Jirousová se narodila 25. února 1944 v Praze pod příjmením Vařilová. Absolvovala sice střední průmyslovou školu elektrotechnickou, ale její zájem byl zcela neprůmyslový. V letech 1963–1970 studovala na katedře dějin umění Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. V letech 1971–1975 pracovala v Ústavu dějin umění ČSAV.

Souběžně se ovšem pohybovala v opozičních kruzích: spolupracovala se skupinou The Plastic People of the Universe, například pro ně napsala několik textů, byla tajemnicí volného sdružení Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu. Byla první manželkou Ivana Martina Jirouse. Po podpisu Charty 77 ztratila možnost živit se svou odborností. V letech 1984–1989 žila v Kostelním Vydří, kam se uchýlila a věnovala se dětem – synovi Tobiášovi a dceři Sáře - a provozovala zemědělskou činnost.

Věra Jirousová společně s Ivanem Martinem Jirousem a Jiřím Števichem v časech normalizace - reprodukce stránky z knihy Ivana Martina Jirouse Pravdivý příběh Plastic People (Torst, 2008)

Po listopadu 1989 nejprve působila v redakcích časopisů Ateliér a Výtvarné umění. V roce 1994 přešla jako odborná pracovnice na odbor umění Ministerstva kultury ČR, ale už následujícího roku se opět vrátila do tisku - nastoupila do kulturní rubriky Lidových novin. Redakční angažmá opustila v roce 1998. Následovala zaměstnání ve Sbírce moderního a současného umění Národní galerie v Praze a v Památníku národního písemnictví. Od roku 2004 skončila s pracovními úvazky, ne však s psaním o výtvarném umění a s připravováním výstav.

Publikovala texty jak v katalozích k výstavám, tak v řadě periodik – kupříkladu v Ateliéru, ve Výtvarném umění, v Lidových novinách, Respektu, Souvislostech, Divadelních novinách, Literárních novinách, Hostu, v neposlední řadě také  v MF DNES, kam přispívala do rubriky Umění & kritika. V posledních letech pracovala na velké monografii Bohuslava Reynka a publicistiku zveřejňovala v internetovém deníku Referendum (v jeho videorubrice Nedělní chvilka poezie četla i ona - ZDE)

Obal knihy Věry Jirousové Co je tu, co tu není (Torst, 1995)

 

Věra Jirousová

Ráda se dívám
bezhlesu
trhlinou v času
přímo vzhůru
do čistého nebe

Z knihy Co je tu, co tu není

Kromě kunsthistorických a kritických textů psala Věra Jirousová prózy a především poezii. Za normalizace básně publikovala v samizdatových sbornících. V roce 1995 vydalo nakladatelství Torst soubor autorčiných básní z let 1964-1994 pod názvem Co je tu, co tu není. V roce 1998 Nakladatelství Lidové noviny vydalo svazek básní v próze, snů a dalších textů pod názvem Krajina před bouří. Sbírku devíti básní Podle řeky vydal roku 2002 Spolek českých bibliofilů.

Několik osobních dojmů: Poprvé jsem se s Věrou Jirousovou potkal na akci česká poezie dnes, kterou na moravském hradě Bítov uspořádali v září 1996 Martin Pluháček a Jiří Kuběna. Od té doby jsme spolu komunikovali buď pracovně, nebo jsme se potkávali v různých galeriích. Získal jsem pro Věru Jirousovou obdiv. Nejen kvůli její statečné minulosti, ale i přítomnosti. Neměla zapotřebí zabývat se malichernostmi. Na srdci jí ležely dvě skutečnosti – v prvé řadě její děti, které vychovala prakticky sama, a pak umění. Nepracovaly v ní zloba a averze. Nepsala ani aktivisticky, ani kamarádíčkovsky. Byla si vědoma své ceny, nikam se netlačila. Sice mohla v osobním kontaktu vytvářet dojem nanejvýš nepraktické osoby, ovšem neštítila se každodenní služby, psaní do tisku o výstavách velkých i tzv. malých. Vzhledem k tomu, že výtvarná publicistika vypadá u nás tak, jak vypadá, tedy dosti tristně, byla tato v nejlepším slova smyslu služebná vůle vzdělané a názorově pevné kunsthistoričky Věry Jirousové obzvlášť cenná.

Věra Jirousová

Rub a líc

tady a teď
je třeba cena té mřenky
bezmocného tvora nepatrná
však velkou rozlohou volá
ze dna do nebes
teď a tady
zbytečně husté  skoro nic
směst lest  z hospody
do hospody lézt
neujdu všemu  co lze snést

Z knihy Co je tu, co tu není

  

, Kavárna

Video